Roční archiv: 2015

Moje cesta k nošení v šátku byla docela dlouhá. Když jsem čekala Viktorka, věděla jsem, že ho budu chtít nosit. Říkala jsem si, že bude hezké mít ho blízko u sebe, mazlit se s ním a zároveň mít volné ruce. Nic jsem o nošení nevěděla, ale říkala jsem si, že to bude fajn. Od začátku jsem věděla, že chci nějaké nosítko a ne šátek. Nejsem přece indiánka. Nechci dlouhý kus látky, ve kterém je horko a určitě je strašně těžké naučit se ho uvázat. 

Viktorek se narodil v roce 2011 a nejdřív byl klasické kočárkové miminko. Hezky spal v jedoucím kočárku a jsem si užívala procházky a běhání s kočárem. Když mu byly tři měsíce, rozhodla jsem se konečně jít koupit nějaké nosítko, protože v kočárku kromě spaní moc nechtěl ležet a naše procházky často končily tak, že jsem jeho nesla v náručí a před sebou tlačila kočárek. Nezjistila jsem si žádné informace, jak by vlastně nosítko mělo vypadat a odjela jsem do Chicca. Říkala jsem si, že mi v obchodě s dětskými věcmi poradí a neřešila to. Tam mi ochotná prodavačka něco našla, řekla, že je to bezpečné, zdravé pro děti, za skvělou cenu, tak jsem to vzala a šla. Hned odpoledne jsme nosítko chtěla vyzkoušet a vyrazili jsme do města. Viktorkovi se v nosítku líbilo, mě ale připadalo divné, že mu nožky nějak moc visí  dolů a že to asi to není úplně příjemné. A že by se to nějak extra pohodlně neslo, to se taky nedá říct. Asi měsíc jsme v tom nosítku Viktorka nosili a já jsem čím dál víc zjištovala, že tohle není ono a chtělo by to koupit něco jiného. Naštěstí se situace celkem rychle vyřešila sama, protože jsme ztratili nějaký kus popruhu a museli jsme co nejrychleji koupit nové. 

To už jsem ale měla víc informací. Bylo jasné, že pokud chci dítě nosit tak, aby to bylo pro něj zdravé a pro mě pohodlné, musí to být ergonomické nosítko (nebo šátek, který jsem ale nechtěla), které zajistí správnou polohu kyčlí a bude mít nosící popruhy a pás kolem pasu. Moje volba padla na nosítko Beco Butterly, protože se mi líbilo :-) V Becu jsme nosili nejdřív na břichu a pak, až byl Viktorek větší, tak i na zádech. A takto Viktorek zvládl i svůj první "výšlap" na Lysou. V tu dobu už mu nosítko bylo trošku malé a látka mu nedosahovala až ke kolenům.

Když se nám v roce 2014 narodil Peťula, myslela jsem si, že nejdřív bude v kočárku a až bude malinko větší budu ho nosit v Becu s novorezeneckou vložkou. Jojo, plánujte něco s dětmi. Peťulka se od první vteřiny v porodnici rozhodnul, že bude žít přilepený na mě. Jenom opravdu přelezl z břicha na břicho. Žádné ležení v postýlce, spaní v zavinovačce, nic takového. Pěkně přisátý k mamince. Některé sestřičky byly v pohodě a chápaly to, ale některé se z toho mohlo zbláznit.  Sestřička třeba přišla v noci, Peťulka spal na mně jako spí koťata přitulená u kočky. Sestra, že nesmím mít mimino u sebe v posteli. Já říkám, že to chápu, ale že takhle spíme oba a když je sám v postýlce, tak pláče a nespíme ani jeden. To ho musíte pořádně zabalit do peřinky, miminka to mají rády. Zamotala ho, položila do postýlky a odešla. Peťula po chvilce zjistil, kde je a začal kňourat, tak jsem ho zase vymotala a vzala k sobě. Vtipné bylo, že zatímco já jsem měla miminko pořád v rukách, chovala a kojila, paní, co byla se mnou na pokoji, měla holčičku, která celou dobu spala. Vždy ji jenom vzala z postýlky, nakojila, položila zpátky do postýlky a ona spala dál. Takže paní stihla uháčkovat několik čepiček a přečíst několik časopisů, zatímco já jsem stihla tak maximálně rychlou sprchu. Tiše jsem záviděla vévodkyni Kate, která z porodnice odcházela s vyfoukanými vlasy a makeupem. 

