Roční archiv: 2015

Den 4 Po obědě jsem se hodně trápil. Do 300 km mi chybělo 20 km. Chtěl jsem je dosáhnout a pak si dát oddych a večeři. Cítil jsem, že to není dobrý nápad. Slunce pálilo, na obloze ani mráček, i vítr ustal. Bylo by lepší si odpočinout a vyběhnout...

Celý rok jsem doma u počítače shromažďovala informace o této trase. Přečetla jsem desítky příběhů lidí, kteří ji prošli, prohlédla stovky jejich fotek, a...

Děkujeme Hotelu Retro Riverside v Karlových Varech za skvělou kuchyni a lázeňské procedúry díky kterým jsme si celá rodina, včetně naší fenky Belly, fantasticky odpočinuli.

Lidi, trénujte, stojí to za to :)


Nastal den D, neby spíš den P. Pro jednoduchost jsem zase spala u Johari (Katky), protože bydlí blíž startu. Ve 4h budíček, ve 4:30 odjezd. A než vystoupili lidi z prvního sobotního metra, už jsme klepaly kosu na trati. Původní plán byla indiálnská chůze. Katce bylo ale od začátku lehce nevolno, takže ze začátku jen šla. Kdo jí zná a kdo zná mě, ví, že tempo Katky chůze je pro mě výklus a chůzí bych jí stejně nestačila :) Takže Katka šla a já poklusávala okolo. Někde od desátého kilometru do třicátého kilometru jsme občas běžely obě, ale pak Katku zase začalo bolet břicho a od té doby už "jen" šla (vesměs stále svým vražedným tempem).
Začátek trasy se dlouho táhne okolo Katky domova a tak jsem se první skoro dvě hodinky poslouchala úvahy typu "Proč to nevedou tudy a budeme to obcházet?" a "Tamta cesta je přece hezčí, proč nás vlečou tudy?". Chronická stěžovatelka .) Pak mě zachránil Evžen, který se z ničeho nic zjevil a nařkl nás z běhu :) Prý "Já vás viděl!" Ale hlavně, Evžen se náhodou přiznal, že býval organizátor a tak nám zodpověděl všechny stížnosti jednoduše a jednou pro vždy. Ve zkratce, pro turistické stezky není potřeba shánět povolení a lidé na nich méně bloudí. Jednoduché :)
Evžena jsme po pár kilometrech opustily, když jsme zmizely v křovíčku (neočurávaly jsme žádné cizí pole, ale pole Katky maminky:).
Než jsme se nadály, přihnal se Bubo jako velká voda. Foťákem cvakal na všechny strany (diky!), radosti a veselé nálady měl na rozdávání :) Něco málo jsme popovídali a nechali ho běžet dál, protože jsme samozřejmě měly poněkud jiné tempo.


Dlouho před závodem jsem řešila, co jíst. Před během nemůžu jíst, jinak mě pálí žáha. Z tréninku jsem zvyklá běžet nalačno a bez jídla ráno tak 25 km, ale už mám pak dost. Zachránila mě Bára, která mi doporučila UCAN. Vyzkoušela jsem si ho maratonské stafetě a ještě před tím jednou v tréniku a nemělo to chybu. Takže jsem s sebou nesla krabičku s odměrkou, vodu, lahev a ještě dva malé sáčky s různou ovocnou příchutí. Co 90 minut mi Katka držela lahvičku a já do ní sypala UCAN prášek, zalila vodou, protřepala a vyzunkla. Akorát jednou mi to Katka aktivně protřepávala, když jsem balila odměrku a nějak to blbě zavřela a celá se ohodila :) Byla jsem přiměřeně unavená, celkem to fungovalo, žáha dobrá.

S Katkou :) (Diky Bubo!)

S Katkou a Bubem :)

Jak jsem zvyklá běhat do 25, jen do jsme minuly 25. km, tělo si toho všimlo. Ale šlo to, jen už to nebyla ta totální pohoda, ale začalo mě tak pomalu, ale jistě, všechno trošku bolet.
Od nějakého 35. km myšlenky typu "Škoda, že Katce není dobře a neběží, bychom mohly trochu rychleji..." nahradily myšlenky typu "Ještě, že Katce není dobře a nežene mě, tohle tempo mi úplně stačí.". Zlom přišel kolem Neveklova (44km). Posledních pár kiláků do Neveklova mě začaly pálit chodidla, cítila jsem kolena, solidně mě bolel nějaký sval na zadku u kyčle. Zkrátka jsem měla natrénováno podle plánu na maraton a tak to začalo být cítit. A po šesté dávce UCANU a asi šesti hodinách v pohybu už mi žaludek naznačovat, ze UCAN už ne - jako asi by to ještě šlo, ale mnohem větší chuť jsem měla na blbý slaný rohlík. Láhev už byla nechutně zamamalná a různými vrstvami různých příchutí, jak jsem ji nemyla. A tak jsem koupila housku a aspoň kus snědla.


