Ač je mé pobíhání v poslední době, dalo by se říct, bezcílné, přeci jen jsem se v červenci pokusil dát tréninku alespoň nějaký řád. Vzhledem k tomu, že Dresdner Nachtlauf, na který jsem se chystal, má délku 13,6 km, bylo nutno si tuhle vzdálenost párkrát zaběhnout i v tréninku. Ani ne tak proto, abych mohl atakovat ať už jakýkoliv čas, ale hlavně proto, abych se moc netrápil na štrece, kterou jsem již drahnou řádku měsíců, ba co dím let, neběžel.
Jenže to by nebylo ono, aby tahle příprava probíhala bez problémů. To by snad jednoho ani nebavilo, kdyby mu život nekladl do cesty překážky. Aneb házej to sem po kilech či lej to sem po litrech.
7. srpna jsme u Šimona objevili tříselnou kýlu. V nejbližším možném termínu jsme se s ním objevili u dětské lékařky. Ta doporučila MUDr. Kvasničku, dětského chirurga ordinujícího jak v Karlovarské nemocnici, tak v Nejdecké poliklinice. Okamžitě se objednáváme, a to do Nejdku na pondělí 13. srpna. Kýla je prý dost velká a doktor Kvasnička by s operací neváhal. Klidně by jí i provedl, ale u tak malého dítěte by se prý v Karlovarském kraji nenašel nikdo, kdo by si troufl na anestézii. Doporučuje Plzeň nebo Motol. Když se dovídá, že máme za dva dny v Motole kontrolu již neexistující bulky na hlavě, doporučí nerušit ji a prostě si v Motole zajít i na dětskou chíru. Prý by nás, na rozdíl od Plzně, mohli vzít možná ihned. Ve středu tedy míříme ověšení taškami s věcmi pro případnou hospitalizaci do Motola. UZ hlavy mění lékařka na onkologii s radostí na UZ břicha. Na chirurgii dostáváme nejbližší možný termín operace – 17.9. A to prý jen proto, že jde o takového drobka. Jinak je volno až v listopadu. Odjíždíme domů vystresování tím, že nás čeká měsíc nekonečného neustálého uklidňování ukřičeného uzlíčku, aby se mu kýla neuskřinula. V noci je malý neklidný, možná neklidnější než jindy, ale nepřikládáme tomu moc váhu. Stává se to. A v poslední době, co zjistil, jak moc lze používat plíce, o dost častěji. Kolem poledního druhého dne, ale začíná jeho křik nabírat na síle a brzy se dá označit za neutišitelný. Rozbalujeme plínu, a to, co na nás vybafne, nás opravdu vyděsí. Šimonův šourek vypadá natekle a je tvrdý na omak. Klička střev se mu dostala do šourku, a tak alarmujeme ambulanci v Motole, aby poradili. Radí Karlovarskou nemocnici, kde se to mají pokusit zreponovat. Ve Varech si nás ovšem přehazují jako horký brambor. MUDr. Kvasnička, jediný dětský chirurg na Karlovarsku, má dovolenou (což pro nás není žádné překvapení, protože nám to v pondělí oznámil), z dospělé chirurgie nás rovnou posílají na urologii a tamní lékař nám suše oznámí, že to nikdy nedělal, tudíž ani dnes dělat nebude. A to aniž by se vůbec alespoň podíval na ten řvoucí uzlíček do autosedačky, natož snad, že by mu dokonce sundal dupačky, aby viděl, o co vůbec jde. Řítím se tedy se řvoucím Mikroyamou za zády po mokrých silnicích do Prahy. Ještě tentýž večer jde na sál. Já dorážím domů okolo desáté, totálně zničený.
Byť operace dopadla dobře a do Drážďan se neuvěřitelně těším pro tu možnost se dokonale odreagovat, odjíždím tam psychicky absolutně vyčerpaný. Unavený, jakobych snad poslední týden ani nespal. Vycucaný jako plátek citrónu použitý k pití tequilly.
Částečně mě přejde únava při setkání s kamarády, se kterými do Drážďan míříme a částečně, když mě vtáhne atmosféra města, oslav i závodu. Jenže ani tak se únavy úplně nezbavím. Pokusím se dodat si energii jedním koupeným bratwurstem s tím, že očekávám spíš pomstychtivou dietní chybu, než nějaký příval energie. Prezentace odsýpá, přestože platíme až na místě. K dispozici je česky mluvící pořadatel, takže je vše bez problémů, i když si nepamatuji startovní číslo, které mi bylo přiděleno.
K dispozici je vše od převlékáren, přes slušné množství toitoiek (po bratwurstu se hodí), až po úschovnu. A i když vše nevyužiju, musím ocenit německou preciznost. Před čtvrt na devět se stavíme do startovního koridoru a ve 20:23, společně se západem slunce, je odstartováno. Startovní brána (i celý koridor) je hodně úzká, a tak mi cesta na start, přestože jsem zařazen do bloku A, hned za elitu, trvá čtyřicet vteřin. Ještě chvíli si s ostatními běžci překážíme a vzájemně se motáme pod nohy, pak se ale pole roztáhne, koridor běžecké tratě rozšíří a už není problém.
Sice jsem nepřijel honit žádný čas, ale pohodově si klusat taky nemám v úmyslu. Takže je nutné si jednotlivé kilometry stopnout. Hlavně proto, abych to s tempem nepřehnal. …a přehnal. V tempu brazilských samba-bubeníků rozmístěných u trati dávám první kilometr, po odečtení 40 vteřin cesty na start, za 4:27. A to je na čtrnáctikilometrovou štreku opravdu příliš. Tedy příliš málo. Dál už ale pokračuju rozumněji. Někde mezi 4:45 a 5:00. Rychlejší kilometry mám vždy, když se chytnu nějaké běžkyně. Musím říct, že jsem si vybral celkem pět atraktivních modelů. Jedním dechem je však nutno dodat, že všem těmto modelům se podařilo během několika stovek metrů až několika kilometrů, mi utéct.
Trasa závodu je vedena prakticky výlučně okolo Labe, a tak jsem mohl v úvodu závodu alespoň obdivovat osvětlené památky rozeseté na jeho břehu, včetně Rosengarten, když to tenkrát při zdejším maratónském doběhunebylo vinou vyčerpání a totální dehydratace možné.
Někde za třetím kilometrem probíháme pod právě rekonstruovaným (či snad nově budovaným) Waldschlösschenbrücke, takže vlastně skrze stavbu. Přemýšlím, proč mám najednou jazyk jako jemný smirkový papír, stačí se však podívat proti světlu a hned je mi vše jasné. Běžecký had před námi víří na stavbě jemný písek a prach snad víc než Loebovo Citroen. Na pátém kilometru nás čeká občerstvení, tak ten šmirgl opláchnu vodou. Pak už jen kousek, uděláme kličku pro diváky a už se tlačíme po schodech na Loschwitzerbrücke …a to doslova. Běžet se tu nedá, těch třicet schodů vzhůru mi trvá asi 20 sekund, běžci (tedy v tuto chvíli spíš chodci) to tu totálně zašpuntovali. Pokud lze nějaké místo nazvat hrdlem trati, pak to není mnou nepříliš vychválený startovní koridor, ale tyhle krátké schůdky.
Nahoře desítky a možná i stovky nohou most rozhoupou tolik, že si připadám tak trochu jako v lanovém centru. Jakoby mi most šel při dopadu nohou naproti, takže o to víc můj běh připomíná sloní dusot. Seběhneme z mostu a zatočíme na temné nábřeží pod „hradem“ Eckberg. Temnota by ani moc nevadila, problémem je však její spojení s netradičně velkými kočičími hlavami. Nebál bych se je nazvat tygřími… Tenhle kilometr kvrdlám kotníky zhruba za 5:20. Těch pár lamp mdle osvětlujících nábřeží moc nepomůže. Sem tam do někoho vrazím, sem tam někdo vrazí do mě. Vzájemně se omlouváme. Všude vůkol zní „entschuldigung“, „pardon“ a „sorry“. Když se dostaneme na asfalt, jsou podél něj naházeny tyčinky svítící chemickým světlem. Možná by se víc hodily vzadu za námi na kostkách. Cestou nám zahraje i dechovka, ale sil na to, abych si před ní skočil pár polkových kroků, se mi už nedostává. Znovu spolykám hrst prachu pod mostem Waldschlösschen.
Konečně tu jsou slibované pochodně. Atmosféra je hned o kus kouzelnější, i když jde vlastně jenom o jakési hořící plechovky. Vlevo před námi přes řeku už nám ale dělá kulisu osvětlené historické jádro Drážďan. Na břehu kotví flotila Drážďanské paroplavby. Ještě stále dost běžců předbíhám, ale většinou mě početné běžecké skupinky prosívají za sebe.
Ještě přeběhnout Albertbrücke. Už sotva motám nohama a most se mi zdá strašně do kopce. Sakra, takhle hrozný nejsou snad ani sjezdovky v Krušných horách! Do cíle zbývá něco přes kilometr. Zkusím si zase trošku zasprintovat. Posledních šest set metrů dávám tempem 4:20 na kilák, když zrychlení přichází až na poslední dvoustovce. Nicméně to stejně není nic k chlubení, protože toto video v čase 0:10 – 0:12 jednoznačně prozrazuje šourajícího se tlouštíka v modrém tílku a v bílých podkolenkách.
Za cílem dostáváme od roztleskávaček, které se před startem vyhazovaly vysoko do vzduchu, vkusnou medaili, u stánků pak banány, jablka, vodu, kolu, jablečné, pomerančové či grapefruitové minerálky a pro mnohé téměř nezbytné pivo. K vytištění je okamžitě připravený diplom, a pokud by se někomu chtělo přidat k už uběhnuté vzdálenosti ještě pět set metrů (což mě se absolutně nechce), pak mu jsou k dispozici i sprchy. A pokud byste přijeli o den dříve, můžete se zúčastnit pasta party.
Užil jsem si tu atmosféru dvou a půl tisíce běžců vrchovatě. Už mi nějaký ten masák dlouho chyběl. Na půlmaratón si s tím minimem tréninku a neustálými bolestmi achilovek netroufám a noční běh Prahou jsem po několika ne zrovna příznivých zkušenostech tentokrát nehodlal pokoušet. Tady se mi za 15 € (při dřívější registraci byla cena ještě příznivější) dostalo všeho, co od takového běhu očekávám. Příští rok bych jel klidně znovu.
Výsledky. (Můj čas 1:06:31; RT: 1:05:50)