Když jsme přišli z porodnice domů, Peťulka byl pořád jako opička. Rád se choval, tak jsme ho chovali. A já jsem začala poslouchat poznámky o tom, jak už tak malinkého jsem ho rozmazlila, že dítě musí být v kočárku a podobně. Naštěstí nám to nikdy neřekl nikdo z rodiny. Mrzelo mě to, ale stejně jsem Peťulku dál nosila. Zkoušeli jsme Beco s novorozeneckou vložkou, ale vždy tam byl chvíli a pak už se mu to nelíbilo. Tak jsem si řekla, že je čas vyzkoušet šátek, tak prostě budu jako indiánka, ale hlavně že bude Peťula v klidu. V bazárku na internetu jsem našla šátek za 400 Kč, což bylo skvělé, protože nové šátky stojí mnohem víc peněz. S paní jsme se sešly v parku, ona mi ukázala základní úvaz a poradila, ať se na facebooku přidám do skupiny Nosíme děti, kde se dozvím spoustu dalších věcí o nošení. Zkoušela jsem tedy Peťulu vázat do šátku a jemu se to líbilo! Ze začátku mu jakoby vadilo, že je tak silně přitisknutý, ale líbilo se mu, že je mi blízko, tak jsem ten úvaz nechávala hodně volný a postupně každý den trošku utáhla. Za nějakou dobu jsem v Dětském ráji nadšeně říkala Kláře u baru, že je to paráda a začínám nosit v šátku, ale že ten úvaz mám takový škaredý, neuhlazený. A od vedlejšího stolu se ozvala paní, že je poradkyně na vázání šátků a že jestli chci, naučí mě ten šátek uvázat pořádně. Samozřejmě jsem chtěla. Tak jsem se seznámila s Magdou. Nejdřív si Peťulku přivázala sama, at vidím, jak to dělá a pak už jsem vázala já. Od toho dopoledne v létě 2014 nosím :-) Nevím, jestli to bylo tím, že si postupně zvyknul na nošení nebo ucítil, že přesně vím, jak ho uvázat. Ale on byl spokojený a já šťastná :-) 

Nosili jsme s Viktorem oba dva. Viki míval většinou úvaz takový rozcuchaný, ale to nevadilo. Hlavně většinou budil rozruch, když Peťulu vázal někde, kde byl s klukama sám. Když si velký chlap vezme pět metrů látky a začne se do ní i s dítětem omotávat, vypadá to docela legračně. Nosit dítě v šátku nebo nosítku není žádná novinka a je krásné vidět, že nosí čím dál víc maminek. Občas jsem si někde vyslechla negativní komentář, že dítě rozmazluju tím, že ho nosím nebo že tahám děcka jako koťata, že je to strašně nezdravé, že jsou v tom zkroucení nebo že mě musí strašně bolet záda. Většina reakcí je ale spíš pozitivních, že je to roztomilé, že je vidět, jak se mu v šátku líbí, jak jsme si blízko a podobně. A taky jsem děti říkají, že se jim to líbí a následuje otázka, mami proč jsi mě taky takhle nenosila? A k tomu, jestli mě z nošení nebolí záda jenom říkám, že ne. Šátek je pohodlný a nosí se opravdu líp než nosítko (tomu jsem dlouho nechtěla věřit) nebo když máte dítě jenom tak v rukách.

