Beskydská 7 – Konec dobrý, všechno dobré

Prodíráme se masou lidí vpřed, až teprve kousek před nástupem na sjezdovku na Javorový se to uvolňuje. Letíme nahoru, pomáháme si hůlkami. Jde to skvěle a úplně lehce. Forma jak bič. Míra kousíček za mnou. Je to dobrý. Na vrcholu Malého Javorového balím hůlky a rozebíhám se dál. 

„Teď tlačíš na pilu nebo běžíš normálně?“ ptá se Míra za mnou.

„No, normálně. Co ty?“

„Na mě to trochu přepalujeme.“

„Aha, ok, tak radši zpomalíme.“

To už je tu ale klesání z Javorového dolů do Řeky. Sbíháme docela slušně rychle dolů. Přes druhý vrchol Ropice, kde Míra trošku nestíhá se dostáváme na první občerstvovačku v Morávce. Futrujeme melouny, doplníme vodu a už mrkám na Mirka, že jdeme dál. Vypadá, že se mu ještě ale moc nechce.

Nastupujeme do stoupání na Travný. Otáčím se. Míra zase nějak nestíhá a očividně se trápí.

„Půjdu svým tempem, nechvátej a jdi podle sebe, počkám na tebe někde výš.“ říkám mu.

V půli stoupání si musím odskočit. Mezitím mě míjí grupa asi 15 lidí. Na odbočce tras Sport a Hobby pak čekám na Míru. Dlouho nejde. Asi byl v tý skupině, co mě předhonila. Kopnu do vrtule a vydám se je stíhat. Postupně je všechny ve stoupání na Travný dojdu a předhoním, ale Míra nikde. Dojdu až k vrcholovému čipu a ani tam není. Sakra musí být tedy někde hodně dole za mnou. Nakonec na něj čekám nahoře kolem 20 minut. S holkami z kontroly závodíme v tom, komu je větší zima. Prý jim, hlavně z toho když mě vidí, jak se tu klepu jen v kraťasech a tričku.

Míra přichází, je vidět, že dnes bohužel asi nemá den. Nicméně jsme kompletní, takže vzhůru dolů. Běžíme docela svižně. Najednou si ale Míra ustele do šutrů. Nic mu není, ale od té doby brzdí už i z kopce. Na občerstvovačce v Krásné musím zase čekat, než mě dotáhne. Rozdíl na kontrolním čipu může být u týmu maximálně jedna minuta, takže čekám a čekám. Mezitím dorážejí klahotkové Šoubovic ségry a dnes nezávodící výjimečně pouze fotící Přema Kocyan. Aspoň si mám s kým pokecat. Za pár minut je tu i Mirek.

Autor:  Přemysl Kocyan

Autor: Přemysl Kocyan

Na Lysé jsme ještě za tmy před pátou ranní. To mě na tu prozatímní bídu těší, protože před 3 lety jsme tu byli až za světla. No, není to tedy tak špatný, ale furt doufám, že se Míra ještě nějak nakopne a zatáhneme za to.

Seběh z Lysé si prostě užívám, ale kvůli rozestavenému chodníku asi naposled. Doufám, že na to pak hodí ještě asfalt a vedle vyšvihnou čtyřsedačkovou lanovku. Nicméně letím dolů, skáču přes šutry, předbíhám ostatní. Běžel bych dál, ale Míra je v zase nedohlednu, tak zastavuju a čekám. Když dorazí, má kolena od krve.

„Tý jo, cos dělal? Ty si hodil zase mrchu?“ ptám se.
„Prosím tě, nic neříkej!“ odpovídá mírně podrážděně a rosekanej běží opatrně dál.

Dole v Ostravici na nás čeká výborná polévka. Snažím se náš čas na občerstvovačce nějak zrychlit, ale Míra očividně potřebuje alespoň chvilku oraz. Ok, tak ale jen chvilku.

