3 Peaks Yacht Race – praotec všech AR
5 lidí, 1 jachta, 3 kopce, Wales, Anglie, Skotsko. Vypadá to jako začátek nějakého vtipu, ale není tomu tak. Je to začátek jednoho závodu. A vzhledem k tomu, že se letos konal již 39. ročník, pravděpodobně je to nejstarší adventure race na světě.
Barmouth bay, start závodu.
V závodě startují pětičlenné posádky, start je na západním pobřeží Walesu ve městě Barmouth, cíl v Skotsku ve Fort William. Cestou musí dva členové posádky vystoupit na Snowdon (nejvyšší hora Walesu), Scafell Pike (nejvyšší hora Anglie) a Ben Nevis (nejvyšší hora Skotska a celé Velké Británie). Na Scafell Pike jsou na část trasy povolena kola, jinak je nutné běžet. Na každou z hor mohou vystoupit vždy stejní dva členové posádky, ale také nemusí, je tak prostor pro mnoho taktizování.
A samozřejmě vším míchá britské počasí, vítr a přílivy a odlivy. Závod tak může pro běžce nabýt podoby trojdenní dovolené na plachtenici s jedním horským maratonem denně, ale také to může pětidenní martýrium s mořskou nemocí, fujavicí, zimou, vodou po kolena a na Ben Nevisu může být klidně sněžná bouře (v červnu). A také se ze závodu může stát závod ve veslování. My měli od každého trochu.
A jdeme do toho, závodí se o vteřiny.
Klidné podmínky po startu.
Někdy to bylo kolem pobřeží těsné, ale zase jsme si pořádně prohlédli.
V klidu a v pohodě.
Když mě někdy v dubnu oslovil Alex Pilkington, okamžitě jsem se pro tuto myšlenku nadchnul. S Alexem jsem se dřív několikrát potkal na adventure racech a věděl jsem, že budem vyrovnaná dvojka. Alexe jsem znal déle, zbytek týmu vůbec. Potkali jsme se až v den závodu, nakoupili jídlo na několik dní a ve dvě odpoledne (tedy za nejvyššího přílivu) vystartovali. Odteď jsme loď Wight Rose.
Tohle pro mě bylo jednou z fascinujících věcí. Známe se minimálně, máme každý jinou historii, jiné dovednosti. A přitom bylo v každém okamžiku zřejmé, že cíl máme stejný – uspět v tomhle závodě. Na jedné straně jsme si vzájemně pomáhali, kfyz to šlo (převracení plachty v silném větru je práce pro všechny, tady se moje medvědí síla velmi hodila), také panoval naprostý respekt ke zkušenostem druhých. Prostě každý věděl co se od něj čeká a co má dělat. Pravda, byly tam nové zkušenosti – např. ještě nikdy jsem se nechystal na běžeckou etapu po kolena ve vodě v kývající se lodi, ale jsme závodníci AR a jsme tu od toho, abychom si s tím poradili.
Tento rok bylo třeba hodně veslovat a o to jsme se dělili. Před během se nám snažili námořníci co nejvíce ulehčit a z veslování nás vynechávali, pokud jsme se vyloženě nehlásili. Naopak po doběhu první etapy a probdělé noci si posádka potřebovala pořádně odpočinout a tak jsme 5 hodin veslovali. Snowdon, čaj, sušenky a veslování, skvělá dovolená!
Chystáme se na vyběhnutí.
Záře nad Walesem.
Cestou ze Snowdonu se rozednívá.
V závodě se vyhlašoval celkový vítěz, ale také mnoho dílčích pořadí cen – nejrychlejší časy na jednotlivých plachtících etapách, jednotlivých běžeckých etapách i soutěž vrchařů celkově, jednotlivé třídy plachetnic, mužské i mixové posádky, Tilmanův pohár, první v cíli a samozřejmě celkové pořadí (hlavní kategorie)
Ano, celkové pořadí nebylo totéž co první v cíli. Celkové pořadí bralo v úvahu i charakteristiku každé lodi. Na základě rozměrů (především délky) a velikosti plachet má každá loď přiřazen určitý hednikep – hodnota v procentech. A tímto číslem se násobil celkový čas plavby, bez běžeckých etap, k tomu se připočetl čas běhu a určil se výsledný čas. Náš hendikep byl 99,2%. Je to moc a nebo málo? Patřili jsme k menším lodím, a tak náš hendikep byl nižší. Většinu času jsme se pohybovali na čele s loděmi s hendikepem 102% a 104%, oproti nim jsme tak měli časový náskok. Naproti tomu nejvíc nás ohrožovala loď MobyJ – ač za námi, s hendikepem 97%, to byl dlouho velmi těsný souboj.
