Je to asi dva dny co mi od Runczechu přišel email, že do Pražskýho půlmaratonu zbývá 50 dní. Hmm, aha. Pořád jsem žila v domění, že půlmaraton je kdesi daleko na jaře a teď mi pomalu dochází, že když odečtu 10 denní dovolenou ve Francii na horách, zbývá mi na trénování přibližně měsíc. Ruku na srdce, už tak před měsícem bylo pozdě na to začít trénovat a já poslední „pořádnej“ běžeckej trénink zaběhla v den návratu v Austrálie, což se dá datovat někam na konec září, když nepočítám jeden odběhnutej půlmaraton na páse ve fitku v půlce ledna, což byl jen takovej výkvět zoufalosti a pokus to všechno zachránit. #SkvelaPraceDenco
Jenže chuť do běhání je pro mě poslední dobou už pomalu cizí slovo a motivace mě obchází obloukem už přes dva, tři, (ČTYŘI) měsíce, a tak marně hledám cokoli, co by mi chuť do běhání vrátilo a já ten půlmaraton v dubnu alespoň odběhla, když už jsem se smířila s tím, že plánovanej PR letos prostě nepadne… protože jestli mi přišlo, že jsem na něj loni trénovala málo, tak letos rovnou můžu použít slovo vůbec. A když už jsem propadala pocitu, že jsem letos vlastně vůbec neběhala, sedla jsem si na postel s bezednou krabicí startovních čísel a sundanou tyčí medailí a připomněla si všechny ty závody roku 2016. A co z toho vyšlo? 15 závodů, Praha, Ostrava, Brno, Most, Litovel, polská Krynica, australské Ivory Rocks a přes 130 závodních kilometrů… a to už zas taková ostuda není, ne?
Winter Run. První závod sezony, 8 kilometrů po Ladronce a neuvěřitelná zima. Organizátoři posunuli start o půl hodiny, protože většina běžců přišla tak pozdě, že si nestihla vyzvednout číslo… a protože na Ladronce je jenom jedna restaurace, kde se topí, jedinej způsob jak se ohřát bylo Danovo auto. A když jsme vyběhli, nohy nám rozmrzaly první dva kilometry. A to se vyplatí, ne? 
Takže s kym se vidíme na startu za dva týdny?
Pražská půlka byl nejobávanější závod celýho roku, vůbec první půlmaraton mýho života a v tý době nejdelší závod, který jsem běžela. Na gymplu jsem běhání nesnášela a ve velkym zneužívala svojí úlevový omluvenky od doktora kvůli kolenu, která se dala zneužít snad úplně na všechno. Cokoli nad 1500 metrů pro mě bývala smrt a cokoli nad 20 km se řadilo do kategorie „dobrej vtip“. A najednou bylo druhýho dubna a já stála na startu vedle táty a Majdy a přede mnou bylo nekonečných 21 kilometrů běhu. A i přes to, že byl duben, venku bylo hodinu před startem pod nulou a mně trvalo asi 5 km, než jsem se zahřála. Táta nás opustil už někdy na třetím kilometru, a zrovna, když jsem dobíhala na 10.5 kilometr k Rudolfinu, Eva Vrabcová Nývltová dobíhala do cíle. Heh. Za jedenáctým kilometrem jsem ztratila Majdu kdesi za občerstvovačkou a od té doby běžela jen sama proti sobě, ačkoli do patnáctýho kilometru to bylo až překvapivě v pohodě. Nebudu lhát, od sedmnáctýho kilometru mě hnala už jen síla vůle a ostatní běžci na trati (a všichni ti podél trati, kteří jsou tak neuvěřitelně skvělí, že přišli fandit!!!) a do cíle doběhla v čase 2:16:54, což po vrch naplnilo cíl č. 1 – doběhnout (a rovněž cíl č.2, ve který jsem v tu dobu jen tak doufala – doběhnout do 2:20h).
A i po těch 12 dalších závodech, který jsem v následujícím roce zaběhla to pro mě zůstává největším zážitkem a nejhezčí atmosférou, kterou jsem kdy na trati zažila 
Ostravskej NightRun byl první ze série NightRun závodů a zárovň jeden z těch kratších, protože v rámci #BlogRunu běháme jen pětku. První kilák padnul za 5:11 min. a na třetím jsme se všichni málem hromadně přizabili o dlažební kostky na nábřeží a svoje časy ještě zhoršili čekáním pod schodama o šířce dvou lidí, neboť když se někteří rozhodli jít po nich pěšky místo běhu, vytvořili vcelku obstojnou barikádu, která nešla proběhnout. A když jsme se v cíli rozhodli zafandit na desítce, hezky nám k tomu sprchlo. A tak jsme jeli v 11 večer domů promočení jak psi. Nicméně jsem se díky tomu seznámila se šesti skvělejma holkama a to za to stálo mnohem víc!
