Domů 2015
Roční archiv: 2015
Jóga, láska až na několikátý pohled
Když jsme se chystali na Floridu, představovala jsem si, jak budu cvičit jógu ráno na pláži a zaplavím instagram fotkami v jógových pozicích. A samozřejmě u toho budu vypadat nádherně jako Andrea Verešová. Výsledek je takový, že ani tady za oceánem nevypadám jako ona a fotek z jógy taky moc nemám. Úplně nejčastěji totiž cvičím večer v obýváku, když kluci spí a mám na sobě jenom kalhotky a triko. Myslím, že jsem už několikrát psala, že mám moc ráda Yoga with Adriene na youtube. Několikrát jsem taky cvičila sama na pláži po běhání nebo po kole. Jednou jsem se zkoušela vyfotit v nějaké trošku fotogeničtější pozici, ale výsledek byl pět fotek buď písku, mraků nebo lidí, co zrovna procházeli kolem. Vzdala jsem to a radši čas věnovala cvičení než focení.
Poslední tři roky jsem na takovém pomyslném "to do listu" měla jít cvičit Yoga on Siesta Beach. Nějak mi to nikdy nevyšlo, v sobotu jsem se to ale rozhodla napravit a vyrazila jsem na jógu na pláži pod vedením lektorky. Trošku mě odrazovalo, že lekce má trvat hodinu a půl, což je na mě dlouho, ale strašně jsem se těšila. V sobotu ráno jsme celá rodina vyrazili. Já jsem měla od švagrové půjčenou krásnou fialovou podložku a chlapi se těšili na prolízačky a bílý písek. Ten den bylo nádherné počasí, sluníčko, fakt nádhera a já jsem se nemohla dočkat. Když jsem šla po pláži směrem k hloučku ostatních, všimla jsem si, že úplně vpravo na pláži je velká nafukovací brána s nápisem finish a v moři plavou lidi nějaký závod. Samozřejmě první myšlenka byla "Ty jo, tady se jede triatlon a já o tom nevím? Já chci taky!!!" Sedla jsem si na podložku, čekala jsem, až začne lekce a hlavou mi jelo "Jestli teď kolem mě všichni vyběhnou z moře a půjdou si pro kolo, tak mě to fakt naštve, co dělám na józe, já chci na triatlon." Opravdu ideální rozpoložení na meditaci. Naštěstí za chvíli paní vedle mě řekla, že to jsou jenom plavecké závody a to mě uklidnilo.
 |
| Vidíte ty bílé čárky? To jsou plavci :-D |
Pak jsme začali cvičit. Byla to hatha jóga, takže v každé pozici jsme zůstávali dlouho a prodýchávali a mě čím dál víc bolelo za krkem. Myslela jsem si, že jsem to už rozhýbala den předtím. No evidentně ne. Ale cvičila jsem dál, i když to nebylo nic moc. Ale co mě začínalo štvát čím dál víc, byl způsob, jakým na nás Ava mluvila. Nevím přesně, jak to mám popsat, něco mezi kazatelem nějaké církve a hecováním Jillian Michaels. No prostě mi to vůbec nesedělo. Ona sama cvičila nádherně, bylo vidět, že se józe věnuje dlouho a byla neuvěřitelně ohebná. Snažila jsem se soustředit, ale vždycky mě z toho probralo její výkřik "Inhale!" nebo "Look up!" nebo některý z dalších pokynů, které se běžně říkají. Pomoooc, já chci svoji klidnou, vlídnou Adriene :-) Alžběto, nesrovnávej, uklidni se, dýchej a cvič. Potom jsme se dostali k pozici, kdy jsme seděli, měli pravou rukou chytit pravý kotník, levou rukou levý kotník a zvednout obě natažené nohy nahoru. Doma to dělám v pohodě, tady jsem se ale nemohla soustředit, protože kousek přede mnou byly dvě dámy, kterým to nešlo a padaly jak hrušky. Mě cukaly koutky, ale chtěla jsem to zvládnout, v tom se ale ozvala Ava a zakřičela "Exhale!", já jsem se svalila na zem a začala se smát. A přesně v tu chvíli mi paní vedle mě povídá: "Dívejte, tady chodí nějaký chlap a fotí nás." Zvedla jsem hlavu a uviděla Vikiho, jak chodí kolem jak paparazzi a fotí. Špitla jsem, že to je můj manžel a fotí, protože mi chce splnit přání a vyfotit mě při józe. No a tomu se začala smát paní i kluk vedle nás. Paráda. Chtěla jsem zažít souznění těla, ducha a přírody, jak nám Ava slibovala na začátku a místo toho tady rozesmívám ostatní. Pak se mi povedlo uklidnit a cvičit dál, ale přestávalo mě to všechno bavit. Dvakrát jsem koukla na hodinky, jestli už není konec a pak jsem jako největší zbabělec odešla o deset minut dřív, protože už jsem to tam nemohla vydržet.
