24. 5. 2014, Bánovce nad Bebravou, Slovensko
„Ešte upozorňujem, že hore v kopcoch sa zatúlala medvedica s medvediatami, tak dúfam, že máte všetci so sebou zvonček alebo pasce na medveďa. Závod je hento odštartovaný, tak možete bežat.“ dokončil organizátor závodu Johnny Pristach svojí vtipnou předstartovní rozpravu a tak jsme se teda rozeběhli. „Zvonček alebo pasce na medveďa…, co to ty pasce vlastně kurnik jsou?“ Vrtá mi hlavou. No nic. Slovensko. Tak běžím dál, tlačíc se rozebíhajícím davem z místní sokolovny v Bánovcach nad Bebravou.
Bánovce nad Bebravou. Před týdnem jsem ani netušil, že vůbec nějaké takové město se sradovním názvem na Slovensku existuje a teď probíhám v pět ráno s davem ostatních šílenců jeho ospalé ulice. Na 3. ročník Bánovské 100vky jsem se přihlásil na poslední chvíli 6 dní před dnem D. Uvolnil se mi víkend a 102 km dlouhý trail s převýšením +4300 m přes slovenské kopečky zvané Strážovské vrchy byla lákavá výzva, jak si volný víkend užít a pořádně se zrasit.
Tempo je na začátek víc než svižné, ale jinak to ani nejde. Přes město a nějakou betonku jsme se dostali na krásnou lesní rovinatou pěšinku a na ní to peláší úplně samo. Furt čekám, co se mnou udělá start takhle časně ráno. Tahle zkušenost mi v ultra ještě chybí, když tedy nepočítám závody v dlouhém triatlonu, ale to už je dávno. Nicméně zatím je vše ok. Uvidíme co se mnou ještě provede fakt, že jsem spal přerušovaně jen cca 3h. Spaní v rozsvícené tělocvičně, kde furt někdo chodí, šustí a strašně chrápe bohužel pro mě fakt nedávám.
Postupně se startovní pole trochu roztahá a najednou běžíme sami s Kubou Hájkem, oba v trikách 100 Miles of Istria, takže „asi ňáký dobrý oddíl„. Les končí a my vybíháme po modré značce na louku v otevřené a probouzející se ranní krajině. Úžasný pohled.
„Dneska to užijeme, bude to paráda!“ povídám Kubovi, při pohledu na tu nádheru. A měl jsem pravdu, užili jsme si to se vším všudy.
Kecáme, co kdo stihl od Istrie za závody, když mezitím doběhneme až do vesnice Uhrovec. Pádíme vlevo a v pohodě kecáme dál.
„Hele, jak je dlouho co jsme viděli naposledy modrou značku?“ ptám se po chvíli Kuby.
„A sakra, nějak jsme to zakecali…“ odpovídá.
Paráda, takže první kufr a to neběžíme ještě ani hoďku. Super, takže čelem vzad a zpět, bohužel do kopce, ale naštěstí to nebylo tak daleko.
Na první občerstvovačku dorazíme přesně hodinu po startu. Vzhledem k tomu, že je to na 10,5 km tak to dělá průměrku přes 10 km/h. No, to je na stovku až dost. Nahážeme do sebe ňáký to pití, koláček a mažem rychle dál. Trasa začíná stoupat, naneštěstí hodně prudce, takže já pro změnu začínám hodně prudce zpomalovat. „Kurnik“. Furt si říkám, že do toho stoupání musím v tréninku víc bušit. Vybíhání 1x týdně na Říp prostě nestačí, takže mi všichni zdrhaj a to stoupají většinou bez hůlek. No nic, však ono se to pak otočí, bude to z kopce a tam to jde zase mě. Opřu se do hůlek a snažím se to rvát taky, což nebyl dobrý nápad, zbytečně se unavuji a nikoho už stejně nedoženu.
Vyškrábat se až nahoru na Rokoš (1010 m.n.m) mi dalo docela zabrat. Cítím, že jsem šel zbytečně rychle. Navíc sluníčko začíná sílit a to je teprve před 8 ranní. No bude to ještě sranda. Aspoň, že je na co se dívat. Trasa je opravdu nádherná, úzká pěšinka vedoucí po zalesněném hřebenu s občasnými výhledy.