Když jsem psala článek Jak jsem zhubla a začala běhat po porodu, chtěla jsem vám původně v první části napsat, jak jsem zhubla já a ve druhém článku vám dát pár tipů, jak jíst, cvičit a tak. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň se mi chtělo tu druhou část psát. Informací o jídle a cvičení je plný internet a nepřišla bych s ničím novým. Navíc nejsem odborník na stravování a nemám za sebou žádné úchvatné "před" a "po". Když nepočítám ta dvě těhotenství, vážím posledních deset let plus mínus stejně a obleču stejné oblečení. 

Přemýšlela jsem tedy, proč zrovna já jsem schopná zůstat ve formě? Co dělám jinak než mé kamarádky a spolužačky, které různě hubnou a pak zase přibírají? A hlavně, co napsat do pokračování článku a co vám vlastně poradit. Když celý článek byl tak trošku na přání :-)

Odpověď je úplně jednoduchá. Sportuju, protože mě to baví. Hlavním důvodem, proč si obuju tenisky a jdu běhat je, že mě to prostě baví a dělám to ráda. To, že sportem člověk zhubne nebo si udrží váhu, je velice příjemný vedlejší efekt. Se sportem je samozřejmě spojené i jídlo. Nechci být tlustá, nechci, aby se mi z jídla dělalo špatně při běhání a chci mít dost energie. Když se zamyslíte nad jednotlivými body, už jste na dobré cestě k lepšímu jídelníčku. 

Takže mám pro vás dvě jednoduché rady.

Podle mě je jedno, jaký sport si vyberete, ale hlavně vás to musí bavit. Nemá smysl se nutit do něčeho, co vás nebaví, protože je pak velká pravděpodobnost, že se na to za chvíli vykašlete. Jasně, že u některých sportů spálíte více kalorií a jsou tedy na hubnutí vhodnější. Ale určitě je lepší pravidelně každý den jít na dlouhou procházku se psem a večer si zacvičit jógu než se trápit třeba na spinningu, který vás nebaví. 

U mě dlouhé roky vedla házená a k tomu lyžování, kolo, tenis, jogging ráno před prací. Když jsem pracovala v Anglii jako au-pair, chodila jsem do posilovny. Měla jsem moc ráda pátky, kdy jsem odvezla "své" děti na badminton a šla do posilovny, která byla v druhém patře a měla výhled přímo na kurty. Běhala jsem na pásu a u toho se dívala, jak děti hrají :-) Potom když jsem byla v Anglii na Erasmu, chodili jsme často hrát squash. Jednu dobu jsem zase celkem slušně ujížděla na spinningu. Obzvlášť ráda jsem chodila ve čtvrtek po házené na super lekci s cyklisty. Lekce trvala hodinu a půl a u toho promítali videa z Tour de France nebo různých bikových závodů. Paráda :-D

Během obou těhotenství jsem chodila plavat. A teď běhám, občas jezdím na bruslích nebo cvičím jógu, jezdím s klukama na kole, na surfu.... Baví mě toho spousta :-D

Aktivit je hodně a určitě vyberete něco, co vás chytí a budete to dělat, protože vás to baví a ne proto, že musíte zhubnout :-) 

Jenom bych chtěla připomenout, ať neuděláte stejnou chybu jako já a po porodu nejdřív poctivě cvičíte svaly pánevního dna, žádné sklapovačky ani plaňky. Mít potom diastázu neboli rozestup břišních svalů není nic hezkého ani zdravého a hlavně náprava je těžší a delší než, když budete pořádně cvičit hned od začátku. Nečekejte jako já, že se to spraví samo. Nespraví. Pokud se vám něco nezdá, radši zajděte k fyzioterapeutovi, který vám poradí, jak správně cvičit. Psala jsem o diastáze tady a doufám, že někdy v budoucnu napíšu o tom, jak už mám krásně ploché břicho a všechno je ok :-)