O2 Prague Relay byl štafetový závod na 4x5km, který se běžel v dubnu v pražské Stromovce a my se postavili na start v rodinné sestavě, což dodalo celé akci tu nejhezčí atmosféru, protože zaběhnout si štafetu s rodičema se mi už jen tak nepoštěstí. Vybíhala jsem první, protože jako nejmladší člen výpravy jsem musela bez odmlouvání odnést tu tlačenici na startu, kdy se všichni po výstřelu vydaj na trať a bezmyšlenkovitě běžej, co jim nohy stačej. Pár set metrů před cílem přišel vcelku nepříjemnej kopec (protože když po startu běžíš z kopce dolů, musíš si ho někdy zákonitě vyběhnout i zpátky) a pak předávka mámě. A co si budem povídat, poznat tu správnou osobu v tisícovce čekajících lidí na předávku byl možná větší oříšek než samotnej běh, i když jsem si zrovna na tomhle závodě zaběhla svůj PR na 5km, kterej do teď drží první místo.
Jestli někdy chcete zažít parodii na Spartan race, určitě si zaběhněte ten v Praze. Velkej průser se dal očekávat už podle počtu přihlášených, kdy bylo úplně jasný, že přes 4 tisíce závodníků nemůže ta trať pojmout. Takže po několika kilometrech běhu bez překážek (bez vody, bahna, čehokoli) nás čekaly překážky v areálu Výstaviště, kde jsme si to rozhodli s Lukym radši odangličákovat místo toho, abychom stáli frontu na překážky. A dělat angličáky na betonu zatímco dva metry od vás choděj lidi z Beauty veletrhu s párkem v rohlíku v ruce? Vyloženě spartanská atmosféra!
Brněnskej NightRun byl jeden z nejlepších z celý série a to hlavně díky těmhle lidem nahoře. Konečně jsem totiž měla možnost se osobně seznámit se Zuz a Kaší (promiň, Tome :D), o kterých jste možná četli už v tomhle článku, Péťou, Verčou (která druhou půlku roku lítala kdesi po Státech) a nakonec Lucku, která je neuvěřitelně pozitivní člověk A i když jsme po závodě hrozně vymrzli, čekali na vyhlášení a ládovali se tvarohovym závinem a citrónovym čajem, můžu s čistym svědomím říct, že takhle dlouho jsem se před a po závodě nenasmála a neuvěřitelně se těšim (a doufám), že se tam letos potkáme zase!
Červnovej ColorRun byl všechno jen ne běžecký závod. O běhu se tady zkrátka nedá mluvit, obzvlášť, když se 11 tisíc lidí vyřítí do Stromovky, z nichž většina rozhodně nejde běhat. Je to spíš taková jedna velká barevná party během níž se třeba projedete na horský dráze nebo koupíte nanuka (a občas vám do obličeje přiletí přímej zásah barevnýho prachu, což je obzvlášť super ve chvíli, kdy máte otevřenou pusu). Myslim, že načasování týhle akce bylo víc než ideální, protože kdy máte větší chuť někoho zmalovat barvou než uprostřed zkouškovýho? Video tady.
Polskej Spartan Super byl první ze závodů, kde jsem pochopila, jak velkej rozdíl je mezi závody Sprint a Super. A jak velkej hnus je běžet nahoru černou sjezdovku, když je venku třicet stupňů a turisti vám jezdí nad hlavou ve vajíčku a mávaj, zatímco vy se drápete do kopce po čtyřech. Ten závod měl kolem 17 kilometrů a ta černá sjezdovka je asi to jediný, co mi uvízlo v paměti, společně s mým pádem z půlky lana do bahenního příkopu, spáleným nártem od šplhání (na němž mám do teď vcelku slušnou památku v podobě jizvy) a pití ledový vody z horský řeky, což mi místní závodníci rázně rozmlouvali… ale když je žízeň je prostě žízeň. A vrchol všeho byl, když jsme po cca 5 hodinách doběhli do cíle a tam nám řekli, že už medaile nemaj, protože se jim ráno přihlásilo hodně závodníků… ale „my vám je pošlem poštou domů, jo?“
Jinak to byl skvělej závod!!
NightRun v Mostě. Závod, kde jsem potkala Nikču, která od tý doby s náma běžela asi další tři závody! Pohodová pětka v půlce srpna, jejíž pohodovost skončila hned na startu, kdy se potvrdilo, že prvních jeden a půl kilometru je do kopce (a co je do kopce, je i z kopce, takže poslední třetina závodu byla zase o něco víc za odměnu).
Litovel byla zase jednoznačně jedním z nejhezčích Spartan sprintů, který jsem kdy běžěla (ta fotka to jen potvrzuje, ne?). Víc vody v žádnym závodě nenajdete a já si stokrát radši skočim párkrát šipku do Moravy než abych dělala angličáky na betoně pražskýho Výstaviště. Jen na sprint je to trošku delší než by „mělo“, trasa měla skoro k deseti kilometrům. Nicméně uprostřed srpna byla Morava moc příjemný osvěžení a nebýt front na překážkách v cíli (věčnej problém spartanskejch sprintů) a fronty na parkování, byl by tenhle závod naprosto bez chyby.
