Takže za rok znovu a hyn sa hukáže…
Tak takhle končila moje loňská reportáž z Brněnského masakru.
Rok se s rokem sešel, přes hlavu přešla další zima a na cemru přibyl další křížek. Člověk je o rok zkušenější, vyběhanější a krásnější-co víc si přát.
Letošní Masakr byl pro mě však něčím víc, než ten loňský.
Loni jsem toho díky stěhování, starostmi se svatbou a zvykáním si na novou práci, přes prázdniny moc nenaběhal. Do toho jsem 14 dní před Masakrem absolvoval část B7. Proto jsem dostal loni od Masakru pěkně do řepy. Takže jsem měl v úmyslu mu to letos vrátit, stejně tak klukům spoluběžcům-kamarádům. S Martinem (mým běžeckým Guru-Sensejem-učitelem) jsme účast brali jako jasnou záležitost. Michal ale v letošním termínu mířil na svatební cestu na Korsiku. Cíl byl tedy pro letošek jasný, doběhnout v lepším čase jak loni a hlavně porazit Martina!! Druhá část dorostla časem do takových rozměrů, za které by se nestyděli ani Slávisti a Sparťani před DERBY. Já si slíbil, že když Martina porazím, konečně se oholím (v den startu bych byl díky vousům možná zaměnitelný s Tondou Krupičkou).
Martin se dušoval, že takovej „Pajtáš fůsatý„, „Trůba z nížin“ a „Parodie na ranfríjování“ ho v životě neporazí. Že prý budu celou dobu polykat jen zvířenej prach, kterej svojí rychlostí bude výřit. Já mu na oplátku dával dobré rady do závodu. Jako třeba to, aby se na Babím lomu ode mě držel dál, protože jinak by mohl omylem spadnout ze skály a zlomit si 6 žeber, jako ten „papírák“ z vyprávění od Donutila. Nezapomněl jsem ani přisypat sůl do jeho ran a připomenout mu jeho „druhé“ místo na dubnovém dogtrekingu a porážku od ženy se psem, co se jmenoval DOMINIK ŠUBRAVEC. Nezapomněl jsem dodat i to, že pokud běhá, tak jak střílí hajný Čagan, tak že do cíle ani NETREFÍ a než on doběhne, tak já už budu doma v Ostrohu popíjet slivovičku na oslavu svého úspěchu. Martin to vyšperkoval 12ti stránkovým dopisem, který mi předal den před závodem a ve kterém mi jasně naznačoval, že on je ten lepší a že já budu ten co na konci zamáčkne slzu. Já měl ale z letošního roku-sezóny dobré pocity. Úpravy ve stravování. Osobák na půlmaratonu v Brně, solidní 44místo na Běhej Lesy Lednice, daleko větší odběhaná porce km než loni a k tomu všemu jsem celé jaro a část léta chodil pravidelně na TRX a BOSU. To vše mě podporovalo v mém přesvědčení, že letos jedinej, kdo bude polykat prach, bude Martin a to proto, že se mu při pohledu na moje výkony zasukujou vanilky, někde sebou liskne o zem a dostane MAT s pěšcem už ve druhým tahu, jak nějakej učeň od Gary Kasparova. Nic na tom neměnil ani fakt, že můj nejdelší letošní běh měřil pouze 30km po Karpatských horách.
Pár dní před závodem mě ale dohnalo silné nachlazení a viróza. V tomto rozpoložení jsem si to protrpěl v práci, snědl za celou tu dobu snad tunu medu, vypil hektolitry čaje se zázvorem a všechny zásoby slivovice na Slovácku. Manželka mi denně přes trchtýř prolévala nosem slanou vodu a pobaveně hlásila, že to „neprotéká„.
