Je 7. září ráno, skoro přesně 2 měsíce poté, co jsem začala běhat. Budík zvoní v 8:17 a mně se zatraceně nechce vstávat! Asi jsem včera měla jít spát dřív. Znechuceně se ale oblékám, čistím si zuby, zkouším učesat háro – přes noc se mi udělaly dredy. K snídani si dám půlku tvarohu s grankem a dám kopačky 3/4 litrovému hrnku na čaj. Dneska se kamarádím jen s klasickým, abych vydržela bez čůrpauzy až do Prahy. Bolí mě nárt na který mi spadla krabice s džusem, bolí mě pravé tříslo. A festově. Hlavou se mi honí že nejspíš nebudu moct běžet. Ke všemu nemůžu najít okopírovanou občanku, kterou nutně potřebuji, abych si mohla vyzvednout číslo objednané na cizí jméno. Vypadá to bídně.
V 9:45 ťuká na okno strejda, obálku s občankou jsem na poslední chvíli našla. Vyčůrat, zkontrolovat, jestli mám všechno a nasedat. Čůrat jdu pak ještě 2x – u Kauflandu a u tety. Pak už zvládám až do Prahy. Na venek se tvářím, jako největší flegmouš, že je mi to všechno šumák a že mě vlastně vůbec nezajímá nějaký výsledný čas. Opak je pravdou. Ráda bych si střihla osobák, z tréninku mám změřených nějakých 33 minut. Když půjdu pod půl hodinu, budu šťastná jako blecha. Stejně se ale bojím, že se nebudu moct rozeběhnout kvůli tomu tříslu.
Je jedenáct a jsme v Praze, kličkujeme za bloudícím vodícím autem a já zjišťuji, že jsem neodhadla počasí. Venku je něco nad 25°C – mám na sobě džíny a triko s rukávem. U Makra se převlékám do běžeckého tílka a je mi najednou o hodně líp. Během půl hodiny jsme u Running Mallu a už opravdu potřebuju čůrat (nesnáším svůj hyperaktivní měchýř). Číslo mi tedy vyzvedává sestra, všechno proběhlo bez problémů a na mně čeká nejtěžší úkol dne: vybrat barvu batohu. Nakonec to vyhrála zelená.
Od Mallu si to pěšky šineme na výstaviště do restaurace, všichni se těšíme na těstovinky a rýži. Ani jedno nemají, absolutně nejsou připravení na nápor běžců. Já a ségra si dáváme salát Caesar (vzpomněla jsem si na zkoušku ze starověku), zbytek elitního družstva Ajeto glass zkouší kuřecí roládu s kaší, otrlejší řízek se salátem nebo gulášek. Jdeme platit, přičemž jsem se opět projevila jako ta nejděravější hlava na světě. U stolu jsem si zapomněla igelitku s botama. To by byl průšvih!
Cestu metrem zvládáme jako praví vesničani: „Tetááá, to je ten vlak, co jezdí jenom v Prazééé?“ nebo „Výprava z České Lípy se seřadí u východu!“. Všechno samozřemě ze srandy, abychom odlehčili nervům
. Pod Koněm nějaký zpěválek pořád dokola zpívá „Ježíši, miluji tě, příteli, miluji tě“ a všem nám leze na nervy?. U seřadiště hledáme VIP zónu – další věc, která mi dneska přidělává vrásky, protože není úplně jisté, jestli se, jakožto nečlen Ajeto glass teamu, dostanu dovnitř. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Po převlečení se jdeme s holkama atletkama rozběhat a já si přijdu trošku zvláštně, kolem mně samé vyskákané antilopy…
Pokud chcete vědět, jak to bylo dál, budete si muset počkat na další díl mého miniseriálu.