Výborně, našli jste si sport, který vás baví. Teď je potřeba všechno nezabít tím, že sníte, na co přijdete. Nebudu psát nic o správném jídelníčku, protože o tom si můžete přečíst třeba tady u Moniky. A navíc si myslím, že většina z nás ví, jak má vypadat zdravá snídaně, oběd i večeře. Jezte pravidelně, zdravě, hodně zeleniny a ovoce, nepijte sladké džusy a limonády, nic lepšího jsem nevymyslela :-) A snídaně je základ :-)





Problém nebo spíš specifická situace pro mamky na mateřské je hlavně to, že jste pořád v blízkosti jídla. Zvlášť pokud máte doma dva otesánky jako já, tak vlastně celý den připravujete nějaké svačinky a ovládejte se u toho, že :-) Schválně si někdy zkuste spočítat, co všechno jste snědli jenom tak během dne kromě svého normálního jídla. Takové to, vždyť to přece nic není, toho nebylo moc, to je zdravé, to můžu. Od rána to pak může vypadat třeba takto - hrst čokoládových hvězdiček, pár kuliček hroznového vína, čtyři piškoty, jablko, půlka croissantu, co Viki nedojedl v Dětském ráji (to kecám, protože to se nikdy nestalo), kousek celozrnného rohlíku se šunkou, plátek prošuta, dvě skleničky vína večer (to se naopak stává hodně často), kousek čokolády, kousek sýra..... Takže určitě se hlavně co nejvíc ovládejte a nejezte mezi jídly. To taky není nic nového, ale je to účinné. V dalším článku vám pro inspiraci napíšu o našich oblíbených zdravých svačinách.

A když už jsem psala, jak nejíst, když jste doma s dětmi. Tak nedělejte ani nic z následujích věcí. Nebo je nedělejte moc často. Nebo je klidně dělejte pořád, ale nečekejte, že zhubnete :-) 

Poznáváte se? :-D

Tak takhle hubnu já. Tento způsob nemusí vyhovovat všem a uznávám, že to chce dost fyzické aktivity.  Takže pokud chcete nějaké zaručené triky, jak zhubnout a nepřibrat, nakoukněte na blog k Anetě. Když už si žádný z triků nevyberete, minimálně se při čtení zasmějete a smíchem posílíte břišní svaly :-D

Mějte se hezky.

Sportování pro zábavu zdar :-)

A.

Jak začít? Máme se skvěle, ale strašně rychle to utíká :-) A úplně nejjednodušší bude, říct to všechno fotkami. Bohužel jsem mizerný fotograf a budu na sobě muset zapracovat, ale pojďme na to :-)

Tohle byl moc fajn večer. První domácí zápas středoškolského fotbalového týmu na pravé americké high school. Byly tam roztleskávačky, kapela, všechno přesně tak, jako ve filmech a seriálech. Na chvíli jsem si představovala, že jsem hlavní roztleskávačka a Viki nejlepší quaterback :-D A pak pěkně zpátky do reality. Víc jsem se už cítila v roli maminek, které prodávaly ve stáncích hotdogy :-)

Užíváme si hamburgery, které milujeme. Samozřejmě jsem ani jeden nevyfotila, protože jsem fakt blogerka amatérka. Na první fotce je snídaně z Panera Bread. Sendvič byl super, ale dost vedle jsem šlápla s výběrem kávy. Chtěla jsem vyzkoušet Pumpkin Pie Spice Latte a něco tak sladkého a nedobrého jsem fakt nečekala. Na druhé fotce je homemade papája s mořskými plody, mňam :-)

Zákon schválnosti funguje vždy a všude a největší vlny byly na triatlon. Kdy taky jindy, že :-D Fotku přímo ze surfování taky žádnou nemám. Foukal dost silný vítr, takže vždy jeden z nás surfoval a druhý byl doma s dětmi a neměla jsem odvahu říct někomu cizímu, aby mě fotil v moři. 