Prostě zkráceně…“Bluvil zem jak bebil co bá rýbu a děžil se na Basakr“
Do Brna jsem dojel den před závodem. Na nádraží mě vyzvedl Martin s manželkou Johankou a jeli jsme pro startovní balíček do Řečkovic. Martin si postěžoval na to, že ho ještě občas bolí naražená patní ostruha. A já mu na oplátku stihl popřát, ať „ZÍTRA VYHRAJE TEN LEPŠÍ…….VANĚK„
K rodičům domů jsem už jel MHD a stihl pěkně promrznout při čekání na trolejbus… Tohle promrznutí a celková únava z cesty a z posledních pár dní způsobily to, že jsem do postele šel s 36.9° C a byl rozhodnutý, že pokud se v den závodu vzbudím s teplotou, tak pogratuluju Martinovi a do závodu rozhodně nepůjdu. Už i v tomto stavu jsem měl strach o dokončení a o to, jak se mi vůbec poběží.
 |
| Aspoň v šatně mezi prvními |
DEN D
Ráno jsem vstával ve 4 a hned jsem se změřil teploměrem…36.4… Jdu to natřít Martinovi! Nalil jsem do sebe hrnek zeleného čaje, asi 300ml nápoje z Chia semínek a taky jednu sklenici vody s tabletkou hořčíku. Snídal jsem pouze tuňáka s pečivem a vypil pak ještě jednu kalabasu maté.
Do Řečkovic jsem se nechal zavést autem. V šatně jsem byl mezi prvními a potkal Petra Švandu. Ihned mě poznal a oslovil:
„Tys běžel aji loni, že?„
„Jojo a tys nás všechny loni fotil“ zněla nějako moje odpověď.
Ještě pak dodal, že letos běží sám a že bude fotit jen na startu a v cíli.
Já mezitím v teple šatny snědl dva banány a vypil dalších 300ml nápoje z Chia semínek. V šatně jsem pak potkal Sama, což je Martinův bývalý učitel z VŠ, který když jsme ještě s Martinem bydleli v Brně, tak s náma často chodil běhat a proběhl s náma náš legendární trail přes Chřiby. Bylo mi jasné, že Sam (jako bývalý atlet a člověk co je schopen z fleku dát 5BV, B7 apod.) nám brzo ukáže záda a bude z nás tří hrát PRVNÍ STRADIVÁRKY a že do cíle doběhne jako první. Po něm pak dorazil Martin a vydyndal ode mě dvacku na skříňku a u toho se šklebil, jak mě porazí. 🙂
V šatně jsem ještě potkal Miru, kterého znám díky facebookové stránce běžecké blogy a jeho stránce jinybeh a stejnojmené knize, kteru by měl vydávat. Pak jsem se přesunul ven se trochu proklusat a protáhnout. Ráno před 7 bylo venku hodně „čerstvo“. I přes chlad a nachlazení jsem zvolil pouze trenky, tílko a návleky na ruce. (Aspoň se tu dorazím a půjdu aspoň jednou v životě na neschopenku :))
Martin mi představil svého taťku, s kterým měli prapůvodě běžet závod dvojic, ale on se pár měsíců před závodem pro bolesti kolen rozhodl pro kratší trať, kterou nakonec stejně neběžel, protože bolest kolen v posledních dnech byla nakonec tak velká, že ho do závodu nepustila. Stal se aspoň součástí Martinova podpůrného týmu, který tvořila Martinova žena, dcera, pes a zmiňovaný tata.
Na startu jsem se ještě potkal s Kristýnu, kterou jsem měl možnost poznat při krátkodobém působení v Rockpointu a která se účastní různých „šíleností“ typu adventure racing s lidmi kolem Pavla Paloncýho.
Těsně před startem si Sam ještě dobíral Martina a ptal se ho, proč má 3/4 kalhoty, jestli plánuje doběhnout až v prosinci. Já Martinovi ještě půjčil jeden ze svých šátků, protože on ten svůj dal doma asi omylem do druhýho hrníčku, když slyšel hluk na schodech.
START
S klukama jsme si popřáli ještě hodně štěstí a v 7:00 jsme se vydali vstříc 63km dlouhé trase. Kousek za zástavbou v Řečkovicích mi Martin se Samem zmizeli, ale nechávalo mě to stoicky klidným. Při prvním stoupání jsem došel Martina a položil mu tu nejnemožnější otázku: „Zdar, taky ses šel dneska proběhnout?“ Martin něco zahudroval a snažil se mi utéct. Sam byl po pár km někde v Pánu a mně z nosu teklo jak z hasičcské hadice… Těsně před seběhem do České se otevřel pohled do krajiny, kde se pod kopci válela líně ranní mlha. Úžasné scenérie! Závodník přede mnou se nad tou krásou rozplýval a já s ním. „Kam se hrabe SKAJRANING, že?“ prohodil jsem. Souhlasil.