 |
| Viki to je jako jediná fotka??? Když mě bylo blbé fotit vás s roztaženýma nohama :-D |
Měla jsem pak z toho blbou náladu, byla jsem zklamaná a vůbec jsem neměla ten příjemný pocit jako po cvičení doma s Adriene. Jógovou náladu jsem si spravila až druhý den na pláži v Bradentonu, kde jsme byli na výletě. Byli jsme tam večer, kluci si hráli a já jsem si půlhodiny cvičila sama při západu slunce. Já vím, největší kýč a klišé, ale měla jsem potom výbornou náladu, cítila se protažená, uklidněná, prostě paráda.
Paradoxně mi ta sobotní lekce hodně dala a posunula mě dál. Donutilo mě to aspoň si o józe něco přečíst a zjistit, že mi opravdu nemusí vyhovovat všechno. Poprvé jsem cvičila jógu, když jsem čekala Viktorka. Chodila jsem na gravid jógu a moc mě to nebavilo. Cítila jsem, že mi to dělá dobře, ale nějak mi nesedělo celé prostředí a to, jak byly všechny ty ženské vyklidněné a nosily vlastnoručně pletené ponožky a používaly jenom bio kosmetiku a já se mezi nimi cítila jako marťan. Tehdy jsem si říkala, že asi jóga není nic pro mě. Dnes si říkám, že mi možná jenom nesedla lektorka a kdybych chodila někam jinam, mohlo mě to chytit už tehdy. A nebo taky ne a potřebovala jsem do jógy dospět :-)
Jsem ale ráda, že už vím, co mi nejlíp vyhovuje teď. Raději cvičim jógu večer a ne ráno. Ráno jsem plná energie a chce se mi spíš běhat. Taky je fajn nejdřív se sama rozhýbat. A nejspíš budu nějakou dobu zase cvičit sama, ať mě nerozptylují okolní vlivy jako triatlon, plážoví volejbalisté a podobní :-D Určitě ale zase někdy půjdu na skupinovou lekci, protože je fajn se potkat s lidmi a vyzkoušet něco nového.
Co vy a jóga? Cvičíte?
Mějte se krásně :-) Vlastně jsem chtěla říct Namaste :-)
A.
Jak jsem se neplánovaně ocitla na půlmaratonu
Říká se, že nejlepší jsou akce, které jsou neplánované a člověk si od nich nic neslibuje. A často je to pravda. Já jsem si v tomto případě ani nic slibovat nestihla. Kdepak bych tušila, když jsem před třemi dny psala minulý článe...
Snové pěšinky okolo Slap aneb Trail Maniacs
Propagace
Na letošní EPO TrailManiacs jsem se těšil už od loňského nultého ročníku.
Loni jsem byl unešen a v mém soukromém hlasování to byl nejlepší závod loňského roku.
Snažil jsem se závod propagovat v rámci iTB a podařilo se mi zblbnout další tři členy. Dva nakonec zmoudřeli a tak jsme do Cholína letos vyrazili jen já a Martin - Veverka Pražská.
Pravda, mimo moji náborovou akci se přihlásila i Nikie, takže za iTB jsme nakonec byli tři
Není Retro jako RETRO
Ubytování a stravování bylo z kategorie retro, ovšem je nutné uvést, že není retro jako retro. Zatímco na akci ŠUTR na Šumavě jsem zažil retro ve stylu 80. let minulého století a to včetně kvality ubytování a obsluhy, ale za dnešní peníze, tak zde na Cholíně v Hořovické chatě to bylo retro v reáliích ale i v ceně, naproti tomu kvalita obsluhy byla výrazně nadstandardní. Jsou to drobnosti, ale když je na obou stranách naladěná dobrá atmosféra, tak nikomu nevadí, že jsou pokoje malé a pro čtyři lidi, že na pokoji neteče teplá voda, že na chodbě jsou jen dva záchody. Naopak o to více si vychutnáte čistou postel, milou a ochotnou obsluhu, skvělé jídlo a samozřejmě pivo v množství přiměřeném.