Tak nějak jsem dopajdala do toho Neveklova a byla jsem přesvědčená, že mi to stačilo. Cílem jsem si stanovila zvládnou to do Neveklova na pohodu, nezničit se jako loni. Pohoda je asi silné slovo, ale zvládla jsem to bez pocitu, že mám zlámané nohy a bez slz. V Neveklově jsem snědla zkytek housky (žaludek byl navodě možná právě z hladu) - stejně končím... Jenže jak jsme si tam tak seděly na travičce a já trávila housku, začala jsem mít pocit, že 13 (Olafových, ve skutečnosti se to ukázalo jako 17) kilometrů není úplně nereálných. Kdyžak si sednu na patník u silnice a D mě zachrání. Takže jsem koupila ještě dva rohlíky a dvě housky (nic jiného jsem si nedokázala představit, že pozřu) a vyrazily jsme.
Šlo to dle očekávání - fakt mizerně, hlavně konec :) Na nohou se mi udělaly puchýře. Ale aspoň to byla příležitost zastavit (zastávku bez důvodu Katka nepovoluje), zalepit, napít se, protáhnout se :) Garmin už byl mrtev, tak jsem se aspoň rozptylovala za chůze koukáním do mapy. "Už jen dvakrát tolik, co ze Suchdola do téhle zatáčky a bude další vesnice." "Už jen dvě třetiny toho po loukách a jsme už jen jednu cestu ze Suchdola do zatáčky od Kosova"... Na pravé noze náplast fungovala dobře, byť trochu netradičně. Nějak se odlupla, takže mi přilepila nohu k botě, což zabránilo klouzání zpocené nohy v botě a bolest se značně snížila :D Na levé to bylo úplně k ničemu... Dokonce jsem po pár km měla dojem, že ten puchýř snad prasknul, jak to najednou začalo bolet. Naštěstí ne, ale zase to byl důvod na chvíli nastavit a náplast raději úplně odstanit. Vlastně její použití pomohlo taky, protože jak jsem ji sundala, hned jsem cítila o dost líp :)
Nohy byly unavené, chvílemi jsem si držela palec zarytý do boku, protože jsem měla pocit, že to pomáhá, chodidla v jednom ohni, mozek unaven - přeřekávala jsem se šíleně :) Když jsem sáhla pro housku, zjistila jsem, že ta náplast, co jsem si sundala z nohy, se v batohu přilepila k housce.. ale kdo by to řešil. Hlavně, že mám housku! Odlepit a sníst :)
V Kosově hoře (61km) bylo jasno. Končím! Mohli bychom spekulovat, jestli bych těch posledních 13 došla, nebo ne. Já myslím, že spíš ne. Jsem si tím docela jistá. Vlastně asi určitě ne, protože minimálně Katka by mě zabila, jak jsem se tou dobou už vlekla ;)
Katka šla dál a já si lehla na sluníčko a čekala na D. Ten mi dokonce přivezl čerstvé jahody k občerstvení, mňam :)


Měli jsme celkem dost času natankovat a najít cestu do Prčic, kde jsme měli vyzvednout Katku. Z parkování k cíli to bylo ještě dobrý kilometr, možná i víc pěsky. Dopajdala jsem tam a cítila, že mám dost, že fakt moc chci do postele.
Tělo zmatené jako včela, chvíli že má hlad, chvíli že raději vůbec nic nechce, nebo to vrátí. Nakonec jsem se odhodlala koupit si nějaké asijské nudle, co tam prodávali. A asi jsem dobře udělala, zřejmě mi bylo špatně z únavy. Než jsem vůbec stihla začít pořádat ty nudle, volá Katka, že je v cíli. Hurá, zase to zvládla :)
Ale tentokrát měla dost i ona a to je tedy co říct :) V autě to dokonce už nevydržela a sundala si boty. Mno teda, to se nedá popsat :D Ale jako respekt, ze prekonala stud a proste si udelala pohodli :) Naštěstí bylo teplo a tak jsme mohli celou cestu intenzivně větrat :D
Doma jsem doslova padla do postele. Zimnice naštěstí brzo přešla a já bych bývala mohla spát, kdyby mě tak strašně nebolely svaly na kyčlích! Jediná poloha, kde mě nebraly křeče do kyčlí byla na břiše :D Ale za pár hodin to povolilo a k ránu jsem mohla už i na bok.


