CZECH ULTRA TRAIL TOUR JESENÍKY, aneb jak jsem krásně bloudila

15. – 17. 5. 2015

Na tuto etapu ze série CUTT jsem se přihlásila už 10. 3. 2015. Ano, to jsem celá já. Viděla jsem upoutávku na závody a musela jsem se okamžitě zaregistrovat. Situace se ale změnila během zkouškového období, kdy jsem neměla nejmenší čas na trénink a hlavu mi zahltily úplně jiné starosti. Z tohoto důvodu jsem zaplacení CUTTU stále odkládala. Jednoduše jsem si nebyla jistá, jestli to bez tréninku zvládnu. Pořadatel přeci jen sliboval závody okolo 70 km. Nakonec u mě stejně zvítězila zvědavost a hlavně místo konání závodu, kterým bylo Vrbno pod Pradědem, město, kde jsem přeci jen strávila téměř čtyři roky života, při studiu na místním Sportovním gymnáziu a absolvovala spousty soustředění v okolí. I přes to jsem všechna místa na mapě neznala, a měla jsem mírné pochyby, že se ztratím. Dalším důvodem bylo vyzkoušet si něco nového. Přeci jen jsem závod podobné délky a charakteru, který se běhá v jednotlivcích, ještě neběžela. Nakonec jsem se tedy rozhodla zúčastnit se a konečně jsem i zaplatila startovné.

15. 5. 2015 plánuji vyrazit už den předem do Vrbna. Plány mi nevyjdou, jelikož musím ještě domů a nakonec volím druhou možnost, a to, že pojedu na místo závodu v sobotu ráno. Nemám to sice ráda, protože budu muset brzy vstávat, ale nic jiného mi nezbývá. V sobotu v den závodu vstávám v 5:00 hodin ráno, abych stihla být kolem osmé hodiny ve Vrbně a vše v klidu stihla. Ani tyto plány mi nevyjdou, jelikož mi díky výluce ujede vlak z Krnova a tím pádem se nemám na závody jak dostat. Jdu tedy na informace, zjistit, kdy mi jede další vlak. Dozvídám se, že jede až za dvě hodiny. Bezva. Lépe už to probíhat nemůže. Opravdu mám v tento den smůlu. Ve Vrbně musím totiž být nejpozději v 8:00 a vlak tam je až v 9:00. Co teď? Na informacích se ptám, jakou mám jinou možnost, dostat se na místo včas? Je mi sděleno, že jedině taxíkem. Volám si tedy taxíka, kterému sděluji, že potřebuji odvést do Vrbna, kde musím být dob 8:00 hodin. Taxikář mi sděluje, že je schopen to stihnout. Dorazí ale až v 8:30. Ve Vrbně jsem něco kolem 9 hodiny. Vše je v klidu a já se stíhám zaregistrovat, sbalit si věci a v 10 hodin konečně všichni vyrážíme.

Start je na mě hodně rychlý. Nezvládám to a volím si po chvíli vlastní tempo. Nepřepálím to přeci hned ze startu. Na každém závodě mi start a rozběhnutí trvá vždy déle. Musím si ,,chytnout“ své tempo a to držet. Od gymnázia ve Vrbně běžíme přes kruhový objezd do leva a dále pokračujeme po zelené až na Pásmo Orlíka, kde se vydávám po žluté na videlské sedlo. Už nyní ale začíná první zádrhel ve formě špatného značení, hledání značky, a přibližně desetikilometrového zaběhnutí si směrem na videlské sedlo, kde, jsem ale nenašla značku, a zjistila, že se musím vrátit. To mi to pěkně začíná. Jak se mi podaří doběhnout na videlské sedlo, zjišťuji, že občerstvovací stanice je už půl hodiny sklizená, a já budu bez jídla. Říkám si v duchu: ,,Má to vůbec cenu dále pokračovat? Odpověď je ano.“ Nesoutěžím už s ostatními, nýbrž jen sama se sebou. Pokračuji po žluté značce hezky do kopečka směrem na Švýcarnu a dávám si müsli tyčinku. ,,Alespoň něco k jídlu.“ říkám si a ,,loknu“ si doušku vody z horského potoka, jelikož se to bez pití nedá vydržet.