Jdeme dál. Ještě na konci Ostravice před nástupem na Smrk s Mirou dotáhneme mého starého známého Petra Kubištu, kterého jsem od Andorry neviděl. Jsem rád, že si spolu a jeho parťákem Petrem Skibou ve stoupání trochu pokecáme.

Výstup na Smrk je jako vždy výživný. Na celé trase vůbec nejvyšší. Kluci nám za chvíli zdrhnou, ale my s Mírou držíme také celkem svižné tempo, takže cajk.

Horší je to ale v následném klesání. Začalo pršet, což není žádný problém, ale Míra má potíže s klesáním. Už nemůže moc běžet v podstatě jen jde. Jít pomalu z kopce je pro mě snad ještě horší než jít jakkoliv do kopce. Pouštím to tedy dolů, pak někde vždycky zastavím, čekám na něj a tak stále dokola. Čekání je ale stále delší a delší. Chladnu a v dešti se do mě dává čím dál tím víc zima. Přestává mě to nějak bavit.

Nejvíc lituju, že jsem si taky nestáhl do mobilu vychytávku na B7: „videoklip proti trudomyslnosti„. Ukázali nám ho včera kluci, co nás se ségrami Šoubovic vezli do Třince.

Hodně dobrý, to by mi určitě pomohlo :). Nicméně promoklý a zmrzlý dorážím i bez videa do Čeladné na 63. kilometru a zase čekám na Míru. Regulérně tady přemýšlím, jestli to má pro mě cenu, jít dál deštěm tímto tempem rovnajícím se skoro chůzi nebo to tady raději nezabalit. Ale kde že.

Na občersvovačce v Čeladné sedí Petrové (Kubišta a Skiba) a ládují se kyselem, tak se k nim přidám a láduju se taky. Mezitím dorazí Míra, odpípnem si spolu čip a doporučím mu ať si dá to kyselo taky.

„Je výborný, to tě nakopne!“

A fakt že jo. 60 kilometrů se tady trápí, pak si dá kyselo a je jak vyměněnej. Příště si ber Míro to kyselo s sebou do termosky!

Z Čeladné stoupáme spolu s Petry na Čertův mlýn a Míra dupe nahoru ve skvělém tempu úplně bez problému. Běžíme dolů, Míra běží taky. Drží se, stíhá, no prostě paráda.

Před Pustevnami přichází pro změnu moje chvilka, vždyť já jsem dneska ještě nechodil žádnou mrchu! Předbíháme v kamenité cestě v klesání velkou skupinu hobíků. Chci se napít, snad jen na piko-sekundu nesleduji cestu, když se mrknu po hadičce od camelu a je to tady…

„Brrrrrrrrrk“

Zakopávám o šutr a letím po hubě v té rychlosti přímo na tygra do kamení. Snažím se to ještě v předklonu doběhnout, ale nedá se to ustát. Tak tak se stihnu alespoň ještě odrazit pravou a nasměrovat celý pád víc vlevo k lesu mimo cestu, kde není tolik šutrů. Vše zakončuji ukázkovým parakotoulem přes ruku na záda a bok.

„Prásk“ ozve se z batohu.

Aha, hned vím, co to je. To už znám z Istrie. Camel. Vstanu a po zádech mi stéká studená lepkavá Kofola. Spona camelu zase nevydržela a praskla. Ach jo.

„Jsi v pořádku? Není ti něco?“ všichni okolo se s obavami ptají. Mě ale vůbec nic není. Naštěstí. Fakt vůbec nic, ani škrábanec.

„Ne, nic mi není. Díky. Jsem na to trénovaný a mám v tom roky praxe. Hlavně to nikdo prosím vás nezkoušejte!“ uklidňuji okolí.

To bych to nebyl já, aby se mi nějaká ta mrcha nepovedla. Navíc dnes konečně ve dne a před užaslým velkým obecenstvem. Ach, jsem na sebe tak pyšný!