Ráno jsem se vzbudila a cítila se přijatelně. Akorát jak jsem se lehce spálila včera, měla jsem hroznou chuť se jít vykoupat. Venku 14 stupňů zataženo, lehký větřík. Radotínský biotop podle webu otvíral v 9h a dnes nabízel koupání zdarma (na oslavu včetejšího otevření). Nechápu, kde se to ve mě vzalo, jsem spíš zmrzlík než otužilec, ale jak jsem měla pocit horka, přišlo mi to jako idální nápad. Dojela jsem tak v 8:55. Nikde nikdo. V 9:07 stále nic. Že bych měla jít tady těmi vrátky? Vlezla jsem tam, nikde nikdo. Tak jsem se převlékla do plavek a šla k vodě. Pomalu jsem s ponořovala u zábradlíčka, vyplašila jsem dvě spící kachny. Jedna z nich se za trest hned do vody u mě vykadila. Ble. Zataženo, foukalo, začala jsem mít pocit, že jen to lehké ponoření mi asi bude stačit, na plavání to asi nebude. Zchladila jsem se a stačilo mi to. Stejně jsem už musela jet, protože D potřeboval auto... Jdu se osprchovat, přece jen to kachní hovno bych raději umyla, ale sprchy vypnuté. Oj. To vypadá, že snad mají zavřeno a já se tu koupu ilegálně! :) Tak aspoň převléct a honem raději zase nenápadně pryč :)

Takže paráda! Nevím, jestli je to můj šálek čaje, se někde takhle dlouho vláčet (61km, 10:45 hrubého), ale vlastně jsem si to až na pár krizí užila :) A uz v nedeli jsem dokonce mohla chodit po schodech nahoru i dolů (neříkám, že bezbolestně, ale slo to)! Vecer jsem to vyjezdila na kole - segre jsem fandila v posledni useku Vltava Run, ktery bezela :) A ted uz ani nevim, ze jsem neco sla. Dobre, tak ty puchyre tam porad jsou, koleno namozene, ale jinak pohoda! Juhuuuu! Mozna to neni tak spatne, se takhle obcas nekde vlacet... ;)