Závod
Na startu nám planety přejí. Startujeme ještě za tmy na obloze krásně svítí konjunkce Venuše, Jupiteru a Marsu. Je jasno, dneska bude pěkný den.
Dopoledne se drží mlha v údolí, o to krásnější jsou výhledy z rozhledny Veselý vrch a z Drtinovy rozhledny.
Odpoledne už je naprosto luxusní slunce to pere a můžeme si užívat krasy podzimních barev.
Trasa je přepychová, všechno v lese po pěšinkách, těžký a technický terén, spousta kořenů, kamení, děr, občas potok, jeden brod a spousta kopců. Značení je podle mne luxusní, organizátoři i během akce doznačují trať, když občas někde to značení záhadně v noci zmizelo. Ne že bych nebloudil, zběhl jsem si asi 1km kufr, ale to byla moje pitomost, to je tak, když člověk žvaní a nesleduje trať.
Na trase letos byla i naučná stezka na Albertových skalách - jedním slovem nářez. Nádhera ty výhledy, nádhera ty tisy, nádhera ty schody, nádhera ty kameny ... až mne z toho začaly brát křeče do lýtek. To se mi ještě nestalo, nejsem na to vybaven, ale naštěstí mne zachránil Jakub Grygar, když mi dal svoje magnésium. Moc děkuji, opravdu to zafungovalo.
Občerstvovačky byly luxusní, bylo na nich vše, co by člověk mohl potřebovat - banány, pomeranče, sýr, salám, pečivo, sůl, tatranky, čokoláda, joňták, kola, voda, a dokonce i pivo!!!
Organizace a organizátoři byli vynikající a zaslouží si 1*.
Po doběhu pivo, pivo, sprcha, večeře, pivo, vyhlášení, pivo a spát.
Chtěl jsem to mít pod 8 hodin, ale díky kufru z toho nakonec bylo 8:00:13 a 28. místo z 69 lidí co dokončili v limitu. Martin VP strašil s 10 hodinami, ale běžel jako vítr a v cíli byl kousek za mnou (40 min) na 37. místě.
Musím také pochválit Nikie, byla totálně semletá, ale bojovala jako lev a přes všechny negativa to dala a urvala to na morál. Klobouk dolů, takovou hlavu bych také potřeboval.
Když je akce povedená je to super, když se k tomu ještě přidá rozměr přátelství tak je to bomba. Bylo strašně moc prima, že jsem se něco tak pěkného mohl užít s velkým kamarádem VP a že jsme oba na to měli podobný náhled.
web závodu
report na Svět Běhu
report Zhaly
report klacky.cz
foto já a FaceBook trailmaniacs.cz
Na letošní EPO TrailManiacs jsem se těšil už od loňského nultého ročníku.
Loni jsem byl unešen a v mém soukromém hlasování to byl nejlepší závod loňského roku.
Snažil jsem se závod propagovat v rámci iTB a podařilo se mi zblbnout další tři členy. Dva nakonec zmoudřeli a tak jsme do Cholína letos vyrazili jen já a Martin - Veverka Pražská.
Pravda, mimo moji náborovou akci se přihlásila i Nikie, takže za iTB jsme nakonec byli tři
Není Retro jako RETRO
Ubytování a stravování bylo z kategorie retro, ovšem je nutné uvést, že není retro jako retro. Zatímco na akci ŠUTR na Šumavě jsem zažil retro ve stylu 80. let minulého století a to včetně kvality ubytování a obsluhy, ale za dnešní peníze, tak zde na Cholíně v Hořovické chatě to bylo retro v reáliích ale i v ceně, naproti tomu kvalita obsluhy byla výrazně nadstandardní. Jsou to drobnosti, ale když je na obou stranách naladěná dobrá atmosféra, tak nikomu nevadí, že jsou pokoje malé a pro čtyři lidi, že na pokoji neteče teplá voda, že na chodbě jsou jen dva záchody. Naopak o to více si vychutnáte čistou postel, milou a ochotnou obsluhu, skvělé jídlo a samozřejmě pivo v množství přiměřeném.
Závod
Na startu nám planety přejí. Startujeme ještě za tmy na obloze krásně svítí konjunkce Venuše, Jupiteru a Marsu. Je jasno, dneska bude pěkný den.
