Sobota 3.6.2017
V Českých Budějovicích panuje na běhání až nepříjemně dusné vedro. Zatímco se my, půlmaratonci, na svůj závod teprve chystáme, účastníci Rodinného běhu ho již mají zdárně za sebou, a tak si v poklidu třímají v jedné ruce ledový čaj a ve druhé velkou zmrzlinu. Měnila bych s nimi hned!
Místo rovinek si beru lahev Mattonky, jejímž obsahem se neustále polévám. Jak se tak kolem sebe rozhlížím, máme ji s sebou ve startovním koridoru skoro všichni. Pořadatelé na poslední chvíli přidali na trať jednu občerstvovací stanici navíc. Rozmístili po ní také několik cisteren s kropící vodou. Připraveni jsou i zdravotníci. Po trase budou navíc jezdit na kole čtyři záchranáři s defibrilátory ?.
Vybíhám s vodiči na hodinu a čtyřicet minut. Jejich tempo mi přijde opět pomalé. Musím proto honem rychle učinit rozhodnutí, co teď. Vzhledem k panujícím klimatickým podmínkám si stanovuji přísný zákaz jít před ně dříve než na patnáctém kilometru. A jak se záhy ukazuje, dobře dělám. Už na druhém kilometru si totiž říkám, že bude zázrak se s nimi jen udržet. Cítím se uškvařená. Myslím si, že tohle horko potrápí i africké běžce.
Na sedmém kilometru mi vodiči začínají utíkat. Mám těžké a tuhé nohy, nestačím jim.
Pozoruji postupně se mi vzdalující skupinu, přičemž si všímám, že v ní jsou jenom samí chlapi. No a mě by se líbilo být jedinou ženou mezi nimi. To je teda motivace… 😀 Stejně jako loni tady i nyní předvádím velmi bojovný výkon. Bojovat se musí za všech okolností až do úplného konce. Naděje umírá poslední. Opravdu umírá. Život prostě není vždycky fér. Běžím pro ní. Mobilizuji veškeré síly a na devátém kilometru jsem zpět ve skupince. Krize je zažehnána.
„Vyhlížím desítku.“ „Vychlazenou bych si dal.“ Při výběhu stoupání k rybníku se trochu trháme. Však oni mě chlapi zase brzy předeženou až zkapu. A je to tady. Na třináctém kilometru mi praporky znovu mizí. Tohle už bude definitivní. Jsem vyřízená, neběží se mi dobře. Doběhnutí skupinky a zdolání kopce mě stály dost sil, ale já pořád bojuji. Dneska tady ze sebe musím vydat úplně všechno. Na patnáctém kilometru se mi podaří se na ně dotáhnout i podruhé.
Předbíhám Markétku Procházkovou. Tušila jsem, že to zase přepálí. Na rozdíl od Pardubic to ale nezabalila a závod dokončí, což je moc dobře. Však ono jí to jednou klapne ;-). Je šikovná.
Čím dál tím víc cítím bolavý puchýř na levé noze. Asi nebyl úplně dobrý nápad si ho před pár dny vystřihnout. V závěrečných kilometrech na dlouhé Pražské třídě se zdá, že odpadnu do třetice, ale blonďatý František mě nepouští: „Pojď!“ Snažím se ho ještě chvilku zuby nehty udržet a na dvacátém kilometru, kdy už jsem absolutně vyčerpaná, jdu před něj :-).
1:39:00 hod. Děkuji oběma vodičům, kteří spolu odvedli naprosto vynikající práci. Jsou úžasní. Gustík mě čeká v cíli s medailí na krku. Má stejnou jako já. Dostal ji od nějakého běžce. Gratuluje mi jeden muž, který prý běžel za mnou a koukal na mě. V tom případě musel mít super pohled na můj velký tlustý zadek :-D.
Následuje sprcha (tentokrát bez front), pizza a fandění na tribuně. Nádhera :-). Tak zase za rok ;-).