Martina díky půjčenému svítivě žlutému šátku jsem měl pořád na dohled. Nebylo kam spěchat, do kopce na Babí lom a přes hřeben se stejně půjde, tam mi neuteče. Z hřebene Babího lomu se opět otevřel pohled do ranní krajiny. Mlha se ještě rozhodla nezvednout a tak jsem se opět kochal. Seběh dolů do Vranova jsem pustil jen tak z lehka. Hlídal jsem se, abych nepřepálil jak loni začátek. Martinův šátek jsem viděl míhat se někde pár metrů přede mnou. Do Vranova na první občerstvovačku jsme doběli už spolu. Loni tu doběhl on mě, letos já jeho. Doufal jsem, že mu to podlomí psychiku. Napil jsem se, snědl banán se solí a viděl jsem, že Martin už se chystal k odchodu. Nacpal jsem do sebe ještě jednu solnou tabletku a rychle ho doběhl.
„To na mě jako ani nepočkáš?“ dobíral jsem si ho. Odpověděl mi něco ve stylu: „Na takovýho pomalýho pajtáša mám čekat?“
 |
| A následná degustace |
 |
| Souboj na 30km s tubou od magnézia |
KDO CHVÍLI MOČIL, JIŽ MOČÍ OPODÁL
Při seběhu do Adamova nás doběhl Mira a tak jsem s ním dal řeč. Říkel jsem mu, že kdyby náhodou viděl toho člověka se žlutým šátkem a červeným batohem přede mnou, tak ať ho klidně z nějakýho srázu žduchne. Při seběhu jsme se s Martinem sem tam předbíhali.
„V Zarazicáááách krajníííí důůům.“ zpíval jsem mu, když jsem ho míjel.
„Já tě taky zarazím.“ odpověděl mi Martin a předběhl pro změnu on mě.
Na rovince k Novému Hradu nám Mira odběhl. Já s Martinem rozvíjel debatu o tom, že někteří profíci, aby neztratili náskok močí během běhu. Přemýšleli jsme o tom, jestli to zkusit nebo ne, protože oběma se nám chtělo. Martin po chvilce zastavil, neb vážně musel. „Kdo chvíli močil, již močí opodál“ šlo mi hlavou ono Cimrmanovské. A tak jsem trošku přidal, abych Martinovi utekl. Po chvilce jsem potkal Mirka, který taky musel…
„Kdo chvíli močil, již močí opodál“ říkel jsem mu.
Smál se a cestu do kopce jsme pak trávili spolu. Kontrola na Novém Hradu, solná tableta, tyčinka do ruky a v protisměru potkání se s Martinem. Prý ho trochu při stoupání braly křeče. Vlna solidarity mě zachvátila a nabídl jsem mu solnou tabletu. Nechtěl, prý jich měl zatím dost. Rovinku k Máchovu památníku jsem klusal s Mirkem a ujídal tyčinku od Cereabar. Mira pak ale po chvilce zaostal a tak jsem na další kontrolu doběhl sám. Při cestě od kontroly jsem opět míjel v protisměru Martina. Vypadal, že ho něco trápí. Trochu mě mrzelo, že by se rozhodlo mezi náma tak rychle a tak jsem si s ním plácnul a hecoval ho slovy: „Přece nenecháš vyhrát takovýho Pajtáša fůsatýho, jako su já!“
Seběh do Adamova se hezky klikatil. Nikam jsem to nehnal. Ještě nebyla ani půlka. Tělo se s rýmou pralo zatím skvěle. Jen jsem často smrkal. Běželo se mi dobře, žadná krize. Martin BIHÁJND MÝ. Šlo to podle plánu. Před sebou jsem viděl Terezu Gecovou, loni druhou mezi ženami a „TU KTERÁ LETOS BĚŽELA S TARAHUMARY.“ Bylo by fajn se jí udržet napadlo mě. To ale jen do chvíle, kdy z občertsovačky v Adamově zmizela rychleji jak já.