Pádíme dál. Míra to valí dolů jakoby nic, chvilkami dokonce přede mnou. Petrové se nás stále drží, takže všichni spolu dorazíme až do Ráztoky. Jenže Petrovi S. nějak protestuje žaludek, takže uděláme ještě krátký zastavení u stánku. Aby řeč nestála kopneme tam jedno pivko a razíme dál zase nahoru na Radhošť.

Ve stoupání to Mirek, stále asi ujiždějící na kyselu v žaludku, nějak rve a nakonec kluky necháváme za sebou a trháme se. Z Radhoště už nás čeká pouze klesání do Pindule, pak poslední osmý kopec Velký Javorník a seběh do Frenštátu.

„Teď se budu ještě v seběhu šetřit, ať mám sílu na to poslední klesání, to dáme už úplně naplno. Jo?“ plánuje Míra

Super, už naprosto nepochybuje o tom, že to nakonec dá. To je dobře, protože hlava je vždycky ta největší překážka. Délka trasy ani kopce to nejsou.

Že by se Míra nějak dolu do Pindule šetřil mi teda nepřijde. Tempo parádní, předháníme spoustu lidí a za chvilku jsme dole.

Pindula je bez debat úplně nejlepší občerstvovačka na trase. Dokonce tu mají i točenou kofolu, chleba se škvarkama a co mě nejvíc dostalo i kysaný zelí! Po všech těch gelech a energo tyčkách ta pravá vzpruha na žaludek. Mňam.

Poslední kopec Veký Javorník. Na hoře jsme za chvilku. Označíme se u čipové kontroly a míříme dál. Mrknu na stopky na hodinkách. 16:21. Do cíle 7 km.

„Za jak dlouho jsme dole v cíli když poběžíme?“ ptám se kontroly.
„Tak za tři čtvrtě hodiny byste mohli být dole.“
„Ok, musíme to dát max za 39 minut, ať máme výsledný čas pod 17 hodin. Souhlas?“ ptám se Mirka
„Ok, tak jdeme“ a rozeběhl se dolů.

Co rozeběhl, on nasadil dolů takovou kládu, že než jsem se stačím po stoupání zase rozehřát a přepnout na seběh, nemůžu ho ani dohnat. Pak ho ale dotáhnu a běžíme spolu dolů snad ještě rychleji. Je to úžasný, tak těžký a technický seběh a my spolu letíme dolů, jak smyslů zbavení. Míjíme už i nějaké fanoušky na trase a všichni na nás nevěřícně zíraj, jak valíme dolů, a tleskaj. To je jízda!

Jsme dole před Frenštátem, pod 17 hodin do cíle to stíháme úplně v pohodě. Dokonce na vydýchání po seběhu máme čas přejít i na chvilku do chůze. Pak už to dotáhneme klusem až do cíle.

Jsme tu. Cíl! Poslední čipovku v cíli si označujeme v čase 16:52. To znamená dolů z Velkého Javorníku jsme to až sem do cíle dali za nějakých 31 minut! Až později při porovnání časů zjišťuji, že ten poslední seběh jsme měli i s krátkou chůzí skoro o 20 sekund rychlejší než vítězná dvojice Cypra se Svobodou. První dvě třetiny závodu se moc nepovedly, ale tahle poslední ta byla ukázková.

Máme to za sebou, paráda. Nakonec 45. místo z 393 týmů v kategorii Sport. Mám radost z toho, že se to Mírovi nakonec povedlo a že má svojí první trailovou stovku se skvělým časem. Dobře necelou stovku, 95 km s +5440m, ale v 17ti letech za 16:52? Pro mě před dvaceti lety něco naprosto, ale naprosto nepředstavitelného.

Díky orgům a dobrovolníkům, za pěknou akci. Petrům a Šoubovic ségrám za fajn společnost na trase a hlavně Mirkovi za to, že to nevzdal (prý to chtěl zabalit už na 20. km) a nakonec to s přehledem dal.

Odkazy

• Stránky závodu B7
• Oficiální výsledková listina  B7 2015
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu