Domů 2015
Roční archiv: 2015
Další ultra – Stovka Podkrkonoším
Tak je tu další ultramaratonský zářez. Filip Urban si spravil chuť po Silvě Nortice, kde byl indisponován požitím vody z dejvického vodovodu a musel vzdát na 80. km. Tentokrát vyběhl ve slušné formě a navíc s lepší taktikou než v loňském roce, kdy přepálil první půlku (letos zlepšení o bezmála 3 h).
Výsledek hovoří jasně:
107 km, převýšení 2500 m, 15:02 h, 13. nejlepší čas v cíli.
Velké gratulace!!!
Výsledek hovoří jasně:
107 km, převýšení 2500 m, 15:02 h, 13. nejlepší čas v cíli.
Velké gratulace!!!
 |
| 200 m před cílem |
První česká běžecká audiokniha je na světě
Někdo musí být první. Tentokrát není řeč o závodech, ale o první české běžecké audioknize. Je jí Můj dlouhý běh, který jsme s Danem Orálkem loni napsali a vydali - a teď se dočkal i netradičního zpracování.
Když jsem počátkem léta dostali od vydavatelství Walker & Volf nabídku udělat společně audioknihu, řekli jsme si, že je to zajímavý nápad. Byť jsme věděli, že půjde o běh po u nás stále ještě neprozkoumané cestě. Ale Danův příběh je mezi čtenáři dost velký zájem, papírová kniha už má koneckonců za sebou čtvrtý dotisk, a také víme, že spousta běžců ráda běhá ze sluchátky, kde si pouští nejen hudbu. Tak proč ne.
Text doznal jenom minimálních úprav, když jsem aktualizovali pár věcí, které se od loňského srpna změnily. Knihu namluvil herec a zkušený narátor Zdeněk Velen, který letos v létě na Shakespearovských slavnostech nehrál, tak se mohl věnovat textu z docela jiných sfér. A výsledek je, myslím, povedený. Je to zkrátka zase jiný zážitek.
Audiokniha má stopáž 7 hodin a 10 minut, takže vám ve sluchátkách vystačí na kratší ultramaraton, nebo na pár delších tréninků. Stojí 169 Kč.
Už teď je ke stažení ZDE. A nebo na e-shopech, kde se prodávají audioknihy: Audiotéka, Audiolibrix, Palmknihy a Alza.
Tak snad se vám bude líbit. Ostatně tady máte ochutnávku v podobě úvodní kapitoly:
Když jsem počátkem léta dostali od vydavatelství Walker & Volf nabídku udělat společně audioknihu, řekli jsme si, že je to zajímavý nápad. Byť jsme věděli, že půjde o běh po u nás stále ještě neprozkoumané cestě. Ale Danův příběh je mezi čtenáři dost velký zájem, papírová kniha už má koneckonců za sebou čtvrtý dotisk, a také víme, že spousta běžců ráda běhá ze sluchátky, kde si pouští nejen hudbu. Tak proč ne.
Text doznal jenom minimálních úprav, když jsem aktualizovali pár věcí, které se od loňského srpna změnily. Knihu namluvil herec a zkušený narátor Zdeněk Velen, který letos v létě na Shakespearovských slavnostech nehrál, tak se mohl věnovat textu z docela jiných sfér. A výsledek je, myslím, povedený. Je to zkrátka zase jiný zážitek.
Audiokniha má stopáž 7 hodin a 10 minut, takže vám ve sluchátkách vystačí na kratší ultramaraton, nebo na pár delších tréninků. Stojí 169 Kč.
Už teď je ke stažení ZDE. A nebo na e-shopech, kde se prodávají audioknihy: Audiotéka, Audiolibrix, Palmknihy a Alza.
Tak snad se vám bude líbit. Ostatně tady máte ochutnávku v podobě úvodní kapitoly:
Osmý pád
Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravid...
Vyběhat si hlavu …
Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.
Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!
Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...
Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...
Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.
Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...
Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...
Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...
Další týden v USA – New York na Floridě, laryngitida a samozřejmě běhání
Máme za sebou další týden na Floridě. Jaký byl a co jsme dělali?
Druhý den nám Newyorčani odjeli domů, my jsme vrátili tuto červenou krasavici a náš život se vrátil do starých kolejí :-)
Viktorek chodí na tři dopoledne v týdnu do školky. Viki pracuje. Já s Peťulkou se projíždíme na kole, chodíme na prolízačky nebo na pláž. A samozřejmě běhám :-)
A na závěr jedna fotka jako důkaz toho, že tričko někdy sundám a obleču si něco jiného. Moje první fotka outfitu :-D Nebojte, už to nebudu dělat :-D
Přijeli za námi na návštěvu Vikiho bratranec Martin s dcerou Amálkou a všichni společně jsme užívali koupání v bazénu a v moři. Viktorek s Amálkou byli úplně sladcí. Krásně si spolu hráli a večer se dívali na pohádky tak, že Amálka mu ležela na rameni, objímali se a anglicko - česky si povídali :-)
Pak bohužel Peťulka dostal laryngitidu, takže jsme se rozdělili. Já jsem byla s ním doma a kolem domu, aby nechodil na sluníčko a chlapi s dětmi byli na projížďce lodí nebo na pláži dívat se na západ slunce.
S Martinem je to pro nás vždy výlet do budoucnosti, takže posloucháme, co zrovna frčí v New Yorku a pak čekáme, co všechno a kdy přijde i k nám. Zaujalo mě například, že jedna maminka od Amálčiny spolužačky píše blog a bude teď s celou rodinou půl roku zadarmo cestovat po resortech na Filipínách a psát o nich. Je to blog Hellobee.com :-)
Pro něj je to naopak návrat do minulosti a může s námi vzpomínat na české jídlo, filmy, dětství v devadesátých letech. Prostě všechno, co tak úplně nejde, když je vaše manželka Američanka. Poslední večer jsme u druhé láhve vína začali plánovat. Oba běháme. On ještě nikdy neběžel maraton. Bydlí v New Yorku.... Co jsme asi tak mohli vymyslet? :-D
Druhý den nám Newyorčani odjeli domů, my jsme vrátili tuto červenou krasavici a náš život se vrátil do starých kolejí :-)
Viktorek chodí na tři dopoledne v týdnu do školky. Viki pracuje. Já s Peťulkou se projíždíme na kole, chodíme na prolízačky nebo na pláž. A samozřejmě běhám :-)
 |
| říkala jsem, že to tričko teď budu nosit pořád |
 |
| opravdu pořád :-D |
A na závěr jedna fotka jako důkaz toho, že tričko někdy sundám a obleču si něco jiného. Moje první fotka outfitu :-D Nebojte, už to nebudu dělat :-D
Mějte se hezky :-)
A.
Ghost Run Bradenton
Ghost Run byl závod, na který jsem se moc těšila. Běžela jsem i minulý rok a moc se nám to všem líbilo, protože byla tam příjemná atmosféra malého závodu. Navíc je to Halloweenský závod, pro děti soutěž masek, je tam i kategorie běh s kočárkem a procházka se psy, pohoda. Navíc letos jsem tady chtěla vylepšit svůj osobák na 5km. Po pětce na Ostravském maratonu jsem si věřila, v tréninku mi to teď taky běhalo slušně. Bylo mi jasné, že budu muset běžet na hranici svých možností, proto se tomu taky říká osobní rekord, že :-D a zároveň jsem věděla, že budu potřebovat i trochu podporu vnějších faktorů. Ať není moc horko a ať běžím ve skupince nebo aspoň ve dvojici s někým, ať je to prostě závod a hecuje mě to.
V sobotu v den závodu se nedělo nic zvláštního. Nebyla jsem nervózní, jenom jsem se těšila. Startovní čísla jsme vyzvednuli už v pátek, takže jsme jenom ve 14 nasedli do auta a odjeli do Bradentonu. Teploměr nám ukazoval 29 stupňů ve stínu, takže moje první přání nevyšlo :-D Viktorek byl v nejmladší kategorii a běžel 100m. Nejprve proběhla společná rozcvička pro všechny děti a pak jsme se vypravili na start. Až doteď byl v pohodě a říkal, jak se mu to líbí a těší se. Ale naráz začalo maminko já chci běžet s tebou, já se stydím, já se bojím, já nechci běžet. Nějak se mi ho povedlo přesvědčit, že v cíli dostane medaili, na všechny děti tam čeká pizza a že se nemusí ničeho bát, protože já poběžím kousek za ním a budu ho povzbuzovat. Tak jo, start, Viktorek začal pomaleji, ale postupně předbíhal, snažil se, fakt běžel krásně a já celá hrdá patnáct metrů za ním s ostatními rodiči. A pak když Viktorek všechny předběhl a dostal se na první místo, tak zhruba dvacet metrů před cílem uviděl Vikiho. Rozběhl se k němu, skočil mu do náruče a začal brečet. Úplně to stejné jsem udělala já, když jsme měli v jesličkách besídku pro rodiče. Měla jsem zpívat nějakou písničku, ale když jsem uviděla mamku, rozběhla jsem se k ní, rozbrečela se a zůstala jí sedět na klíně. Doběhla jsem ho, vzala jsem za ruku a tak jsme spolu doběhli do cíle. On pořád plakal, že běhání ho moc baví, ale chce běhat se mnou a ne sám. Bobeček náš malý, bylo mi ho tak líto. Naštěstí medaile v cíli to trošku spravila.
Pak jsem se šla rozběhat a rozcvičit a chvíli před 16 jsme se řadili na startu. Malá čtyřletá holčička zazpívala americkou hymnu a odstartovali jsme. Hned od začátku se vpředu vytvořila skupinka šesti chlapů. Jeden z nich mi na startu říkal, že chce běžet kolem 19 minut, tak jsem se jich nesnažila držet, protože na mě byli moc rychlí. Vyběhli jsme z centra Bradentonu směrem k řece a běželo se mi výborně.
Krásný výhled na řeku, zaparkované yachty, kousek dál dětské hřiště, skatepark, podél řeky na promenádě byla spousta rybářů, kteří nás povzbuzovali. Krása. První dva kilometry jsem běžela tempem, kterým jsem chtěla, ale začínalo mi být horko, vedro, šílené vedro. Vedoucí skupinka se mi čím dál víc vzdalovala a za mnou dlouho nikdo. Někde na obrátce na 2,5km mi bylo jasné, že dnes to bude hodně těžké, je vedro a běžím sama. Přesně to, co jsem nechtěla. Makám, snažím se, třetí kilometr je sice o trošku pomalejší, ale druhý jsem zase měla maličko rychlejší, tak to pořád vypadalo dobře. Začala jsem dobíhat dva odpadlíky z vedoucí skupiny, jeden z nich jak uviděl, že ho chce předběhnout ženská, chytil druhou mízu a zmizel. Druhý klučina se mě snažil držet, ale tomu jsem zase utekla já. Je mi strašné horko a napadají mě klasické myšlenky, proč já to dělám, proč se tady na promenádě radši neprocházím s kočárkem, proč se nekoupu v moři, já už chci být v cíli. Čtvrtý kilometr je pomalý a já se definitivně loučím s osobákem. Dobrovolníci kolem trasy mě povzbuzují great job, you are the first girl! Usmívám se, ale na nějaký great job se v tu chvíli vůbec necítím. Asi umřu vedrem. Jediné, na co jsem schopná myslet, je pivo v cíli. Protahuju krok a makám, kouknu na garminy a zjišťuju, že běžím nejpomaleji za celý závod :-D Nějakých pět set metrů před cílem mám těžké nohy a taky těžké ruce. Takový hodně divný pocit, že mám místo dlaní obrovské kamenné koule jako mají gormiti. Pak už zatáčím směrem do centra a čeká mě cílová rovinka. Znovu se snažím protáhnout krok a zrychlit, ať už jsem v cíli. Nemám sílu a navíc už ani vůli, protože vím, že můj vysněný čas už je dávno pryč a že jsem s velkým náskokem první. První, první!!! Juchůůů! Mám radost :-) Byl to boj, ale vítězství je nádherný pocit.
V cíli na mě čekají mojí chlapi. Kluci mi skáčou kolem krku a jdeme na občerstvení. Mají pizzu, pivo, peanut butter and jelly bagel, sladkosti, pomeranče, banány. Dávám si všechno :-D Hlavně že jsem tady nedávno psala článek o hubnutí :-D Pamatuju si, že jsem říkala něco o tom, že si dám teď pauzu s běháním a budu jezdit na kole a plavat. Peťulka je ve svém živlu, chodí mezi lidma, mává na ně, směje se a hladí všechny psy.
Mezitím dobíhají ostatní závodníci a moderátor ohlašuje, že začne soutěž masek. Na tu se Viktorek těší. Je oblečený za piráta, má pásku přes oko, na rameni má papouška, zlatý náhrdelník s lebkou a prsten s lebkou. Systém je jednoduchý, která maska bude mít největší aplaus, ta vyhraje. Tleskáme a křičíme s Vikim, ale nejsme jediní. Pirát má úspěch a Viktorek vítězí!!! Má z toho obrovskou radost, která se ještě znásobila, když zjistil, že vyhrál 50ti dolarovou poukázku do hračkářství :-D Po maskách už následuje vyhlášení výsledků závodu. Jdu si pro první cenu a k pamětní kachličce dostávám 100 dolarovou poukázku do běžeckého obchodu Fit2Run. Wau, taky moje radost je s poukázkou ještě větší :-D
Cestou domů vládne v autě fajn nálada, Viktorek ve své dárkové tašce dostal plastové brouky a gumové hovno (fakt!), tak si s ním oba hrají, já mám radost a cesta hned nějak rychleji utíká. Přejeli jsme most k nám na ostrov a já naráz říkám: "Viki já, mám strašnou chuť se ještě proběhnout." Vysadil mě u zmrzlinárny z auta a já jsem se ještě necelé čtyři kilometry proběhla pohodovým tempem domů. Kluci mi běželi naproti jako kdyby mě neviděli týden a Viki se smál, že mi sice nevěřil, že si dám nějakou dlouhou pauzu od běhání, ale že to vydržím jenom dvě hodiny, teda nečekal :-D
Doma jsem pak zapnula počítač, jestli už jsou na internetu výsledky a u mého jména jsem našla čas 21:21. Cool. Tak jsem ten osobák přece jenom zaběhla :-) Sice jenom o 5 vteřin, ale je to zlepšení! Paráda, jdeme slavit :-)
Na výsledky můžete kouknout tady - výsledky.
Mějte se krásně :-)
A.
Nobody’s Perfect … Don’t Be Too Hard On Yourself
I have a confession to make. I tend to do things harder for myself than they need to be. And then I am upset because I am not performing up to my own expectations. When I am upset it is harder to stick to healthy life routines that actually make me fee...
Robo Štefko – mimosezónní příprava není jen o nabíhání kilometrů
Podzim je tady a vy už možná začínáte plánovat, jak po přechodném období budete nabíhat objemy.
Koncem října nebo začátkem listopadu většině běžců končí hlavní...
Olaf Čihák: „Stovka je všechno od 100 do 199 km. Pak už je to...
Pražská stovka je dálkový pochod, pro některé terénní ultramaratonský běh. Každoročně se trasa mění, délka i náročnost. Přestože se závod odehrává u Prahy a...
Joudlejdýýýý, Tyrolýýýý
Tak jsem zase jednou jela do Niedernsillu, letos potřetí. Řekla bych, že cestu už bych mohla mít v malíku, ale ne, opět se kufrovalo. Nejela jsem samozřejmě sama, doprovázela jsem Renatu na její letošní běžecký vrchol - Tour de Tiro...