Já se tu ještě zdržel s Johankou a Martinovým tatem, snědl jeden výborný koláč, nechal si dolít jonťák do vaku a nalil do sebe jednu tubu magnézia. Meztím doběhl Martin a hlásil mi svůj stav. Opět mu Mirek Dušín v mém těle nabízel pomoc. Tentokrát formou druhé tuby magnézia z mých zásob. Martin odmítl a já běžel dál. No běžel…. Cesta na rozhlednu nad Adamovem vede do strmého kopce, takže spíš jsem šel. Ruce na stehnách a strojová chůze, ukrajovala metry k rozhledně. Věděl jsem, že mezi mnou a Martinem je rozdíl zhruba jedné čurpauzy. Jenže na mě volání přírody přišlo ještě víc. Hlavou mi šlo asi toto: Jít dál a vypotit to? Zdržovat to a na rovince to vypustit za běhu a celej se počůrat? Oddalovat to a dopadnout jak Tycho Brahe? Ohlídl jsem se a za mnou nikdo. Okamžitě jsem zastavil a konal v co největším spěchu, aby mě Martin nedohnal. Jakmile jsem odcházel, tak jsem viděl dole pod stromy míhat se postavy.
Právě včas…
 |
| Srovnání seběhů do Babic |
 |
| Srovnání seběhů do Babic |
OCKO, BOLÍ MA BRUŠKO
Rozhledna, kontrola, procvaknutá karta, rovinka do Babic a konečně jsem mohl zas běžet, jenže mě po chvilce začal trápit žaludek. Nějak mi asi nesedl jonťák s příchutí kivi. Ještě, že ho mám litr a půl ve vaku, že?… Po cvhilce to odeznělo, ale s dalším napitím se ozvalo břicho znovu. Pít jsem ale něco musel a tak jsem si to fakt „užíval„.
Vybavilo se mi vyprávění od Donutila z natáčení Černých Baronů… „OCKO, BOLI MA BRUŠKO, TAK NASADNUT A JEŠTĚ TIAŠU TRASU!“ Seběh na kontrolu do Babic k vlakové zastávce byl docela o hubu. Na kontrole v Babicích jsem potkal opět Martinův podpůrný tým. Rychle jsem vytáhl solnou tabletu a tyčinku, třeba se bruško trochu zaplní a zklidní. Cesta potom vedla chvíli rovně a pak se začla zvedat na kontrolu Nad Arboretem. Kopec jsem opět šel a pojídal další tyčinku ze svých zásob. Od kontroly Nad Arboretem to šlo pěkně z kopečka a tak to běželo samo, jenom na začátku Bílovic musel člověk široké schody brát stylem jeden schod-dva kroky, aby si nerozhodil sandál. Přeběhnutí mostu přes řeku a podoběhnutí pod železničním mostem a vítala mě kontrola a občerstvení na 42km.
Loni jsem tady doběhl až po Martinovi. Letos jsme si však role vyměnili. Vím, jak mě to loni namotivovalo, že jsem ho zde dotáhl. To jsem mu já letos rozhodně nechtěl dopřát. Chtěl jsem co nejdřív zmizet, aby jsme se nepotkali. Jeho support tu ještě nebyl, takže Martin by nevěděl, jakou má na mě ztrátu. Vzal jsem si banán na žaludek a snažil se vyptat Kolu (už nebyla 🙁 ). Dolil jsem si jonťák do batohu (ten zelenej kivi hnus se aspoň rozředil…), vzal další banán pro sychr do ruky a vytáhl na posledních 21km MP3-teď to nesmím pustit! Teď začnu opravdu závodit! Chtěl jsem se držet Aleny Žákovské, kterou jsem tu zahlédl, ale stačilo menší zdržení a už byla v trapu. Tahle se závodí!
 |
Průsvitné elfské uši
 Takhle vypadá člověk, kterého sužují křeče 🙂 |
ZA ZVUKU HUDBY
Vyběhl jsem motivován hudbou, jak kdybych měl běžet jen 5km. Cesta vedla zástavbou do strmého kopce, běh střídala ostrá chůze a stejně jak se střídaly písničky, tak se střídaly i emoce. Mám to dobře rozběhlé, až na menší problémy se žaludkem a neustálé smrkání se mi běží super, myslím na manželku, nenarozené miminko, do toho slyším „náš svatební pochod“ a……“potí“ se mi oči…Prostě na férovku SLANÁ VASRŮVKA V AUGLÁCH…
Po chvilce zas hrála jiná píseň a já s rukama na stehnech a s Gerojským odhodláním drtil kopec na další kontrolu „U luže“. Odtud přišel seběh dolů k řece a železniční trati. V uších mi zněl soundtrack z Terminátora a já se bavil představou, že jsem John Conor a Martin je Terminátor. Že se mě snaží dostihnout a říct „I am BACK.“ Hnán touto myšlenkou jsem byl dole cobydup. (což je pane Ješito takový překladatelský oříšek)
Kousek od kontroly u Myší díry jsem viděl Johanku, jak fotí, tak jsem se trochu učesal a usmál, aby měl Martin vzpomínky na to, že ho porazil kultivovaný a veselý člověk a ne nějaké upocené a nemyté individuum.