Taky jsem si myslela, že na paddleboardu se člověk nemůže zranit. Pokud si koupíte levné pádlo, tak to jde. Vikimu se zlomilo v ruce a tím ulomeným koncem se říznul nad kolenem. Výsledkem byly tři stehy a zákaz vody na deset dní. 

Teď už je po vlnách a já jsem si udělala krásnou vyjížďku sama do zátoky. Bylo to úžasné, ticho, klid,  žádné otázky :-) 

Tady jeden večerní výběh. Je tady sice teplo, ale i tady je podzim a stmívá se dřív než v létě. A s klukama jezdíme na prolízačky na kole.

Já jsem chtěla růžovou jako má Barbie, ale tahle je taky nádherná a rychlá a prostě zvykla bych si ji řídit pořád :-D

To byly naše tři týdny na fotkách :-)

Mějte se krásně :-)

A.

Chuť napsat tento článek o radostech života se třemi muži jsem měla už docela dlouho, ale včera ráno jsem četla článek na blogu u Barborky on the Run a přišla ta pověstná poslední kapka. V článku se psalo, jak by člověk měl hned udělat úkol, který netrvá déle než minutu nebo dvě. Neodkládat odpověď na krátký email a podobně. Strašně se mi to líbilo, tak si říkám, no jasně, napíšu komentář a hned použiju pravidlo z článku. Nebudu to odkládat. Jak myslíte, že to dopadlo? Přišel Viktorek, že má strašnou žízeň, tak jsem přestala psát a řekla mu, ať chvilku počká. A do toho přiběhl Peťula a táhl za sebou židličku, přes kterou vylezl na kuchyňskou linku. Sundala jsem Peťulu, udělala pití a ve víru dalších událostí jsem se k tomu už nedostala. Komentář jsem napsala až za tři hodiny! A byl úplně jiný, než jsem chtěla napsat původně :-D

Asi každý, kdo strávil nějaký delší čas s malými dětmi chápe, jak skvěle se něco plánuje. Největší jistota je, že s dětmi není nic jisté. Peťula většinou spí po obědě od půl jedné do dvou. Ale pokud se domluvím s kámoškou, že někde budeme ve tři, protože to už bude určitě vzhůru, můžu si být téměř jistá, že usne později a já budu mít co dělat, abychom to stihli. Samozřejmě ideální je situace, když kluci spí oba ve stejnou dobu. Někdy se to podaří, ale většinou spolupracují pěkně tak, aby náhodou matka neměla chvíli pro sebe. Peťulka usne dřív a Viktorek dlouho nemůže usnout nebo nespí vůbec. Posledních pár dní se mu pěkně podařilo zabavit mě čtením kocourka Damiána přesně na dobu, než se brácha vyspal a pak v klidu mohl usnout sám. Jsem zvědavá, jak tohle bude fungovat, až budeme mít děti tři :-D

Další kapitola jsou odchody z domu. Když už jsme nachystaní u dveří na odchod, Viktorek zahlásí, že ještě musí na záchod nebo se Peťula rovnou pokadí. Jeden, druhý nebo oba se polijou džusem nebo něco vysypou. Případně Peťula hodí klíče od auta do odpadkového koše nebo si otevře moji kabelku a celou ji vykramaří. Vyšší level je, že něco vytáhne a já si toho nevšimnu a pak to nemůžu najít. 

Peťulka je kaskadér a horolezec. Na prolízačkách ho obdivují ostatní rodiče, jak je šikovný. Dělá mi to dobře, neříkám, že ne :-) Doma vyleze všude a přeleze všechno, takže člověk musí být pořád ve střehu. A řve. Znáte strýčka Pepina z Postřižin? Tak něco na ten způsob. Raduje se nahlas. Zlobí se nahlas. Když na mě večer řve kakó!! (kakao), nemůžu se dočkat, až bude konečně spát. Jeho specialita je vstávat každé ráno v půl šesté, popusinkuje mě a začne řvát tam, tam! Když nereaguju, tahá mě za nohy nebo ruce dolů z postele. Když nereaguju ani na tohle, přinese mi do postele svoje i moje boty a řve tam! A teď se naučil přinést k botám i klíče od auta a řve brm, brm! Nějaké pomalé probouzení a vstávání nehrozí, hned od rána pěkně z ostra.

