Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.
Tehdy jsem běhal něco přes šest minut na kilometr. A tak, běžel jsem od nás od baráku z mírného kopečka dolů ke hřišti, jsem se do toho opřel a běžel ze všech sil. Teda, ne takový ten sprint, kdy vím, že za sto metrů jsem dead, ale tak jako co bych dal, abych zvládl kilometr. Byly z toho dva poznatky. Za prvé jsem ten kilometr nedal, protože už za třista metrů jsem musel zpomalit, po půl kilometru mi došel dech a když se kolečko obrátilo a já šlapal do kopce, bylo vymalováno a byl jsem rád, že se tvářím, jako že běžím. Ten druhý poznatek byl ještě divnější. Vlastně jsem neběžel o moc rychleji, stěží o minutu, spíš třičtvrti na kilometr. Ve všem tom kalupu jsem kilometr měl za pět a půl minuty. A to se mi zdálo, jak ty nohy nepředstavitelně kmitají.
O třičtvrti rok později je to furt stejné, teda jen ty časový pásma se posunuly. Vidím to teď na bězích ze Zelenče. To je sedm kilometrů a jelikož cokoliv pod deset beru jako krátkou štreku, jsem ochoten cupitat rychleji bez větší sebemotivace. Když běžím zostra, dostanu se pod pět minut na kilometr. Když tak jako na pohodku, tak pět patnáct. Když se ale snažím v tomtéž běhu zpomalit nebo zrychlit, nejde mi to nijak snadno. Když běžím v tempu na pohodu a kouknu se na svoje nohy, zdá se mi, že neběžím, jak pomaličku se pohybují. Prostě neumím tempo vůbec odhadnout. Stejně tak, když zpomalím nad 5:20, už se mi zdá, že neběžím a je nějaký problém. Naopak, když zrychlím a mám dojem, že frčím jako nepředstavitelný ďábel, mám potíže dostat se pod čtyři minuty a to tempo dlouho nevydržím.
Tohle mě zaujalo na vyprávění o Zátopkovi. Taky tempo nevnímal, obecně ho asi běžci nevnímají. On to obcházel přes asistenty, kteří mu ho ukazovali na trati, já ho obcházím přes Garmina, který mi na zápěstí říká, jaké tempo držím.
Co je k tomu si dobré uvědomit, jsou ty souvislosti. Když běžím ze Zelenče domů na plný ceres, doběhnu za 35 minut solidně strhaný. Když na pohodu, doběhnu o dvě nebo tři minuty později. V podstatě nemám žádnou sílu v současné lidské toleranci času ovlivnit to, kdy doběhnu – prostě za řádově čtyřicet minut jsem tam a není momentálně varianta, jak to zkrátit o něco podstatného, třeba ani o blbých deset minut. Běhám tak, abych stihl syna vyzdvihnout ve školce a vlastně do momentu, než se stane něco špatně, to vždy stihnu v běžně tolerovatelném čase, ať běžím pomalu nebo megarychle.
A tohle mi na tom běhání přijde zvláštní, jako mi to přišlo zvláštní na kanoistice. Tam jste si na kanále taky museli uvědomit, že každá technická chyba vás stojí čas, který se vlastně nedá dohnat, takže není důležité být nejrychlejší, ale mít nejméně chyb. Když jste blbě vyhodnotili situaci a dostali se mimo proud, trvalo mnoho vteřin se do něj zpět dostat – a už bylo těžké je nahradit. Když se za běhu zakecám na dvě minuty s řidičem auta, který se mnou něco chce řešit, nemám vlastně šanci to zdržení dohnat. Když se zdržím pár desítek vteřin tím, že se snažím si za běhu srovnat čelovku, bundu či batoh, je velmi těžké to dohnat.
Je to skoro fatalismus. Pokud si dám bacha, doběhnu plus mínus v tomhle čase. Je to fatalismus? Když ten čas o maličký kousek přeci jen zlepším, budu za půl roku běhat zase o půl minuty líp. Už si nebude Honza s Jakubem při běhu se mnou nápadně odkašlávat, aby mi dali najevo, že se zase cajdám … Investuju dlouhodobě, do budoucnosti, která přijde daleko z dnešního pohledu.
Výsledek úvahy? Není. Jen mě to tak zaujalo.