Australskej Spartan Beast byl na jednu stranu skvělej závod, na druhou stranu velký zklamání. Prvotní obavy z podnebí a všech možných zvířat, který můžu na trati potkat, mě opustili chvíli po startu (a přihlásili se těsně před tím, než jsem měla skočit do první řeky, protože jsem byla přesvědčená, že tam potkám alespoň 3 krokodýly + kdo mě dobře zná, ví, že nesnášim ryby). Závod měl téměř přesně 21km a nikdo z místních nechápal, proč by jako měl mít těch kilometrů víc. V Austrálii se prostě délka trasy „dodržuje“. Co se tam ale vůbec nedodržuje jsou angličáky. Někdo neudělá ani jeden, někdo jich udělá 7 a běží dál, dobrovolníci se usmívaj a nic neřešej. A víte, co je Rory pass? To když běžíte Spartana poprvé, máte propustku ode všech angličáků, zkrátka je nemusíte dělat… a to je pak v závodě trošku pocítíte, jestli jich uděláte 240 nebo žádnej. Nikde jsem nezažila tolik podvádění na překážkách, dobrovolníci jako by vůbec nechápali podstatu tohohle závodu… překážku jste mohli opakovat klidně desetkrát, a když jste zrovna neunesli to, co se po vás chtělo, klidně jste to mohli vzít ve dvou #seriously?! Takže zatímco my jsme si málem pětkrát zlomili záda a angličákovali za každej ze tří oštěpů rovných 90, ostatní z vesela probíhali kolem nás a občas si něco vyfotili na mobil, protože ten výhled stál přece za to… jo a moment, kdo běhá Spartana s iPhonem na krku?! Takže tak. Kdo ještě neměl tu čest vidět můj skok, aneb „odraž se vší silou a pošli to žebrama do klády“, najdete ho ve slow-motion tady (včetně celýho závodu). A kdo si chce o tý pozávodní frustraci přečíst, celej článek najdete tady.
Asi tři dny po návratu z Austrálie se běžel pražskej NightRun, kterej jsem si nemohla nechat ujít a navíc jsem měla skvělej doprovod! Zatímco já se z Aussie vrátila, Kytka do ní pár dní po závodě odletěla (a je tam do teď)… a my si s Adél po půl roce zaběhly další společnej závod, což bylo skoro roční výročí našeho nekonečnýho přátelství, který začalo kde jinde než na běžeckym tréninku (a od něj se naštěstí postupem času přesunulo i na jiný místa). Na tenhle závod mám navíc krásný vzpomínky, a to proto, že to byla moje druhá závodní desítka v životě a vůbec první závod, který jsem kdy běžela s tátou a on na něm kdysi vyhrál svou kategorii a do teď má doma vystavenou fotku, jak mu olympionik Svoboda předává medaili.
ZombieRun na Vítkově byl dost netradiční závod.. a snad víc než závod to byla taková zábava na sobotní večer, která se dala příjemně spojit s pohybem. Tři sta metrů dlouhý tunel beze světel se strašidlama kdesi v půlce trati byl naprosto super a na atmosféře přidalo i „krvavé schodiště“ plné zombie, na který navazoval ne zrovna malý kopec s fotografem uprostřed, takže 90% běžců na všech fotkách vypadá, že umírala. Včetně nás. Navíc byla na místě před závodem možnost nechat si namalovat obličej, takže kdo chce vyrazit na nějaký rodinný závod, podle mě je tenhle naprosto jasná volba!
Začátkem prosince jsme se pak rozhodli zúčastnit charitativního běhu pro nadaci Světlo pro svět, kterou můžete podpořit mimo jiné tím, že si skrz ní koupíte startovné na některý z vybraných závodů a přispějete tak na pomoc s lidem se zrakovým postižením. Já měla s Tomem v létě možnost setkat se osobně přímo s holkama z organizace, vyzkoušet si slepodráhu a dozvědět se o projektu víc informací. Takže kdo chce během pomoc dobré věci (nebo se pobavit nad Denčou s rovnátkama), může mrknout na tohle video. „Závod“ se běžel v hotelu Intercontinental, kde se dokola běhalo 25 pater nahoru a za každý schod nadace ČEZ darovala nadaci Světlo pro svět 1 Kč. A já můžu konečně s radostí oznámit, že jsem se mohla podílet na týhle akci a pomoc tak vybrat 200.000,- Kč pro dobrou věc.
Posledním závodem sezony byl už tradičně ChristmasRun, kde se letos sešla neskutečná parta skvělých lidí – Dan ze zabehnito.cz, Terka Čechová z laviedete, Terka z Tessitup, Tom aka Ttomrruner, nový běžecký nadšenec Marek, Barborkaontherun a Babeta ze skupiny Advenťáků, a taky třeba Monča z monyhrich.com, kterou můžete vidět vedle mě na tý krásný fotce nahoře, která přesně znázorňuje tu skvělou předvánoční atmosféru, která při závodě panovala. Tyhle tematický běhy totiž vůbec nejsou o čase, za jaký je zaběhnete (pokud nepatříte mezi těch prvních 10 běžců, co se honěj vepředu), ale naopak si je všichni naplno užijí, protože kromě času a tempa mají čas vnímat to všechno okolo.
A jestli se s někým potkám na WinterRunu 25. února nebo letošní pražské půlce, určitě mi to napište do komentářů!