Na Švýcárně jdu poprosit o obyčejnou vodu do camelbagu, jelikož už jsem od videlského sedla bez pití a hodně to nedávám. Napiji se a hned mi je lépe. Vydávám se na Praděd. Tam zjišťuji, že kontrola na vrcholu už není. Opět je sklizená. ,,To bude ještě zajímavý závod.“ říkám si v duchu. Popravdě už od začátku, kdy jsem se ztratila na pásmu Orlíka, závodím jen sama se sebou, jelikož časová ztráta, z důvodů mého bloudění, je nejméně hodinová, typuji, že i delší. Přesto mě to stále baví a nevzdávám se. Stále kontroluji mapu připevněnou na batohu společně s itinerářem, jelikož nechci bloudit. Z Pradědu začínám sbíhat přes rozcestí Pod Pradědem a přes rozcestí u Kamenné chaty dolů směrem na Dlouhé stráně – spodní stanici elektrárny, kde je občerstvovací stanice, jak jinak, sklizená. Vidím na zemi jen zbytky rozlitého pití. Proto vím, že jsem na správném místě ,,občervstvovačky“, kterou jsem také nestihla. Ano, mé bloudění hned na začátku mě opravdu stojí úsilí. Energii stále mám, jsem sice trochu zklamaná, ale zatím nepřichází žádná krize z hladu, za což jsem opravdu vděčná. V duchu si říkám, že jsem blázen, bez jídla takto pokračovat, a že by to normální člověk možná už zabalil, chci jít přesto dále. Dala jsem se na to, tak to nevzdám. Na druhou stranu by mi nyní nějaká, jakákoli společnost určitě pomohla, nemůžu si ale vybírat. Kolem nikdo není. Běžím jen sama. Začíná se pomalu ochlazovat, a oblíkám si druhou vrstvu – termo triko.

Začínám stoupat nahoru na horní přehradu Dlouhé stráně. Začíná se stmívat. Jdu ale bez rozsvícené čelovky. Stoupám nahoru po asfaltce na Dlouhé stráně. Cesta jako by byla nekonečná. ,,To není možné, jdu vůbec dobře?“ Narazím na cestu, která se rozdvojuje. ,,A sakra.“ Dívám se do mapy, a měla bych jít dobře. Cesta je nezvykle táhlá. Rozhodnu se zavolat pořadateli a sděluji mu, že stoupám na dlouhé stráně, a ptám se, jestli je možné že, je cesta tak dlouhá? ,,Jdete, dobře.“ sděluje mi. ,,Super, alespoň nějaké pozitivum.“ říkám si v duchu. Stoupám na horu. Cesta stále nekončí. Na vrcholu dlouhých strání vidím z dálky světla. Rozhodnu se trochu zariskovat a vezmu to přímo po trávě nahoru. Žádné kroužení po asfaltce. ,,Musím za světlem, to je jediná možnost. Určitě tam na někoho narazím, kdo mi poradí s cestou.“ A taky že ano. Nahoře narazím na karavan. Nesměle zaklepu. A sděluji lidem uvnitř, že se potřebuji ujistit, že jsem na správném místě. Zjišťuji, že jsem dobře. Na horní nádrž na dlouhých stráních je to stále nahoru. Jak stojím a diskutuji, začíná být zima. A je fakt, že nahoře na elektrárně dost fouká. Poprosím neznámé lidi:,,Můžu prosím na chvíli k vám do tepla a ukázali byste mi na mapě cestu dále?“ Podávám jim mapu. Ukazují mi, kde jsem. Dobrá, dívám se do mapy. Chci se rozloučit a poděkovat, ale dotyční lidé mi nabídnou, ať zůstanu tam, a dále nepokračuji. Jedná část mého já, mi říká, ať jdu dál. Druhá část, ať neblbnu a zůstanu do rána tady. Podívám se okolo. Nejde vidět téměř na krok, fouká a je šílená zima.

Rozhodnu se zůstat. Zavolám pořadateli, a sděluji mu, kde jsem a hlavně ať nemá starosti, že jsem v pořádku. Zůstávám na noc. Ráno musím vyřešit, jak to udělat s věcmi ve Vrbně. Přeci jen tam mám doklady, bez kterých být nemohu. Mezitím mi přijde sms od Kláry, jestli mi má vzít věci. Jak to udělat? V 10 hodin ráno volám trenérovi Radkovi, že potřebuji číslo na pana Klecha.(trenéra orientačních běžců na Vrbenském gymnáziu). ‚Radek musí mít opravdu radost. Vyděšeně se ptá: ,,Co se děje? Na co ho teď potřebuješ?“ Jen odpovím: ,,Nic se neděje, vše je v pořádku. Jen potřebuji mluvit s panem Klechem.“ Nepotřebuji totiž zatěžovat dalšího člověka, starostmi o mě. Stačí, že se starají jiní. Přeci jen jsem v pořádku a to je hlavní. Ještě že mám v tom Vrbně a okolí tolik známých lidí. Bez nich bych byla ztracená. Volám panu Klechovi, jestli by mi nechal ve Vrbně věci, že se pro ně zastavím. On svoluje a vše je vyřešeno. Lidi z karavanu mě nakonec osobním autem svezou do Opavy na vlakové nádraží. A já jedu domů.

Tímto chci mockrát poděkovat pořadateli Marku Navrátilovi za komunikaci během závodu a pomoc při orientaci, dále Kláře Rampírové za sbalení věcí v depu, a veškerou starost o mě. Nejlepšímu trenérovi Radku Peňázovi, který netušil, co vůbec podnikám, a přesto mi opravdu pomohl a panu Klechovi, za úschovu věcí u něj doma. DÍKY MOC VŠEM 🙂

Michala Knápková