Společně s Viktorkem je jejich oblíbená hra, honit se s mečema po bytě. Navíc Peťula jako správný mladší brácha dělá všechno, co Viki. Například Viktorek je rád nahatý, takže se Peťula naučil vysléct a sundat si plínku. A Viki se o brášku stará. Doma se třeba několikrát stalo, že jsem strčila Peťulu do ohrádky, abych se oblíkla než půjdeme ven. Za chvíli přijdu zpátky do obýváku, oni oba sedí na jídelním stole, jí sušenky, které jsem měla v kabelce nachystané na cestu a Viktorek mi říká: "Peťulkovi se to mami vůbec nelíbilo, že je zavřený, tak jsem ho osvobodil." Občas (kecám, často) se zasním, že naše další dítě bude holčička, která si bude malovat, navlíkat korálky nebo dělat nějakou podobnou klidnou činnost. 

Viktorek se pořád ptá, což je samozřejmě fajn, ale začíná mít čím dál komplikovější otázky. Nejoblíbenější otázka posledních několika týdnů je Proč stvořili....? Mami, proč stvořili bakterie a bacily? Proč stvořili americký fotbal a nehrají ten náš? Proč stvořili krevety? Jak se jmenují části buňky? Kdy si požídíme toho brášku nebo sestřičku? Večer už mi z toho jde hlava kolem :-D 

To jsem si postěžovala na děti a teď je na řadě Viktor. Máme toho spoustu společného, ale celkem zásadně se rozcházíme ve třech věcech. Já ráda čtu. Viki radši počká, až knížku zfilmují. Čtení ho nebaví a připadá mu, že člověk tím stráví moc času. Když si sednu a začnu si číst, má pocit, že mi musí vymyslet nějakou lepší zábavu. Předevčírem mě takhle vyhnal surfovat. Nakonec jsem byla ráda, protože byly fakt super vlny, ale to, že mám týden rozečtenou jednu knížku a jsem v půlce, mě pěkně štve. Když jdu sportovat, tak mu to nevadí a je rád. Takže jsem dnes úplně vážně přemýšlela o tom, že půjdu běhat a někde před domem si schovám knížku a pak budu půl hodiny běhat a půl hodiny si číst. Jediný sport, ke kterému má trošku rozpačitý vztah je jóga. Mě jóga baví čím dál víc, ale Viki se bojí, že za chvíli začnu nosit batikované tričko a pěstovat bio zeleninu. Ani jedno zatím nehrozí :-) Další věc je, že jsem ráda sama, v tichu a píšu články na blog. Viki vždycky příjde, že jestli mi to netrvá moc dlouho, že mi chce ukázat nějaké surfovací video, že mi aspoň pustí hudbu, desetkrát se zeptá, o čem píšu a kdy už to budu mít, ať se můžeme dívat na film. Ano, pak mi to psaní trvá strašně dlouho, protože mě pokaždé vyruší a já se do toho nemůžu znovu dostat. A poslední věc je, že Viki je sova a já jsem ranní ptáče. Ale o tom možná někdy příště.

A pak se mi někdo může divit, že běhám. I když takové intervaly jsou pěkná makačka, tak proti domácímu nasazení, to je odpočinek :-)

Uf, pěkně jsem si postěžovala. Dnes byl totiž přesně jeden z těch dnů, kdy už jsem večer nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát. Nakonec jsem napsala tento článek a teď si jdu dát půlhodinku jógy s Adriene :-) 

Mějte se hezky :-) A napište, že v tom nejsem sama. Děkuju :-D

Mateřské zdar :-)

A.