9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)

Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká Stoša „soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s týmovou „špičkou“ končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.

Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo – náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj s CHMI o síle větru – nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou, zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním. Na start jsme doběhli tak akorát.

Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý dav jako před lety … A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky – vzhůru DO GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců, vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, … I přes nepříliš optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem pocit, že jsem spíš – než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout, takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.

Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď – více než 6 hodin po závodě – cítím zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu. Divné – žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat), lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost, protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit – je totiž z kategorie 60+ … takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! 🙂

Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí, jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou „LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný nový rok!!!

Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)

19. Stoszek Jan

77. Letko Miroslav

87. Munk Rudolf

133. Hegedüs Robert

141. Wojtyla Jaromír

191. Koudelka David

223. Fajkus Tomáš

259. Janečka Rostislav

282. Beremlijski Petr