Od kontroly na Myší díře až k další kontrole v Útěchově je to nějakých 4km do kopce. Ne prudkého, ale takového pozvolného, táhlého dlouhého. Takže pokud jste psychicky dole, tak v této pasáži se vaše psychika podívá přes zemské jádro až k protinožcům. Loni mě to tu děsně vydeptalo. A i proto jsem si letos na tuto pasáž vzal raději MP3. Když jsem vbíhal do této části, hrála mi v MP3 příznačně písnička z muzikálu Jesus Crist Superstar. Na tuto pasáž jsem nasadil opět strojové chodecké tempo. Ze začátku se mi to šlo dobře, rozhodně mi to tu odsípalo víc jak loni. Tím, že jsem šel stylem „ruce na stehnách“ tak jsem si stehna občas proklepal, nebo promasíroval, abych předcházel případným křečím. Ke konci se mi chůze už zajídala a radši bych běžel. Slovy klasika Jiřího Sováka: „AŤ UHOŘÍM, JEN KDYŽ NEJDU„. Rozběhl jsm se až na rovince pár set metrů před občerstvovačkou v Útěchově.
 |
| Masírování svalů a vyhlížení… |
 |
| přibíhajícího Martina |
POSLEDNÍCH 13 KM
V Útěchově už měli konečně Kolu. Trochu jsem jí vypil, snědl další banán, dolil vak a vypil poslední magnézium z tuby. Je to ještě 13km do cíle. Mezitím přišla Johanka, fotila a dali jsme řeč. Martin před Myší Dírou byl tak 5minut za mnou a hodně ho prý braly křeče. Vytáhl jsem tedy ještě nějaké solné tablety a vnutil je Johance se slovy, že: „Blbej Polák mu vzkazuje, že NĚKDY PROSTĚ MUSÍ.“ Nevím, jestli to bylo ze soucitu nad kamarádem, nebo z touhy závodit až do konce. Poté jsem si promnul ještě stehna, polil vodou a běžel vstříc posledním 13km.
Takový můj tréninkový okruh VOKOLOŠTĚRKU (okolo Ostrožských jezer) šlo mi hlavou. Do hodiny a půl musí být po všem. Seběhy jsem pouštěl co to šlo a kopce jsem šel opět strojově. Při chůzi jsem si stehna pořád proklepával, občas jsem se přistihnul že do rytmu hudby co mi hrála v MP3. (Takže pokud jste potkali nějakýho blázna co si bubnoval do tempa, jak bubeník na dračí lodi, tak to sem byl já 🙂 )
Před posledním občerstvením v Soběšicích jsem viděl opět Martinův support. Mávnul jsem Johance do objektivu a běžel dál. Přece se nezakecám a neztratím 5minut náskoku!! Na posledním občerstvení jsem se nehodlal vůbec zdržet, jen jsem se napil, zeptal se kolik je hodin a kolik ještě do konce a frčel jsem dál. 4km přede mnou a vidina času kolem 7.5 hodin mě opravdu hnala kupředu.
Občas jsem ještě někoho předběhl. Akorát v Zamilcu (Zamilovaný hájek) mě předběhla jedna mužská dvojice. Vyburcovalo to ve mě ještě poslední zbytky sil a vrhl jsem se do stíhací jízdy. Dvojice mi ale zmizela při posledním velmi prudkém seběhu v Zamilcu.
Toto bych fakt dal leda na lyžích a musel bych zůžit a ne plužit, případně zkusit Šůšn a moje SKI by musely být GUT PRIPÉR s GUT VAKSING a být GUT WETR TUDÉJ!