Terén začíná klesat, složím hůlky a ženu dolů bez nich. Dneska sem si řek, že udělám změnu. Všechny seběhy dám bez hůlek. Stále mám před očima ty šeredný pády v Istrii, když pode mnou praskly při seběhu postupně obě zcela nové hůlky. Jde to překvapivě dobře, dolů letím stejně rychle a jistě jako s hůlkami.
V následném stoupání v dálce zahlédnu maďarského drtiče Lászla. Ten se dneska nějak šetří, to není možný. Za chvíli jsem za ním a při přelézání popadaných stromů, kterých je tu po vichřici z minulého týdne požehnaně, ho předbíhám.
V dalším klesání to zase pouštím, co to dá. V jedné zatáčce ale točím přes šutr, který jsem myslel, že je pevný. Bohužel není. Šutr se stočí, pravá natočená noha sklouzne bokem a kotník jde do víc než pravého úhle. Zvrknutí bolí jak sviňa.
„Auuu, kurvaaa!“ zařvu.
Zkusím udělat krok, bolí to, ale jde to. Pomalu to rozcházím.
„Lepší než se zastavit a nechat to ztuhnout.“ utěšuji se.
Zkouším se pomalu rozběhnout. Naštěstí to po pár minutách docela jde. Uff.
Pár stoupání, výhledy a zase to jde z kopce. Domnívám se, že kotník je už v pohodě, tak to zase ženu. Jaká to chyba. V momentě, kdy jsem to vůbec nečekal, kotník zase vypne a snad se dotkne i země, jak se chodidlo zvrknutím vytočilo v pravém úhlu do vnitřní strany. Strašná bolest.
„Aúúú, chudák můj kotnííík!“
Úplně mi ho je líto, takovou čočku mu dát. Nevím co teď a mám pocit, že pro mě závod právě skončil. Došlápnout nepřichází bolestí v úvahu, hopsám tedy po jedný jako čáp.
„Au, hop, jau, hop, au, hop, jau.“
Ne, musím jít. První šok už odezněl, zkouším udělat normální krok, bolí to, ale dá se to vydržet. To rozchodím. Musím.
Odeznělo to, rozhýbal jsem to. Po pár desítek minutách zase běžím a už to ani nevnímám. Mezitím se ale přede mě dostal Pavel Škabraha s kterým jsem se seznámil na startu. Pokouším se ho stíhat a nechávám se při tom hypnotizovat šiškou přivázanou na straně jeho batohu. „Bim, bam“, „Bim, bam“ lítá mu sem a tam, ze strany na stranu. No, pomáhá to jen z kopce. Jak přijde první stoupání, tak je pryč. „Ale stejně k čemu tu šišku má?“ vrtá mi hlavou.
Nevyspání, strašný vedro, bolest kotníku a běh dohromady fakt není moc dobrá kombinace. Začínám mít první krizičku. Běžet už skoro nemůžu, když zpomalím, chce se mi spát, motám se a jdou na mě mrákoty. Takhle to dál už nepůjde. Zastavuju. Z batohu tahám sluneční brýle, tropiko ke kšiltovce a hlavně šlehu. Ta je osvědčená, ta mě postaví vždycky na nohy. Vzal jsem s sebou 3, šetřit nemusím, takže pošlu do hrdla jednu celou na ex. Známá hnusná chuť, která mi snad už i chutná. Jde se dál.
Teď se cítím skvěle. Běžím si sám, kochám se neskutečně nabíjecí a svěží krajinou, únava a mrákoty polevily. Šleha je prostě fááájn. 🙂 Jak je vedro, tak hodně piju a camel začíná pomalu docházet, takže jsem rád, když zahlédnu 2. občerstvovačku.
„Jo to je tahléééé“ říkám si v duchu. Včera jsem koukal na fotky z minulých ročníků a tahle občerstvovačka mi už na fotkách padla hodně do oka. „Pohodička u unimobuňky na stráni, tam se těším.“ říkal jsem si.
