Aiguille de Leschaux normálkou, Arete du Cosmique na Aiguille de Midi

Už snad půl roku do předu jsem měl v kalendáři poznačený termín dalšího výletu s Fílou. Poslední termín v Srpnu, většinou slibuje příjemné letní vysoko horské podmínky. Kdesi z kraje roku na mě Fíla vytahuje tento roční název cesty a hory. Arete de Hirondelles na vrchol Pointe Walker v legendárních stěnách Grandes Jorasses. Domlouváme se, že mě vyzvedne po cestě na letišti v Zurichu, kam doletím z Londýna. Týden před odletem společně skrz různé kanály se snažíme zjistit jaké panuje v oblasti počasí. 

Všude kolují fámy a drby, že je v Alpách zimní podmínka. To by byl docela průser a výstup by byl značně znesnadněn. Ale  místo neměníme v oblasti je dalších milion variant co se dá vylézt, přelézt popřípadě vypít. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. V sobotu dopoledne mě Fíla vyzvedává svým lowendovým kombíkem bez výdobytku jakékoliv moderní technologie. Čeká nás už jen poslední fáze cesty po Švýcaských ultra nudných dálnicích až na Italskou stranu masivu Mont Blancu do malé vesničky Lavachey 1650 m.n.m v údolí Val Ferret.

Cesta je značená žlutými puntíky a mužiky, ale i tak je docela náročná na orientaci, a u paty vodopádu trošku bloudíme a jinak lehký ale strmý úsek žlabem vodopádu jdeme direkt, abychom nahoře zjistili, že o 10 metrů vedle je krásná vyšlapaná cestička, nad vodopádem je potřeba se vyhoupnout nad skalní práh, cestu ulehčují natáhnutá fixní lana.

Pak se cesta traverzem dostává na ledovcovou morénu a pár plotnových úseků a pak již jen závěrečný výšvich po skále s pár fixnimi lany a šup do nádherného, vysunutého do prostoru bivaku. Uvnitř se zdravíme s čtyřma taliánama, kteří mají  zálusk na jižní stěnu Petit Jorasess.

Cesta na bivak mi dala hodně zabrat, s plnou polní a vlastně celoročním horským půstem mi moje tělo dávalo dost hlasitě najevo, že se mu na málo kyslíku vůbec nechce zvykat. Prozkoumávám naši základnu, která nabízí dvanáct míst na spaní a hlavně naprosto unikátní výhled skrze prosklenou stěnu v jídelní části

Bivak je plně vybaven, nádobím, dekami prostě vším co může člověk potřebovat. Dokonce i funkční počítač je uvnitř.

Večer se domlouváme na aklimatizační výstup na Aiguille de Leschaux 3759 m.n.m. Cesta by prý měla trvat kolem 3,5 hodiny na vrchol. Budíka teda neřešíme a druhý den vstáváme až v šest ráno. Přes noc nasněžilo pár cm sněhu a je dost mlíko.

Čekáme tedy jestli se počasí neumoudří, předpověď totiž slibuje jasno. Jasno se nedostavuje tak i přes počáteční váhání přece jenom nastupujeme přes skálu nad bivakem na ledovec a v bílé tmě se snažíme neupadnout do jedné z mnohých děr v dost nekompaktním ledovci. Snažíme se nějak virtuálně kopírovat cestu z obrázku, který jsem si vytiskl už v Londýně.

Docela se nám daří, a po pár desítkách minut se trhá oblačnost a sluničko nám usnadňuje orientaci. A vlastně i v ten nejlepší možný čas, protože jsou před náma ty největší a nejkomplikovanější přechody po dost nestabilních sněhových mostech. Daří se nám prokličkovat až po začátek 250 metrů vysokého skalního prahu 3200 m.n.m.

Fíla se ujímá vedení a lezeme souběžně krásnou žulou v II až III terénu. Snažíme se orientovat podle starých erárek, ale spíš Fíla si cestu tvoří sám a pěkná nám to odsýpá a přichází i na pěknou expozici. celou dobu je krásně vidět na hřeben Hirondelles, který měl být naším primárním cílem, ale množství sněhu a hlavně objektivní nebezpečí a nerozlezenost nám velela, nechat jej ještě nějaký ten pátek na pokoji.