Na kontrole na 62km mi paní hlásila: „Super! Už jenom poslední kopec!“
Pročež jsem pravil: „Jo, ale nejhorší ze všech!“
A na to ona vece: „Ale prosím vás, jakto?“
Neměl jsem už čas jí odpovědět a bežel jsem dál. Do kopec pod silniční výpadovkou z Brna jsem se drápal pomalu po 4. Kolem hřiště v Řečkovicích jsem přešel do chůze. Mužskou dvojici před sebou jsem neviděl a už toho fakt na mě bylo dost. Ale jen do chvíle, kdy jsem se otočil a spatřil jsem soukat se do kopce dalšího závodníka. Závodní horečka mě znovu zaplavila a kopec a veškeré schody v betonové zástavbě sídliště jsem běžel. V cílové rovince jsem viděl pár metrů před sebou onu dvojici a Dana Orálka jak fotil. Stihnul jsem se ještě usmát a poděkovat za fotku.
 |
| Ukrajování posledních km |
Kterak učeň předčil učitele
V cíli jsem zahlédl časomíru na jejímž začátku byla sedmička! Jak by řekl Sheldon z Velkého třesku: “ We did it!“ Pak mě vytrhnl hlas moderátora jak hlásil moje jméno: „Další v cíli je Jiří Vaněk s časem 7:36:25 za tým CzechOut. Na celkovém 78 místě a 43 v kategorii.“ Dokonáno! Špotáková hází 99metrů oštěpem a překonává Železného. Messi šňupe kokain a překonává Maradonu. Hertl překonává v kanadském bodování Jágra. A Vaněk dobíhá před Gajárkem.
Dostal jsem medaili, zkontrolovali mi kartičku a přijímal jsem první gratulace. Stejně jak loni je první kdo mi gratuluje Petr Švanda. Pak jsem potkal již vysprchovaného a usměvavého Sama. Skromně prohodil že doběhl za 6:42…Ihned jsem volal manželce abych ji informoval o svém „úspěchu“. Hlásíla mi, že zrovna došla domů, tak jsem jí řekl, že já zrovna doběhl. „Cože? Už? Nějak rychle.“ dostalo se mi překvapené a radostné odpovědi. Chvíli jsme tak spolu volali, já se vyzul, protahoval a chodil občas něco sníst a utišit tak podrážděný žaludek na cílovou občerstvovačku. Potkal jsem se ještě s Kristýnou. Ti skončili na bedně ve dvojicích. Přemýšlel jsem, jestli vyhlížet Martina, nebo se jít konečně umýt. Nakonec zvítězila touha jít se konečně umýt. Po smytí veškeré únavy jsem vyšel ven a viděl jsem Johanku. Za chvilku jsme všichni viděli přibíhat Martina! Povzbudili jsme ho potleskem a tata mu dal do náruče dcerku a Martin doběhl do cíle. V čase 8:23:08 od startu závodu.
 |
Foto od Dana Orálka těsně před cílem
 Dekorovaný a v cíli |
Závěr
Všichni tři jsme si pak sdělovali zážitky a dojmy. Martin se krom křečí potýkal i se zablouděním a Sam doběhl o pár vteřin dřív jak první žena. Poté jsme zašli se Samem na masáž a Martin vyplavat se do bazénu. A jako třešnička na dortu bylo pak výborné rizoto ve školní jídelně. V tomto směru je Masakr úžasný závod!!! Nikterak předražené startovné, úchvatná trasa, výborné značení a skvělý servis. Občerstvení během a po, možnost úzamykatelných skříněk, sprch, výřivek, bazénu a masáží. Startovní balíček netvoří igelitka plná reklamních kravin, ale pouze triko, čip, id náramek a karta závodníka.
Letos jsem navíc spokojen i se svým výkonem. Před závodem jsem si vytyčil čas mezi 8-9 hodinami, spíš k těm osmi. Skrz nachlazení jsem se s nějakým odhadováním časů držel radši při zemi. Konečný čas 7:36 je tak pro mě velkým překvapením. Ale dodržel jsem svoji taktiku a záměry a tak to přineslo ovoce. Navíc si myslím, že s kvalitnějším tréninkem v kopcích je tahle trasa pro mě reálně zaběhnutelná i mezi 6-7 hodinami. Ale to snad za rok.
 |
| Všichni spokojení v cíli posloucháme Martinovo vyprávění |
-RUN FREE-
Foto: Johanka Gajárková, Petr Švanda a Dan Orálek