Dopoledne se drží mlha v údolí, o to krásnější jsou výhledy z rozhledny Veselý vrch a z Drtinovy rozhledny.
 |
| Z rozhledny Veselý vrch |
 |
| Z Drtinovy rozhledny |
Odpoledne už je naprosto luxusní slunce to pere a můžeme si užívat krasy podzimních barev.
 |
| Cíl už je blízko |
Trasa je přepychová, všechno v lese po pěšinkách, těžký a technický terén, spousta kořenů, kamení, děr, občas potok, jeden brod a spousta kopců. Značení je podle mne luxusní, organizátoři i během akce doznačují trať, když občas někde to značení záhadně v noci zmizelo. Ne že bych nebloudil, zběhl jsem si asi 1km kufr, ale to byla moje pitomost, to je tak, když člověk žvaní a nesleduje trať.
Na trase letos byla i naučná stezka na Albertových skalách - jedním slovem nářez. Nádhera ty výhledy, nádhera ty tisy, nádhera ty schody, nádhera ty kameny ... až mne z toho začaly brát křeče do lýtek. To se mi ještě nestalo, nejsem na to vybaven, ale naštěstí mne zachránil Jakub Grygar, když mi dal svoje magnésium. Moc děkuji, opravdu to zafungovalo.
Občerstvovačky byly luxusní, bylo na nich vše, co by člověk mohl potřebovat - banány, pomeranče, sýr, salám, pečivo, sůl, tatranky, čokoláda, joňták, kola, voda, a dokonce i pivo!!!
 |
| foto TrailManiacs |
Organizace a organizátoři byli vynikající a zaslouží si 1*.
Po doběhu pivo, pivo, sprcha, večeře, pivo, vyhlášení, pivo a spát.
Chtěl jsem to mít pod 8 hodin, ale díky kufru z toho nakonec bylo 8:00:13 a 28. místo z 69 lidí co dokončili v limitu. Martin VP strašil s 10 hodinami, ale běžel jako vítr a v cíli byl kousek za mnou (40 min) na 37. místě.
Musím také pochválit Nikie, byla totálně semletá, ale bojovala jako lev a přes všechny negativa to dala a urvala to na morál. Klobouk dolů, takovou hlavu bych také potřeboval.
Když je akce povedená je to super, když se k tomu ještě přidá rozměr přátelství tak je to bomba. Bylo strašně moc prima, že jsem se něco tak pěkného mohl užít s velkým kamarádem VP a že jsme oba na to měli podobný náhled.
 |
| ráno se loučíme s Hořovickou chatou a odjíždíme |
web závodu
report na Svět Běhu
report Zhaly
report klacky.cz
foto já a FaceBook trailmaniacs.cz
Euforie, dojebané koleno a nakonec medaila…Půlšichty na Čupku
Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, chlemtají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.
Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem dobrý matematik, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J
Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá týmová Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť když už se se mnou v lednu nikdo nechce dělit o postel během LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J
Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra, pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ
Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.
Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.
Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J
Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a časněco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.
Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně 50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J
Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu fešáckou běžkyni z registrace, říká, že to letos dala také jen 4,5 kola, že trať byla náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.
V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.
Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….
A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila - termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky - speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte. To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J
A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J
Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy a pak volno - ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ
1. SUM 2015
První Strom podruhé a jistě ne naposledy.Jen co se otevřela registrace na letošní SUM 2015, nebo taky STROM, neboli strom ultra maraton, ani jsem nekoukal kdy to je a už jsem se hlásil abych byl první. Zkušenost mi prostě radí, že když něco organizuje Dušan tak to rozhodně stojí za pozornost. Krásné cesty okolo Vlastibořic znám již od prvního půlmaratonu okolo Vlasti. Sice víceméně spíš silničního běhu ale se skvělou atmosferou a setkáváním běžeckých přátel známých často hlavně prostřednictvím internetu. Stromový ultramaraton zašel ještě dál, či spíš blíž do přírody. Už od nultého ročníku před rokem, kdy jsme spíš testovali možnosti. Letošní vylepšená trasa slibovala ještě víc terénu, ještě víc přírody a ještě víc bezva běhání.
