Běžecká knihovnička II

Jak mě upozornil Sam Straka, samozřejmě mi v Běžecké knihovničce chyběla kniha nejpodstatnější. A to proto, že jsem si na ní vyhradil samostatný zápis.

Zde by stačilo hodnocení magazínu Runner‘s World uvedené na obálce knihy: „For the serious runner or coach, this book is a must.“

Autorem této téměř tisícistránkové knihy je profesor zátěžové fyziologie na University of Cape Town a (ultra)maratonec Timothy David Noakes. Tim Noakes je známý pro svůj kritický přístup k mnoha oblíbeným teoriím a modelům, které se týkají zátěžové fyziologie. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří teorie centrálního řízení (central governor), mozkové činnosti, která upravuje intenzitu zátěže tak, aby nedošlo k narušení homeostáze a tím k ohrožení života. Podle této teorie mozek po určité době (a intenzitě) zátěže začne systematicky vyřazovat jednotlivá svalová vlákna, čímž postupně dochází ke snížení výkonu a tím i výdeje energie. Tento stav je následně vnímán jako únava. Tato teorie byla poprvé navržena v roce 1924 nositelem Nobelovy ceny za medicínu Archibaldem Hillem. Byla však odmítnuta a další výzkum se zaměřil na pocit únavy jako na přímý následek déletrvající zátěže svalů, při které dochází k nedostatečnému okysličení, k nárůstu hladiny laktátu a vyčerpání energie. V roce 1997 Tim Noakes navázal na Hillův výzkum a vytvořil teorii, podle které je výkon svalů v každém okamžiku na základě výpočtů upravován mozkem tak, aby námaha neznamenala pro organismus nebezpečí. Současné výzkumy Hillovu-Noakesovu teorii spíše potvrzují, než vyvracejí.

Tolik na úvod, abyste věděli, s kým máte tu čest. Tim Noakes patří mezi špičku v oboru a Lore of Running je tak právem označována za ‚běžeckou bibli‘. O její popularitě svědčí i fakt, že nyní je na trhu již čtvrté (opět trochu přepracované) vydání. Kniha je členěná do čtyř základních částí: Fyziologie a biochemie běhu, Základy tréninku, Od tréninku k závodům, Běžecké zdraví.

V části Fyziologie a biochemie běhu je podrobně popsaná činnost svalů (kapitola 1), transport kyslíku (kapitola 2), způsob získávání a využívání energie (kapitola 3) a regulace teploty během zátěže (kapitola 4). Je zde dopodrobna rozebrána řada různých modelů, týkajících se přísunu energie, metabolismu (a významu) laktátu nebo tolik oblíbeného ukazatele VO₂max. Za velmi důležitou považuju část diskutující příjem tekutin a péči o zkolabované atlety. Zmíním jen nejdůležitější část – příčinou kolapsu (obzvlášť v cíli závodu) nemusí být (a zpravidla nebývá) dehydratace, tudíž dát automaticky každého závodníka, který zkolabuje, na kapačku (nebo – je-li při vědomí – mu dát láhev a nutit ho pít) je blbost a hazard s jeho zdravím. Zatímco dehydratace při závodě málokdy končí smrtí (prakticky nikdy), hyponatremie (pokles obsahu sodíku v krevní plazmě) – kterou může způsobit právě neopodstatněný nadměrný přísun tekutin – může končit smrtí častěji, než by se běžci líbilo. Stručně řečeno, i u kolapsu běžce by medikaci měla nejprve předcházet diagnóza.

Část Základy tréninku popisuje vše, co je podstatné pro správný a efektivní trénink. Začíná kroky nezbytnými k vybudování dobrého tréninkového základu (kapitola 1). Součástí je i 15 pravidel tréninku, počínaje nutností trénovat pravidelně a kvalitně a konče odpovídajícím zařazováním odpočinku a laděním formy na konkrétní závody. Druhá kapitola je trochu motivační, obsahuje přehled nejvýznamnějších světových běžců (není překvapením, že mezi nimi figuruje i Emil Zátopek) a jejich tréninkových metod. Další dvě kapitoly popisují jak se vyhnout přetrénování, případně jak se s ním následně vyrovnat (kapitola 3), a jak trénovat nejen tělo, ale i hlavu (kapitola 4).

Část Od tréninku k závodůmpopisuje specifickou přípravu na jednotlivé typy závodů, počínaje desítkou a půlmaratónem (kapitola 1) a konče ultramaratony (kapitola 3). Čtvrtá kapitola může být pro někoho poněkud depresivní, neboť popisuje fyziologická omezení výkonnosti. Výkonnost nelze zvyšovat donekonečna a bohužel se rychle blížíme k okamžiku, kdy již bude prakticky nereálné posouvat běžecké rekordy. Na této skutečnosti nás může těšit, že jedním z těch velmi obtížně překonatelných časů je světový rekord Jarmily Kratochvílové na trati 800 metrů, který nebyl pokořen od roku 1983 a má hodnotu 1:53,28.

První kapitola části Běžecké zdraví rozebírá účinnost různých podpůrných prostředků, jak legálních, tak ilegálních. S výjimkou ilegálních prostředků (EPO, krevní doping atp.) lze říct, že platí to, co všichni běžci podvědomě vědí: kde není natrénováno, ani bobule nezaberou. Nebo přesněji: přínos jednotlivých prostředků je tak nízký, že rozhodně nevyvažuje jejich náročnost a/nebo cenu. Druhá kapitola pojednává o prevenci zranění, rozebírá jejich příčiny, projevy a možná řešení. Poslední kapitola pak popisuje vliv běhu na zdraví – jak asi nikoho nepřekvapí, běh má na zdraví vliv vesměs pozitivní, pokud člověk poslouchá své tělo a netlačí ho až za hranici.

Koho by nebavilo číst knihu klasicky od začátku do konce, může se opřít o velmi dobře udělaný věcný rejstřík (zabírá devět hustě popsaných stránek). Kdo by si chtěl přečíst nějakou ze studií, či jiný původní zdroj, na který Noakes odkazuje, bude muset na internet. Seznam literatury je totiž umístěný pouze online – což není tak překvapivé, vzhledem k tomu, že má úctyhodných 100 (!) stran.

Na závěr ještě zajímavost (mimochodem ukazující Noakesův zdravý vědecký přístup) – minulý rok Noakes zkonstatoval, že část knihy týkající se výživy je ‚špatně‘ („Pokud vlastníte knihu Lore of Running, vytrhněte část o výživě a zahoďte jí“). Noakes původně doporučoval přijímat ve větším množství sacharidy (velmi oblíbeně chybně označované jako karbohydráty, uhlovodany a jiná zvěrstva). Na základě výzkumu a vlastních pokusů však dospěl k názoru, že strava běžce by měla obsahovat mnohem méně sacharidů a naopak mnohem více bílkovin a tuků. Uvidíme, jak se s tím Noakes vypořádá v dalším vydání knihy.

Hodnocení: 11/10 – vše, co jste chtěli vědět o běhání, ale báli jste se zeptat; obzvlášť kladně hodnotím, že když už Noakes nějaký model odmítá, vysvětluje velmi pečlivě důvody.