Samozřejmě celkový rozdíl v charakteristice nelze shrnout jedním číslem. Jinak se lodě chovají za slabého větru a jinak za vichru. Obecně se dá říci, že lodě nízkým hendikepem měly drobnou výhodu za slabého větru, naopak velké lodě dokázaly výrazně lépe využít lepších podmínek (větru). Geoff vlastní (různě velké) lodě s různými hendikepy, rozhodl se pro menší z nich, i to je součást taktiky.
To máte přílivy, odlivy, mapy, časy, vítr, proudy, majáky, dvojlinky, trojlinky… Prostě spousta čísel.
A taky spousta budíků.
Geoff to ma všechno pod palcem.
Závod nabídl drama prakticky od začátku až do konce, o zajímavé okamžiky nebyla nouze. Na první běh do Caernarfonu jsme přijeli s drobnou ztrátou na 4. místě, ale rychlým během se posunuli do vedení a do Menaiské úžiny vplouvali (resp. veslovali ve vedení). Na druhé běžecké etapě se situace prakticky opakovala. Jen druhá etapa byla daleko pestřejší, byl to vlatně takový malý AR v rámci většího AR. Na start běhu se jelo 30 km na kole, pak 20 km pořádného fell runningu (asi 2000 převýšení) a na kole zpět. Zábava v klasickém britském počasí na 6 hodin, rekord trasy nám o minutu utekl…
Naproti tomu na třetí mořská etapa měřila více než předchozí dvě etapy dohromady a čekalo nás tak dva dny plachtění. Geoff měl spoustu zkušeností, kterých jsme byli schopni využít a střádat minutku po minutce – tu jsme zachytili lepší vítr, tu jsme vychytali vracák.
MobyJ zariskovali, rozhodli se objíždět ostrov Jura a tím ztratili možnost nás ohrozit. Velice těsný závod jsme však vedli s posádkou Velšanek. Pořád to vypadalo na těsný závod, s drobnou časovou rezervou pro nás. Posledních pár hodin ale vzaly všechny propočty za své. Příšel silný vítr, karta se obrátila a zatímco Velšanky dokázaly využít větší lodi a poměrně s přehledem dopluly do Fort Williams a vyrazily na Ben Nevis, my jsme měli problém se tam vůbec dostat. Do Loch Linhe jsme to šněrovali hodně do šířky, a pluli naklonění s plachtou skoro u hladiny. Na poslední etapu jsme se tak chystali s Alexem po kolena ve vodě, a každých pár minut se nakláněli na jinou stranu. I takhle může vypadat plachtění.
Najednou je vše jinak, snažíme se dostat do Lochu.
Netrpělivě a taky trochu větrně vyhlížíme hranu Lochu.
Pořád se nemůžeme dostat za tento kostel.
V takových podmínkách musí byt vše v loďácích.
Protože v lodi to vypadá takhle. Pantha rei – vše plave.
Když jsme se vylodili, Velšanky akorát dobíhaly, pogratulovali jsme jim a vyrazili na Ben Nevis. Dojeli jsme si pro 2. místo v hlavní kategorii, v absolutním čase a s Alexem jsme vyhráli i celkovou klasifikaci běžců. Jen na etapě na Ben Nevis jsme zaznamenali druhý čas, první dvě etapy jsme vyhráli.
Pro mě to nebyl závod o trofejích, I když závodní duch prostupoval celým týmem. Byla to pro mě především nova zkušenost – naprosto nový typ závodu. Mezi běhy jsem měl možnost si dostatečně odpočinout, jako na etapovém závodě. Hlavně jsem ale měl možnost se dozvědět spoustu věcí o plachtění, a to od námořníků se spoustou zkušeností a přímo v jejich domácím terénu – členité pobřeží, útesy, proudy, přílivy, je to věda tohleto plachtění.
Mull of Kintyre, Mull of Galloway, Islay, Jura… tam všude jsme pluli a během plavby se člověk dozví může dozvědět spoustu užitečných věcí, nejen o plachtění. Třeba, kde je jaká whiskey…
S Alexem jsme si poradili i s poslední etapou.
Prostě tenhle závod mě chytil a moc rad se sem vrátím.
Jestli se dají etapové běžecké závody určitým způsobem považovat za dovolenou, tak tenhle závod mi přijde vyhnaný ještě o level výše. Pár hodin běhu a zbytek času pohoda na jachtě, kafíčko (v Anglii spíš čaj). Když je pohody příliš, začíná se veslovat. Stejně ale jako v horách je I počasí tady dost zásadní. Rob Howard už si ze mě na Sleepmonsters dělal srandu, že kam přijedu, tam se počasí zblázní. Je fakt, že letošní bezvětří byl dost rozdíl, jak oproti vichru v závěru, tak také minulému ročníku, kdy většinu času pluli na přední plachtu, závod skončil v rekordním čase a taky někteří měli mořskou nemoc od začátku do konce.
The post 3 Peaks Yacht Race appeared first on Pavel Paloncý – Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
