Dvakrát jsem běžel maraton v Berlíně a byl to vždycky ohromný zážitek. I ve druhém případě, kdy jsem do cíle dobíhal pomalu v mrákotách. Každému běžci doporučuji atmosféru tohoto pohodového města.
Rád bych si to ještě jednou zkusil, ale myslím, že už to štěstí mít nebudu. Běžel jsem totiž Berlín v úplně jiné době. V roce 2005 se dala sehnat registrace ještě v červenci, v roce 2006 se na start dostal i ten, kdo se probudil až v květnu. Poslední sezony je vyprodáno skoro rok předem. Za pár minut. Startovné nestojí 50 eur, nýbrž už dvojnásobek. Inu, běžecká inflace. A těchhle závodů, s myší a kreditkou v ruce, se asi účastnit nechci.
Ale o mě nejde.
Když jsem si v neděli prohlížel fotky z Berlína, pár z nich mě zaujalo. Nejvíc asi tato:
Co „svatého muže“ popohnalo k tomu, aby vyrazil z Japonska až do Německa a zdolal maraton (5 hodin, 56 minut) s křížem na zádech (ať už ten je vyroben z čehokoli)? Porušil tím jenom dvě atletická pravidla, nebo pět? Proč ho vůbec pustili na startu do koridoru? A kolik běžců, kteří chtěli v Berlíně opravdu běžet, ale neměli rychlou ruku s myší, si u televize řeklo: „Sakra, a tenhle člověk tam běží místo mě?“ Proč se radši nevypravil do Santiaga de Campostela, měl-li na srdci nějaké zásadní poselství?
A je to vůbec ještě můj sport?
Nemám v principu nic proti běžcům v kostýmech. Už mě ostatně předběhlo pár klaunů i mikymauzů – a pravděpodobně se mi to párkrát v životě ještě přihodí. Nevadí mi, že si mezi sebou registrují světové rekordy a trumfují se, kdo uběhne maraton rychleji v lodičkách a kdo s kočárkem.
Ani netvrdím, že někdo má automatický nárok na start v jakémkoli závodě, Velkou Kunratickou počínaje a třeba Berlínem konče. Ale možná by nebylo od věci na víc závodech, kde se i měří čas, místo metody „rychlejší u registrace vyhrává“ zvolit nějaký druh kvalifikačních limitů. Snažil bych se jasněji vykolíkovat linii mezi sportovní akcí a happeningem s nádechem karnevalu.
Jinak se brzy běžci stanou na běžeckých závodech menšinou. A třeba časem úplně zmizí, kdo ví.