Loňský pochod Praha-Prčice mě natolik nadchnul, že jsem si již po jeho zdárném absolvování usmyslila, že následující rok rozhodně nevynechám. Jak měsíce plynuly, pomalu jsem zapomněla, že musím 16. května 2015 ujít 70 km.
Až zhruba před dvěma měsíci mě s0cketka takříkajíc probrala, když začala vše plánovat a především, když jsem se dozvěděla, jak moc trénuje. Velmi jsem se vyděsila, protože mé naběhané kilometry inklinují k nule, nachozené kilometry k několika desítkám měsíčně a kilometry naježděné na kole je škoda počítat. Tím chci říci, že u mě prostě trénink žádný, zatímco s0cketka pořád běhá, týdně i trasy delší než 20 km, desítku má pod hodinu a živí se zdravě a profesionálně. Ona to totiž nějak špatně pochopila a namísto pochodování a občasného seběhnutí kopečku se rozhodla, že uběhne maraton, tj. trasu z Prahy do Neveklova (cca 44 km).
Uvědomila jsem si, že by se s tím dalo (a mělo!) ještě něco málo dělat, ale co naplat, nic se s tím ty dva měsíce nedělalo a šlo se tak, jak to bylo :-)...
V pátek před velkou událostí jsem se po dlouhém očekávání s0cketky dočkala. Začaly přípravy na následující den - krátká procházka pro zásoby do obchodu, nachystání různých lahviček a všech možných i nemožných svačin do batůžků. S0cketka mě upozorňovala, že se při běhu stravuje nějakým speciálním nápojem, po němž se jí nedělá nevolno, ale že narozdíl od loňských vajec, šunky a fíků ponese dózičku s jakýmsi pudinkovým práškem, to ve mě budilo silnou nedůvěru. "Buď bude blbě jí nebo mě!"
Před spaním jsme si ještě zahrály několik stolních her a pak šup do pěřin. Ale pořád ne a ne usnout. Několikrát jsem nervózně kontrolovala, zda mám správně nařízený budík. Natolik jsem se nemohla dočkat, až budík zazvoní, že jsem se samovolně vzbudila ve 3:40 a pak musela 20 minut na to zazvonění čekat. "Necelé 4 hodiny spánku, no bezva!"
Budík nakonec zazvonil a po velkých přípravách jsme byly odvezeny na metro Háje, kde jsme obdržely tradiční mapku a razítko "PRAHA Jižní město 70km" a krátce po páté hodině jsme vypochodovaly.
S0cketka klusala, já pochodovala, ale prvních 12 km děs-běs, protože to jsou natolik známá místa a tolikrát prošlápnuté trasy, že mě to velmi nebavilo. První tajná kontrola tradičně v Milíčovském lese, kde se obvykle několik lidí otočí a vydá zpět na metro a vlak do Týnce. Těžko polemizovat, co z toho mají. Snad botičku a méně bolavé nohy...? "Nůďo" cesta přes Újezd, Průhonice, kolem parku pod Zdiměřicemi, přes Osnici a jirčanské lesy. Neustále jsem si všímala, co tu kde máme špatně, kde zase rozparcelovali jaká pole, kde co postavili za hrůzu, versus jak to tu vypadalo dříve, nebo proč trasa vede tudy a ne jinudy, kde je to lepší, hezčí, kratší apod.. Jenže vědomí, že se zakrátko přestaneme motat tzv. kolem komína, mě naplňovalo. V chatové osadě mezi Jirčany a Radějovicemi nás dostihl Evžen. "Bez Sáry, cože?" Ten, jako bývalý pořadatel pochodu P-P, moje otázky týkající se trasy zodpověděl. Jak pravila s0cketka, musí to být tzv. blbuvzdorné a já tomu dávám za pravdu.
Kolem sedmé jsme procházely Radějovicemi, doufala jsem, že mi synek zamává od babičky z okna, ale bohužel ještě spali. Někde na Hlubočince s0cketka vypila svůj první drink a za pochodu jsme "vařily" následující dávku :-). A tahle sranda nás čekala každou půldruhou hodinu :-D. Nevěřila jsem, že jí po celodenní výhradní konzumaci tohoto nebude blbě. Mě stačilo přičichnutí a žaludek nic moc :-)...
Ještě Sulice a hurá do požárských lesů, kudy cesta ubíhala bezvadně. Ani jsme se nenadály a po desáté jsme dorazily do Týnce. Doplnění (a vyplnění :-)) tekutin, razítko do mapky a hurá do Neveklova.
Vzhledem ke krásnému počasí jsem se příliš netěšila na silniční úseky v Chrášťanech a kolem Chvojínku, ale měly jsme dobrý čas, takže teplo ještě nebylo nepříjemné. V blízkosti Chvojínku měla loni s0cketka megakrizi a bolavé nohy natolik, že nemohla jít. A letos? S0cketka sice pořád kvůli něčemu fňuká (nohy, kyčle, záda), ale vždyť má tolik natrénováno a chtěla to běžet celé...! Takže krize se nekoná a my se kolem dvanácté ocitáme v Neveklově :-). Zaskočily jsme do krámku, s0cketky žaludek už si žádal normální jídlo (a ten můj zase zmrzku :-D). Suprový čas ve mně vzbudil jistotu, že ve 3-4 jsme v cíli. Nevěřila jsem, že by to s0cketka myslela vážně a chtěla tady skončit. Poseděly jsme na náměstí a já byla velmi radostna z toho, že s0cketka to nevzdá a bude se mnou pokračovat dál. Kolem jedné jsme se vydaly směr další punkt - Kosova Hora.