Po cca hodině a půl jsme překonali skalní práh a direktem směřujeme k velké převěji a sedle 3550 m.n.m. mezi Leschaux a vedle stojící jehlou Monte Gruetta.

Po vystoupání k sedlu ještě čeká poslední lezení na samotný vrchol, který tvoří skalní věž s vrcholem ostrým jak břitva. Je to lezení za II, jedno místo III. Po trošku bloudění na vrcholu, kde vlastně vrchol je, se dostáváme na miniaturní plošinku a podáváme si ruce na znamení úspěšného výstupu. Vrcholový hřebínek je ostrý a umožňuje mi si Lečo osedlat, je to naprosto vyjímečný zážitek.

Od bivaku na vrchol nám to trvalo plných 6 hodin, což je velmi úsměvné, když jsme počítali s původními 3,5 hodinami. No ono je to na horách dycky jinak než si to člověk představuje. Na vrcholu jsou úžasné výhledy na Aiguille du Midi, na ultra děsivou stěnu Grandes Jorasess, kde se tvořila historie Alpského lezení, na obrovský ledovec de Leschaux a ledovec Mer de Glace.

 Po svačince, se vydáváme na cestu zpět, slaňujeme po starých erárkách, které ve mě nevzbuzují moc důvěry a kde to jde snažím se lana moc nezatěžovat. Filip je klasik a asi by mu nevadilo slaňovat ani z lana obtočeného kolem krtince. Nad skalním prahem trošku laborujeme a nemůžeme najít slaňák, po nějaké době se mi to daří a tím se ujímám role hlavního slaňovače jelikož Filipus je slepý jak patrona. Erárky jsou od sebe vzdálené v průměru 30 metrů, párkrát se nám stalo že i více.

My však měli jen jednu šedesátku, ne dvojčata. Ale vždy to šlo nějak vyřešit. Sluníčko už na ledovci přes den stihlo napáchat ještě více škody a některé mosty se propadly a sníh byl nepříjemně mokrý. Ranní stopa a můj instinkt stopaře funguje na jedničku a cesta utíká velice svižným tempem.

Až konečně docházíme na skálu na bivakem, kde si už můžeme oddychnout, sundat mačky pokochat se krásným slunečním divadlem, které se odehrává na kopcích na protější straně údolí a na světelnou šou nad hlavami někde u Pointe Walker. Jdeme spát a druhý den dopoledne opouštíme toto nádherné orlí hnízdo. Pak se na pár dnu stává Arnuova a okolní kopce naším hřištěm kde lezeme nějaké více délky, dáváme pár dalších krásných hřebenů. 

Po několika dnech se přesouváme na druhou stranu do Francie skrz Mont Blanc tunel (41 Eur jednosměrná).  Do horolezeckého hlavního města evropy a tím jsou Chamonix 1000 m.n.m. Usídlujeme se v kempu poblíž dolní stanice lanovky. A máme to „štěstí‘, že ve městě právě probíhá UTMB. Skoro mě to vyklá se taky jít proběhnout, nakonec jsem padavka a nic se nekoná. Domluva zněla Arete de Cosmique, je to jednoduchý hřeben lehce dostupný lanovkou z Šamonic na Midi. 2700 metrů převýšení v průběhu 15 minut. Po sněhovém hřebínku, který mi vzal hned po ránu mnoho psychických sil, sešup na ledovec a krátkou vycházkou k chatě Cosmique, kde přes nádherný hřeben vede cesta, která nabízí všechny lezecké techniky v jednom instantním balení a ještě i při dolezu něco extra. Celá ta paráda trvá kolem 3 hodin sakum prdum. Náramně jsme si to s Fílou užili a zbytek dne, už pak jen proflákali na slunečních terasách obdivováním a plánováním, těžších výstupů na okolní 4000covky. Tak zas příště…