10.11.2013, Marathon, Řecko
„Τρία, δύο, ένα, πάμε!“ ozvalo se ampliónů a elitní skupina běžců z prvního bloku vyrazila ze startu vstříc 42,195 km dlouhé trati vedoucí přímo po autentické trase řeckého posla a běžce Feidippidése z Marathonu do Athén. Je 10.11.2013 přesně devět ráno všichni závodníci burácí a nad hlavami nám jiskří ohňostroj. Ohňostroj ve dne jsem snad ještě nikdy neviděl, tak na to celkem se zájmem čučím.
Na startu 31. Athens Classic Marathonu je přes 11 tisíc lidí. Startuje se ve vlnách. Já jsem tu také, dostal jsem start od Ilony k narozeninám. Startuji hned z druhé vlny minutu po elitní skupině. Ilča mi do registrace vyplnila jako můj cílový čas můj osobák, který dnes však nepřipadá v úvahu, takže se spíš budu motat ostatním v cestě, než se to trochu uvolní.
Není mi totiž moc dobře, ještě před týdnem jsem ležel doma v horečkách a teď mám před sebou celý maraton. Navíc jsem přes měsíc netrénoval kvůli problémům s postranními vazy v koleni. Zkraje října mi při seběhu Řípu v koleni nějak zatahalo a od té doby to stále bolí, takže jsem to koleno co nejvíc šetřil a neběhal. No, kondice opět nic moc, ale snad to klapne. Koleno mám zatejpovaný a beran v hlavě jako vždy určitě pomůže.
Profil trati je krutý a milosrdný zároveň. Prvních 8 km po rovině až mírně z kopce a pak až do 31. km, tzn. 23 km v kuse, v podstatě do kopce. Na 31. kilometru, kdy většinou všichni dříve či později bojují s tzv. „maratonskou zdí“, se to sklopí a až do cíle, do Athén je to z kopce.
7 km mám za sebou a koleno je konečně jakž takž zahřátý a už tak nebolí. Začíná se mě běžet docela dobře i když průdušky po nemoci protestují a občas si musím odkašlat jako nějaký tuberák. Okolní spoluběžci se na mě s tázavým pohledem otáčejí. No jo no, kašlu, to se stává.
Přemýšlel jsem jak to celý poběžím. Jestli pomalu a budu se trápit o to déle nebo vzhledem k možnostem co možná nejrychleji a budu to tak mít aspoň co nejdřív za sebou. Vybral jsem si tu druhou variantu. Řek jsem si, že to musím dát pod 4 hodiny, ideálně mezi 3:45 až 3:55. Zatím to šlo. Do teď to byla pohoda po rovince, takže jsem se musel i přibrzdit z tempa 4’40 na aspoň 4’50 min/km.
Po 8. km trať začíná stoupat. No trať, běží se v podstatě po dálnici resp. po rychlostní komunikaci, která je celá uzavřená. Nic moc romantika, ale aspoň, že je teplo. Co teplo, vedro! 23 °C sem tam mráček, jinak jasno. Jsme tu už 4. den a každý den je jasno kolem 25 °C. Čekali jsme na kraji listopadu teploty v Řecku tak kolem 16 °C, ale tohle je normální letní pařák. Vlastně ráno byla docela zima. Z Athén jsme se přesouvali do Marathonu autobusy organizátora ještě za tmy, kolem šesté ráno.
Když jsme pak dorazili do Marathonu po cca hodině jízdy, docela jsem záviděl mexickému batmanovi jeho teplý obleček, protože bylo fakt chladno. Zato teď se musí v tom vedru vařit zaživa.
21. km. půlka za mnou za 1:45. Super, jde to líp než jsem čekal. Tak ještě jednou tolik a jsem v cíli. Na cíl se moc těším, je přímo v antickém Panathenaic Stadium. Stadion byl v 19. století rekonstruován a roce 1896 hostil první moderní Olympijské hry a stejně tak ty poslední řecké v roce 2004. Včera jsme se tam byli podívat a je to fakt impozantní stavba, z které dýchá historie a atmosféra gladiátorské arény. Až budou i plné tribuny, tak to bude určitě hodně silný zážitek.
Běžím dál a najednou to přišlo. Jsem teprv na 24. km a jako bych narazil na onu zeď, která je většinou až o 10 km dál. Došli mi síly a cítím se fakt vyšťavený, přitom je to stále do kopce a ještě minimálně 8 km bude. Na občerstvovačce úplně zastavuji a snažím se dát do kupy. Je mi hrozný vedro a vůbec nemůžu, zase kašlu. Vezmu si flašku s vodou (kelímky na občerstvovačkách nejsou, pouze 1/2 litorvé PETky) a celou ji na sebe vyliju. Nasáklou studenou houbičku vrážím za triko na zátylek a mažu dál. Na každé další občerstvovačce stejný postup. Nějak to vedro nedávám. Tempo bídné někde kolem 5’40 a fakt se trápím.