Když se vyškrábu nahoru a začne to zase klesat, vydýchám se a pustím to zase co nejrychleji dolů. Stále převládají krásné a měkké stezky bez šutrů, takže ani moc nedávám pozor, když tu vlítnu do šutrového pole a něž stačím zkorigovat rychlost přehlédnu jeden šutr a plnou parou o něj zakopávám. „Auuu“. To byla ďaha. Hned je mi jasný, že je na čase rozloučit se s nehtem na palci levé nohy, tenhle tvrdý střet nemohl ve zdraví přežít. Chvílí zase poskakuji po jedné. „Kurva, kurva, kurva“. Naštěstí není to tak hrozná bolest jako na 30. km vyvrknutý kotník, takže po chvíli běžím, s větší opatrností, zase dál.
Rozhlížím se do dáli před sebe jestli někoho nedotahuji, ale nikoho nevidím. Když se ale ohlédnu přes paseku zpět, vidím v dálce malinkou, neomylně se přibližující zelenou tečku. László.
Jde po mě, pokouším se přidat, ale místo toho na pasece přehlédnu modrou značku a sejdu z trasy. Vůbec mi to ale nevadilo, protože odměnou za tenhle malý kufr byl osvěžující studený horský potůček, kde jsem doplnil vodu a napil se co hrdlo ráčí. László mezitím šel samozřejmě přede mě.
Čekal jsem, že bůh ví jaký jsem si neudělal před Lászlem náskok, když ale sebíhám dolů z Baske, najednou slyším dusot, otočím se a on to valí neskutečnou rychlostí z kopce přede mne. Věším se za ním, když tu šup v zatáčce uklouzne, kotník do pravého úhle a já už přesně vím co se mu stalo. Pořádně si zvrknul kotník.
U vodní nádrže, kde mám co dělat, abych do ní neskočil, mě zase předbíhá László. Chvilku pokecáme, zkouším s ním držet tempo, ale jsem fakt koženej a tak ho nechám ho běžet.
Cesta přes Teplice byla dál stejně úmorná. Vedro, přehřívání a motavice. Nicméně podařilo se mi dotáhnout alespoň Braňa Gerega, který mě předběhl na kraji města. Konečně červená značka odbočuje z civilizace pryč do lesa a následuje stoupání. A po chvilce stoupání: Studánka! Sedám si k ní a piju co to dá. Jak ale sedím, začíná se mi zase točit hlava, tak si ji opřu o kolena zavřu oči a je to ještě horší. Motačka jak na řetězáku. Spraví to jen další polití hlavy studenou vodou.
„Asi tu chvílu zůstanu“ říkám Braňovi
„OK, ty ma rovnako doženeš“ a běží dál.
Po chvilce chci také vyrazit, ale nejde to, je to stále špatný. Motačka jak sviň. Nejhorší krize z celého závodu pokračuje. Trávím tu dobrých 10 – 15 minut a přemýšlím jestli to raději nezabalit. Ale né jsem beran, to nepřichází v úvahu. Pomůže až když se začnu polévat studenou vodou úplně celej od shora dolů až do momentu, kdy mi drkotaj zuby zimou. Pak se zvednu a mažu konečně pryč odsuď.
Pomohlo to. Už je to zase dobrý, jsem zpět. Běžím dál a od teď systematicky, když je kolem nějaký potok nebo studánka, tak zastavuji a polejvám se vodou, abych se zase zchladil. Následují lesy, louky a v nějaké vesnici Kubrica doháním zase Braňa. To sem ani nečekal, že ho ještě uvidím. Pro změnu toho má teď dost zase on, takže jdu před něj.
Sedlo Lúčky, přes které trasa pokračuje, mě naprosto dostává. Nádherné rozkvetlé horské louky, plné vůní a květů. Prostě úžasný.
Na konci luk trošku bojuji s navigací kudy kam, ale nejsem sám, nakonec se tam seběhneme čtyři. Po chvíli se zdá, že správná cesta je nalezena. Vyrážím jako první a protože jsem nikoho z ostatních před tím ještě neviděl, je jasné, že se posunuji v pořadí zase o něco vpřed.
Na Peťovku (76. km) dorážím úplně sám, všechny jsem z kopce setřásl. A koho to tu nevidím. Z občerstvovačky akorát vyhází Kuba s Pavlem.
„Ale ty vypadáš nějak moc v pohodě!“ vítá mě Kuba.
„Tak to my jdeme napřed, ty nás stejně doženeš.“ pokračuje.
A už vidím jen jejich záda. Na Pavlově batohu stále skáče ta jeho šiška „Bim, bam“, „Bim, bam“.
