„Slušný otvírák sezóny“ říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
Termín se pomalu blížil a já se čím dál tím víc těšil. Koleno už bylo zase ok, záda stále drží, forma víc než dobrá. Až bych se lekl, že pro jednou nastoupím do nějakého závodu 100% ready. Naštěstí jsem pár dní před startem chytl smrtelnou rýmičku, takže alespoň něco bylo špatně a to je pro mě vždycky dobré znamení.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené „tělocvičně“ v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím „Uááááá“. Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Cesta směrem na Klíč ubíhá rychle, většinou běžím sám a předbíhám celkem dost lidí až na takovýho týpka v šustákových teplákách a žlutý bundě. Ten se stále drží a má úplně stejné tempo jako já. Chvilku je přede mnou chvilku za mnou, na chvilku někam zmizí, aby se záhy zase odněkud objevil. To jsem ještě nevěděl, že je to Maďar Gábor NYAKAS s kterým nakonec doputujeme až do cíle a který jede fakt jako mašina.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf „píp“ a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. „Mňam“, hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. „To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy“ říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. „Píp“ 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu „pure Kofola“, když k CP se řítí Gábor. „Kde ten se tu zase vzal?“. No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě „Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!“. Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není…
„To není možný!“ vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně… Vytahuju itinerář. „Já sem takovej debil!“. Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. „Tak tomu říkám trhák!“ řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat „Píp“ a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. „A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!“ říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. „Áúúúúúú, kurvááá!“ dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene „Au“. Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. „Odtud už je to z kopce až do cíle“ snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako „Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit“, ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. „On se chce snad ještě nakonec trhnout!?“ napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
„Píp“. Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