No, ale moje radost se pomalu měnila v ne úplnou radost, protože s0cketka nějak fňukala víc a víc a už nám to nešlapalo jako na začátku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme v Suchdole, tam se nám s manžou velmi líbí jedna nemovitost, a pak následuje krásná vesnička Prosenická Lhota. Opakoval se však loňský scénář. Já vím, že s0cketka nefňuká pro nic za nic a mrzelo mě, že má zase bolavé nohy a kdyčle a záda atd. a že nejde. Nekonečná cesta přes Luhy do Kosova (:-D jak Kosovu Horu nazvala s0c) nám trvala neuvěřitelně dlouho, a já se začala upínat k myšlence, že tam rovněž skončím. Bylo byto pro mě potupné, ale těch pár kilometrů jsme šly úmorné tři hodiny, takže jsem z toho byla otrávená a po pravdě řečeno, už mě za tu dobu taky začaly pěkně bolet nohy :-/.
V Kosově Hoře se dává razítko u piva, člověk chvíli hledá, který pivař mu ho vlastně dá :-)... Pak jsme se vydaly na náměstí volat odvoz. Děsně mě to hlodalo, už chyběl jen tajný punkt a cílové razítko, kilometrově zhruba jako z domova k s0cketce domů. Jenže představa, že to lepší už mám za sebou a ten nejhorší úsek před sebou, přičemž ten lepší jsme šly to tak dlouho, byla odpuzující :-(.
Ale prostě by to pro mě byla potupa, kdybych skončila 15-20 km před cílem. S0cketka si zařídila odvoz a nabídla, ža na mě v Prčicích počkají. "No, to si počkáte!" pomyslela jsem si, když jsem se vydala na poslední úsek.
Cestou se napojovaly další trasy pochodu, takže přibylo lidí. Letos tajná kontrola jinde - v Mezném. Konečně! A místo stanu proti dešti stan proti slunci :-). Nohy už o sobě dávaly vědět, přeci jen je znát, že tzv. prdlajs dělám. A závěrečný úsek od Jesenice opravdu nemám ráda, aspoň, že ty stereotypní louky letos nebyly podmáčené. Asi 5 km od cíle mi praskl puchýř na patě a na druhý na pravé noze o sobě dával vědět, že také co nevidět hodlá prasknout. Takže neskutečné pálení při došlapu a styl chůze pajdavý. Příště si zas vezmu běžecké boty místo trekových :-/! Už jsem to chtěla mít za sebou. Takové jsem měla optimistické předpoklady, když jsme dorazily do Neveklova a teď toto :-(. Abych někoho mohla předejít, musela jsem do kopřiv. Psychicky vydržet dětské vylomeniny a lhostejnost rodičů, to bylo vskutku náročné. Šourání se za rodinkami bylo nekonečné, už jsem nedoufala, že stihnu dojít v limitu (nebo že nikoho nezabiju), ale za chvíli jsem uviděla věž kostelů v Sedlci a Prčicích. Hurá!
Všude uzavírky a náměstí plné stánků a lidí. Obdržela jsem razítko "PRČICE -CÍL-", zlatý škrpál a jako bonus keramický škrpál vydaný k 50. výročí pochodu.
Všude stánky s dobrotami, dostala jsem na něco chuť, ale nemohla jsem se rozhodnout, co si dát, takže nakonec jsem si nedala nic. Stejně by mi bylo v autě blbě... Nemohla jsem se dovolat s0cketce, asi byla přetížená síť, ale nakonec jsme se našly u klobouků a nudlí :-). Dopajdaly jsme do Sedlce k autu, přiznávám, že už bych nešla ani kilometr navíc, což se mi nestává, byla jsem ale ráda, že jsem to nevzdala, ač jsem k tomu neměla v "Kosově" daleko, a tešila jsem se domů na své kluky. V autě jsem si konečně sundala obuv. Ještě jednou se omlouvám, s0cketko a D.!!! :-D Jako bonus jsem doma zjistila, že ačkoliv jsem celou dobu nesla v batůžku opalovací krém, nepoužila jsem ho a mám celkem hodně spálená ramena a krk. Au au au!
A ten keramický škrpál se mi moc líbí :-)!

Rozhovor s Tomášem Macečkem o vybíhání mrakodrapů, skyrunningu i o blížícím se akademickém MČR na Valašském Hrbu. Je mu 24 let, studuje Masarykovu univerzity, miluje...

Napřed stručná rekapitulace: Emu World Trophy - 6 D, Balatonfured, 6.5. - 12.5.2015 Uběhl jsem 541,070 Km. Spokojenst, ale žádné velkí nadšení. To byto číslo muselo začínat šestkou. Skvělá atmosféra, velkolepá organizace, výborné ubytování a...

Nenechte si 23. května ujít příležitost poznat úchvatnou krajinu, která je běžně nepřístupná. Nádherná krajina Brd okouzlila už kdysi skladatele Antonína Dvořáka, který ve Vysoké...