Brzy ráno v sobotu 17. října tedy sedám do auta a vyjíždím směr Podještědí. Cestou ještě nakládám a seznamuji se s Michalem, pro mě do této doby neznámé podoby protože na dailymile je pod profilovkou něžného akvarelu dívky. Vlastibořice nás vítají podzimní mlhou a v sále místního kulturního stánku již usmívající se Dušan podává ruku na pozdrav se startovním číslem. Jsem nadšený jedničkou na startovním čísle. Můžu si připaat jak hvězda která zavítala na velký zavod ale ambice na výhru nemám. To spíš si v klidu užít proběhnutí na 50km cestě. Vybíháme sice ve skromném hloučku necelé třicítky účastníků, ale na první ročník ultramaratonu slušná účast. Hned za na prvním km nás po hlavách hladí první stromy, staré vrby. Zatímco se vpředu rychle vzdaluje několik rychlíků usilujících o pozice na bedně ještě před Sychrovským zámkem se vytváří naše menší skupinka pohodářů. Stromy zámeckého parku sice tentokrát míjíme za zdí, zato na 5km si užíváme barev listí aleje Rohanka. Přeběhneme nad rychlostní silnicí a už jsou tu Paceřice s pěti lípami a kousek dál dvojicí lip velkolistých. Těm co to ještě neznají hlásím dopředu aby nezapoměli zpomalit protože nás čeká první větší stoupání. Na 13km k mojí lítosti pouze podbíháme pod Sychrovským viaduktem. Neužijeme si tedy sice výhled z jeho koruny, ale zato můžeme obdivovat osm oblouků této technické památky z počátku druhé poloviny 19. století. Nebudu zde popisovat podrobně celou cestu. Bylo by to na dlouho. Zajímavostí a krásných stromů je na STROMU opravdu mnoho. Mohutná lípa v Trávníčáku, lípy na návsi v Hradčanech, tři lípy u sloupu sv. Jana Nepomuckého. Nedokážu už ani všechny vyjmenovat. V závěru 50km trati opět trochu závodím. Cíl je v hosponě na náměstí a místo čipů slouží zvonění na zvoneček. Není ale třeba se obávat, že by Dušan zaspal a musel se zvoněním v cíli probudit. Pozorně vítá všechny v cíli. Ultra strom je za námi. Myslím že tato podzimní ultra akce se stane krásným doplněním půlmaratonu a pro svojí zajímavou trasu přiláká mnoho a mnoho běžců toužících po pěkné přírodě a závodě v rodinné dobré organizaci. Budiš provoláno 3x zdar Dušanovi a Sokolu Vlastibořice za tento skvělý nápad. Běhat nemůžou. Utíkají
Mám štěstí. Nemusím utíkat. Nikdo mne nevyhání, náš dům není bombardován. Z důchodu nějak vyžiju. Když se mi chce, můžu běhat. Chce se mi často.
Tisíce uprchlíku, které jsem viděl v týdnu po 18.10. na přechodu Berkasovo - Bapská ze Srbska do...
Zase je všechno jinak
Jak už tolikrát, tak zase vědci objevili, že je to trochu jinak.
Prý euforii po běhu nevyvolávají endorfiny, ale endokanabinoidy, což jsou látky podobné konopí.
Říkali to na ČRo Plus a ti zase čerpali z časopisu Runner’s World, který se odkazuje na časopis Akademie věd USA, kde to publikovali vědci z německého Heidelbergu.
Ta zpráva, to je krása dnešních médií sama. Takže doporučuji přečíst. :-)
Já si z toho beru tento závěr
- Po běhání jsem v rauši
- Běhání mě baví možná i proto
- Co se v těle a mysli děje je složité
- Moje tělo se umí zhulit samo – no to je matroš. :-)
-
Už se těším, až zase vyběhnu – jsem závislý a nevím, jestli se chci léčit.foto z http://weheartit.com
Vít Otevřel: Závěr skyrunning sezóny
16. a 17. října se uskutečnily poslední závody světové skyrunning série. I když „běhám“ raději delší závody, tyhle dva poslední závody byly ideální příležitostí vyzkoušet si jak vertikální kilometr tak skyrace. Závody byly situovány do nádherném prostředí kolem jezera Garda a centrum závodu do městečka Limone sul Garda.Vše bylo naplánováno tak, abychom dorazili v pátek Celý příspěvek...
Klánovice dobré celé, můj výkon jen z poloviny
Konečně jsem se dočkal. Roky si zabíhám do Klánovic na dlouhé tréninkové běhy. Pokud chci opustit asfalt a dát si pár kilometrů po lesních cestách, jsou Klánovice jasná volba, byť musím k takto naběhaným kilometrům přičíst čty...
Salomon Elevate Commuter
Vyhrajte ideální sportovní batoh pro pohyb po městě.
Možná také občas řešíte problém, že si chcete do práce či školy kromě notebooku přibalit i svoje...