Těším se alespoň na 27. km, kde na mě čeká Ilona. To mě žene dopředu, těším se, že se s ní uvidím a že mě povzbudí na cestě do cíle. Jenže na 27. km není. Asi jsem ji přehlédl nebo neslyšel, když na mě volala, protože běžím s pořádným nářezem ve sluchátkách. Nálada zase o něco klesla a tempo také. Já snad budu muset přejít i do chůze. Před dvěma měsíci jsem dokončil UTMB s převýšením 9 600 m a teď se tady trápím s převýšením 300 metrů jako kdyby to byl Everest. Ostudné.
Běžet maraton týden po nemoci asi fakt není dobrý nápad. Ale co, jsem přeci beran, zatnu zuby a nějak to jako vždy dám, to je jasný. Takhle si tak přemýšlím někde na 28,5. km, když v davu po straně zahlédnu na mě mávající Ilču. Moc rád ji vidím. Zabočím k ní, prohodíme pár slov a nabitý radostí z toho, že tu je se mnou, vyrážím dál. Není nad to mít s sebou doprovod, člověk se má na co těšit a hned to rychleji ubíhá.
Kopec se ale stále táhne přede mnou a za chvíli už sem zase úplně tuhej. Vyhlížím další občerstvovačku, ale nikde nic. Něco jsem ale zahlédl. Něco pozitivního, už je vidět horizont a konec stoupání. Konečně. Dostat se ale nahoru mě stojí poslední síly. Tak 300 metrů před koncem stoupání přecházím do chůze. Snažím se popadnout dech za doprovodu tuberáckého kašle. Dál už to nejde.
Chůzí se nějak vydrápu až na horizont a jsem na 31. kilometru. Škoda, že přes stromy a domy tu není výhled, nicméně Athény jsou někde dole pode mnou. Teď už zbývá jen seběhnout 11 km z kopce. Pomalu se rozebíhám. Koukám na Ambity a ukazují mi kalkulovaný čas v cíli kolem 4:06. Nic moc. Musím přidat a z kopce to dohnat.
Je dobrý si jakýkoliv závod dělit na menší úseky a tak si ho psychicky zkrátit. Já se teď blížil k 35. km a to je u mě vždy čas na šlehu. Stále se trápím a to i přesto, že je to z kopce, takže už se na ní těším. Vidím občestvovačku, tak ji tam před ní šoupnu a zapiju ionťákem. Mňam. Běžím dál, už jen 7 km.
Koukám na Ambity. Nyní ukazují, že při tomto tempu budu v cíli v čase kolem 3:47. Skvělý, už to jde zase podle plánu. Šleha už působí, ale asi to bude spíš placebo efekt a začíná se mi běžet skvěle. Chvilku koketuji i s myšlenkou ještě víc za to zatáhnout a dostat se s časem pod 3:45. Nechávám toho. Cítím, že stehna jsou vyšťavený a skoro na pokraji křečí. Kdybych ještě přidal, křečím bych se nevyhnul, to čék prostě cítí.
40. kilometr. Už jen poslední 2 km a pak posledních pár metrů na oválu na stadionu. Je to skoro v kapse. Užívám si atmosféru. V ulicích Athén je spousty fanoušků. Škoda jen, že se vůbec neběží historickým centrem jako v Praze. Tady se centrum jakoby obíhá ke stadionu po ulicích, které nejsou příliš zajímavé.
A je to tady. Trasa najedou zahýbá prudce vlevo a následuje široká ulice z docela prudkého kopce, plná burácejících lidí. Dole je už vidět stadion. Taková Pařížská ulice z kopce včetně atmosféry, když to přirovnám k Praze. Pouštím to dolů, všechno jde najedou tak lehce, povzbuzování a nadšený řev davů kolem silnice člověka tlačí do cíle, že snad ani nemusí běžet.
Jsem tu. Vbíhám na běžecký ovál na stadionu. Posledních pár metrů po oválu. To je panečku atmoška. Ochozy jsou plné jásajících davů. Přijdu si skoro jako ty gladiátoři. Vyhlížím Ilonu, snad se stihla včas přesunout do cíle. Posledních pár metrů. Připravuji si Ambity, probíhám cílovou čáru a zastavuji stopky na čase 3:47’37.
Skvělý! Vyšlo to podle plánu. Byl to zase boj, ale vzhledem k tomu v jakém stavu jsem na start nastupoval, jsem s časem fakt spokojený. Ilona je tu taky, už na mě mává s foťákem v ruce z ochozu, takže vše je super. Jsem rád, že to mám už za sebou.
Braňa potkávám před stadionem. On si ten osobák fakt zlepšil. Sice jen o pár vteřin, ale na tomhle profilu trati, neuvěřitelný. Gratulace.
Večer se pak ještě všichni scházíme ve městě na společnou večeři. Vyprávíme si zážitky ze závodu a hlavně poctivě doplňujeme tekutiny. Řecké pivo nic moc. Ale po závodě, spokojený s výsledkem, na terásce, pod osvětlenou Akropolí…
… NÁDHERA 🙂