„Kurnik, to je výzva. Musím je dohnat a konečně zjistit k čemu je ta šiška dobrá“ říkám si pro sebe.
Občersvovačka je opět úžasná, jen zírám. Mají tu vše včetně domácích koláčků a buchet. Něco do sebe hážu a mezitím zjišťuji, že jsem teď na 14. pozici. Pěkný, ale je čas mazat dál. Kluky musím dohnat.
Z Peťovky vede trasa po silnici z kopce, takže to celkem pálím a než seběhnu na křižovatku, kde se dáváme po vlastním značení doleva, kluky už mám na dohled. Doženu je, ale až když trasa odbočí ze silnice na dlouhou louku.
Je to dlouhý a těžký. Pavla začínají při klesání bolet namožená stehna a Kubovi je celkově dost blbě. Celý den bojuje s úžehem a párkrát si musel i odskočit stranou. Takže dáváme sem tam krátké přestávky a dál pokračujeme ve volnějším tempu.
Pokračujeme dál, když v tom se přes nás přežene Braňo. No nic, je čas zase závodit, trochu jsem si teď odfrknul, takže se věším za Braňa a pokouším se letět dál s ním. Kluci nestíhají a tak se naše cesty zase rozdělují. V následném klesání Braňa vždy seběhnu a pak přejdu do chůze. Když už ho nevidím, zase se rozeběhnu a takhle stále dokola.
No myslel jsem, že dnes čelovku potřebovat nebudu a dám to celé za světla, ale je už kolem půl deváté večer a v lesích začíná být šero. Když pak už skoro ve tmě přehlédnu šutr a zakopnu o něj tak, že se nepříjemně připomene vyvrknutý kotník, tak radši zastavím a připravím se na noc. Pod čelovkou to bude přeci jen jistější.
Když dorazím na poslední občerstvovačku v Dubničke na 96. km, tak Braňo akorát odchází. Nechci se moc zdržovat, ale jako vždy na občestvovačce jsou supr lidi a skvělá nálada. Nejradši bych si dal s nimi pivo a už tu zůstal. Tak aspoň zázvorového Birela, šup, kopnu ho do sebe a vydávám se na posledních 5 km.
Cesta po žluté, po které jsme běželi už ráno, je proti tomu ránu nějaká strašně nekonečná. No a na tuhle betonku si z rána už vůbec nepamatuji.
„Jdu vůbec dobře?“ ptám se pořád sám sebe.
A jsem ve městě. Bánovce nad Bebravou. Do cíle už jen kousíček, super. Problém je, že to tu po tmě vůbec nepoznávám, ztrácím žlutou značku, žádné jiné značení nevidím a začínám bloudit v poklusu ulicemi. Ptám se lidí, kde je sokolovna a je mi jasný, že sem někde úplně jinde. Tak složitý to ráno rozhodně nebylo. Čas závodu se blíží k 17h.
„Sakra, musím to stihnout pod 17 hodin“ říkám si. Začínám být nervózní.
„Prosím vás nevíte, kde je tady sokolovna?“
„Musíte tamto od Billy ulicou vľavo hore na ten kopec.“
Ale ne, už vím, kde jsem, tudy jsme sem přijeli včera autem. Jsem úplně na druhý straně než mám být. Sakra. Poslední 4 minuty, abych to dal pod 17 hodin. Z posledních sil zařazuji na nejvyšší kvalt a sprintem vybíhám kopec až k sokolovně.
Jo, jsem tu! Všichni tleskají, doják jako vždycky. „Píp“ načte se můj čip a na projektoru se ukáže 12. místo a čas 16:58. „Jó, stihl jsem to!“ mám fakt radost.
Nádherný závod, skvělá organizace a úžasná parta lidí. Johnny mi předává diplom a já mu děkuji za parádní zážitek.
Než doběhne Kuba s Pavlem stíhám si dát sprchu. Když si zuji boty a ponožky vykoukne na mě vopuchlej fialovej kotník. Zdá se, že mu těch 70. km po zvrknutí moc dobře neudělalo a navíc ty 4 černý nehty, no fuj.
No, stálo mě to víc než jsem čekal, ale to nic nemění na tom, že jsem si to neskutečně užil.
Díky všem organizátorům i závodníkům za skvělý víkend a těším se příště!
