Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, chlemtají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.
Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem dobrý matematik, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J
Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá týmová Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť když už se se mnou v lednu nikdo nechce dělit o postel během LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J
Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra, pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ
Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.
Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.
Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J
Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a časněco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.
Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně 50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J
Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu fešáckou běžkyni z registrace, říká, že to letos dala také jen 4,5 kola, že trať byla náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.
V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.
Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….
A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila – termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky – speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte. To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J
A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J
Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy a pak volno – ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ
