V průběhu studia na právnický (a asi jakýkoliv další fakultě) asi u každýho přijde ten moment, kdy se dřív nebo později jako student rozhodne jít pracovat někam do oboru. Ať už je to advokátka, notářská kancelář, exekuční nebo jakákoliv jiná. A pokud nemáte rodiče, strejčky a tetičky nebo sourozence kdesi v oboru, musíte si projít tím klasickým koloběhem pohovorů, kde se na Vás bude advokát samolibě usmívat a dávat Vám najevo, že jste jen ucho z druháku, co zatím nic neumí. Ne vždycky. Ale v tom druháku toho koneckonců fakt moc (spíš nic) neumíte.
Když jsem se v září vrátila z Austrálie a skončila ve Starbucksu, měla jsem dvě možnosti. Buď si najít brigádu zase někde v obchodě nebo kavárně a nebo se konečně vydat někam do oboru. Po dvou měsících „flákání“ jsem tak začala obíhat pohovory.
Prvním z nich byl ve FAČRu. Jo, fakt. Právní oddělení české fotbalové asociace hledalo studenty a tak jsem poslala životopis. Moc jsem si od toho neslibovala, ale pozvali mě na pohovor. A tak jsem tam šla. To nové sídlo FAČR, co stojí od roku 2015 na Strahově, vypadá navenek fakt božsky. Má to jen malej háček. Právní oddělení sídlí pořád v té staré budově vedle, která zvenčí vypadá spíš jako sklady nějaké firmy na zboží než právní oddělení asi nejbohatší sportovní asociace u nás. Vevnitř to ale vypadalo o dost líp. Na recepci mne přivítali a usadili do místnosti. S osmi klukama.
První co mě napadlo bylo „co tady vlastně dělám“? Všichni kluci kolem mě to brali až moc vážně. Jeden si dokonce přeříkával, jak se představí. Na tohle já zrovna moc nejsem, u pohovorů prostě odpovídám „co mě napadne“, na nějaký naučený fráze nehraju. A pak mě zavolali dovnitř. Jestli si mysleli, že tam přijdu načančaná v kostýmku a podpatkách, tak to nevyšlo. Měla jsem na sobě společenský kalhoty, tenisky a bílou košili (a tohle je můj nejvyšší level elegance, takže ještě můžou být rádi). Zkrátka jsem vsadila na sportovní eleganci. Což se určitě nedá říct o nich.
Když jsem vešla dovnitř, seděli proti mě tři zástupci právního oddělení. Jedna žena a dva muži, kteří seděli uprostřed auly jako by byli středobodem vesmíru. A já na židli před nima. Ten fotbal z nich sálal na první pohled. Ostře modré obleky na míru, na nohách lakovky a na hlavě nagelovanej účes za kterej by se nemusel stydět ani Ramos. A k tomu všemu samozřejmě manžetový knoflíčky s iniciálama, na kterých fakt už chybělo jen to JL10. Ten pohovor byl naprosto fajn, dokud se nezeptali, kolik peněz bych si představovala. Když jsem řekla, že bych chtěla stovku na hodinu, zvednul obočí, podíval se na mě a řekl:
„Opravdu si své práce ceníte na tolik?“
TOLIK?! Haha. Tak jo, kámo, i ve Starbucksu jsem měla víc než stovku na hodinu a to byla moje největší zodpovědnost úsmát se na zákazníka a nerozlejt kafe. S úsměvem jsem se rozloučila a věděla, že tudy cesta nepovede. Koneckonců, jezdit přes celou Prahu na diskařskou by se mi tak jako tak nechtělo.
Spoustu lidí si hrozně naivně myslí, že když děláte v advokátce, vyděláváte tisíce měsíčně. Jo, tak to možná je, za předpokladu, že máte před jménem Mgr. nebo JUDr. a za jménem Ph.D. a název kanceláře nese Vaše jméno. Pokud jste ale student a ještě k tomu z mladšího ročníku, dostanete většinou tak 80 Kč na hodinu a to ještě ne za čas v kanceláři, ale za to, co doopravdy vykážete na klienty. Samozřejmě Vám po nějaký době třeba přidaj, takže máte 100 Kč, třeba i 120 Kč… jen když to porovnáte s tou hodinovou sazbou advokáta, nedá to ani 10%. Ale i tak podle slov některých asi můžem být rádi, v některých kancelářích totiž na peníze těžko můžete pomyslet, „můžete být přece rádi, že se jim můžete dívat pod ruce“.
Jo. Ale z praxe a zkušeností si ještě nikdo jídlo ani nájem nezaplatil.
Druhý pohovor jsem absolvovala asi 2 týdny potom v jedné kanceláři na Vinohradech, když jsem jim odeslala životopis a krátký průvodní email jako odpověď na inzerát. Na pohovoru mě čekal už jen jeden advokát, který si přede mnou vyndal můj životopis a email a požádal mě o představení. Asi po dvou větách mě preřušil.
„Vy jste teprve ve druhém ročníku?“
„Ano“
„A co si představujete, že tu budete dělat? Vždyť ještě nemáte ani zkoušku z občana“
„Nemám… ale já jsem to psala do životopisu i do emailu, že jsem v druhém ročníku. Myslela jsem, že to víte.“
…aneb ze seriálu toho, jak čtou Vaše emaily a životopisy. Oni je totiž někdy ani nečtou, nýbrž je prolítne nějaká asistentka, která Vás pozve na pohovor a jak si to pak advokát rozhodne, je na něm. A co na tom, že tam pak oba ztrácíme čas.
I přes to pohovor pokračoval. Po půl hodinovém zkoušení z římského práva (neboť advokát usoudil, že nic jinýho mě ve škole vlastně ještě nenaučili) se se mnou usoudil. Asi si umíte představit jak moc vás to potěší, když po vás chce v listopadu věci, které jste měli ve zkoušce v červnu a plánovali jste většinu z toho zapomenout. Potom mi řekl, že vzhledem k tomu, že jsem teprve ve druháku, mi může nabídnout pouze místo „pochůzkáře“. A jak bonus k tomu všemu byla odměna 500 Kč za 8 hodinovou směnu. Prý to jinak NEJDE.
Když mi za týden volali, jestli mám ještě zájem, odmítla jsem. Za 65 Kč na hodinu pracovat zkrátka nepůjdu a kdyby bylo nejhůř, asi budu radši skládat okurky do hamburgerů v McDonaldu než běhat v prosinci v zimě po Praze s obálkama.
Asi si umíte představit, jak se mi po tomhle chtělo na další pohovor.
Ale životopisy jsem rozeslala mně přišlo jako slušnost tam jít.
A tak jsem šla.
Tahle kancelář byla v něčem jiná. Nesídlila v centru jako většina, neměla ultra moderní vybavení a Apple obrazovky na všech stolech. Ani sekretářku. Ani asistentku. A kávu s vodou mi na pohovor dělal sám advokát. Ten pohovor trval hodinu a půl. A ačkoliv na řadu padly otázky jako „jakou máte představu o práci, kterou tu budete dělat“, dokázala jsem ho přesvědčit, že si myslím, že se to zvládnu. I bez toho, abych měla blbou známku v SISu z nějaký zkoušky.
Po třech týdnech, když už jsem ani nepočítala s tím, že by se někdo ozval, mě pozvali na druhé kolo pohovoru.
Trvalo asi 10 minut.
A já 3 dny na to nastoupila.
Jenže hned po tý euforii přišlo takový to malý prozření, jestli to fakt zvládnu. Neustále jsem ho přesvědčovala, že jsem si jistá, že to zvládnu a že se to všechno naučim. Jenže pak bylo na čase si přiznat, že jsem v životě neposílala datovou zprávu, nekomunikovala s klientama a jediný smlouvy, který mi prošly pod rukama byly tak na permici ve fitku nebo zřízení účtu v bance.
První dva dny jsem se jen zaučovala a měla jsem pocit, že toho mám nad hlavu.
Jedna datovka a tolik práce kolem toho?
Vytisknout, založit do spisu, zařadit do počítače, poslat email klientovi, zapsat lhůty, jednání na tabuli…
„Deniso, napište mi pro klienta „endéáčko“. V mailu máte podrobnosti, co nám poslal.“
Tak tohle byl přesně můj první úkol a pamatuju si na něj dost jasně. Prvních 10 minut jsem civěla do počítače a snažila se tvářit, že na tom usilovně pracuju. Mezitím jsem se snažila dát dohromady, co že to po mně vlastně chce. Ono „endéáčko“ je totiž tzv. Non-Disclosure Agreement, což zní mnohem milejc v češtině pod názvem „Dohoda o mlčenlivosti“. Povzbuzená tím, že konečně vím, co psát, jsem otevřela email. Jestli jsem si naivně myslela, že nám klient poslal přesně to, co si přeje v dohodě mít, tak jsem byla naivní. Už asi po stopadesátý. Ony podrobnosti byly totiž asi tři řádky a jeden zdrojovej kód.
Aha.
No nic, občas prostě musíte vařit z vody. A tak jsem si našla jakýsi vzor. A pak další vzor. A další a další. K tomu pár článků na epravo.cz, něco málo v zákoníku a smlouva byla na světě. Ani to nebolelo. Když jsem to nesla advokátovi k revizi, měla jsem z toho dost obavy. Ale kromě pár změněných slov a paragrafů ze zákona, to více méně prošlo!
První velkej úspěch.
Těhlech „poprvé“ jsem v kanceláři zažila nespočet a myslím, že jich ještě dost přijde. Ať už to byl první návrh na vklad do katastru, smlouva na prodej nemovitosti, vyjádření k žalobě na soud, předžalobní výzva nebo první žaloba. První měsíc jsem všechny texty předkládala advokátům k revizi. Včetně emailů pro klienty. Těch škrtanců a oprav časem ubývalo, až jsem nakonec dostala jakousi pravomoc ty emaily odesílat bez revize.
Největším úspěchem pak pro mě byly tři žaloby, které jsem měla napsat. Ten háček totiž nebyl v tom, tu žalobu sepsat. Problém byl v tom, že abyste mohli žalovat platy soudců proti jejich zaměstnavateli – to znamená soudu, musíte nejdřív vědět, jak se ty platy správně počítaj. Kdybych to tu měla psát, jsme tu asi do zítra, tak jako tak, strávila jsem nad tím nespočet hodin. A když jsem konečně tak nějak pochopila ten základ, přišly na řadu náhrady a počítaní dovolených. Kdo měl někdy alespoň trochu z pracovního práva, ví, jaká je tohle pakárna. Ještě ve státním sektoru. Poprvé za tu dobu v kanceláři jsem chtěla zvednout telefon a zavolat advokátovi, že to prostě nezvládnu. Lhůta pro podání žaloby byla za 5 dní a já neměla spočítanou ani jednu. Protože když jsem si myslela, že už to konečně mám a přepočítala jsem to, vyšlo mi to jinak. A takhle „jinak“ mi to vyšlo čtyřikrát. Nakonec jsem nad tím strávila asi čtyři hodiny v sobotu večer, abych v pondělí mohla položit advokátovi žaloby na stůl. Nakonec jsem to stihla. A víte, co řekl, když si je přečetl?
„Expedujte to.“
Ani čárka úprav. Poprvé v životě jsem si připadala, že jsem něco plnohodnotnýho udělala úplně sama. Úplně první žaloba, která prostě odešla na soud, přesně tak, jak jsem ji napsala. Ta radost byla nepopsatelná.
. . .
Možná si klepete na hlavu a říkáte si, jak můžu mít takovou radost z práce. No, co si budem povídat – za dva měsíce budu končit druhák a kdybych to měla říct na rovinu, v podstatě jsem se v tý škole fakt skoro nic nenaučila. Kromě nějakých právních základů, spousty rozsudků z 20. století, dějin a možná něco málo z vlastnického práv nás do praxe nenaučili vůbec nic.
A obávám se, že ani nenaučí.
Za těch 5 měsíců v kanceláři jsem se toho naučila neskutečně moc. Možná to nebylo vždycky jednoduchý, protože u většiny zadání jsem ve škole neslyšela ani slovo. A tak jsem se musela hodně ptát nebo hodně hledat. Ale už se necítím úplně bezmocná z toho, když mám do školy něco napsat, protože už více méně vím, jak to má vypadat. Nebo kde hledat. A k zahození ani není pocit, když se ve škole něco probírá poprvé a vy o tom už něco víte, protože jste to zkrátka v práci potřebovali.
Největší dík pak patří vlastně našim advokátům, kteří mi dali tu možnost všechny tyhle úkoly dělat a rozvíjet se místo toho, aby mě nechali vařit kafe klientům nebo posílali s obálkama na poštu a k soudu. A zatímco někteří z mých kamarádů pořád chodí po pochůzkách a v práci napsali tak maximálně plnou moc, já mám plnej telefon kontaktů na klienty, protože není nic lepšího než když ve škole zvedáte neznámý čísla takovým tím otráveným hlasem, že je to zas nějaký průzkum nebo operátor, a místo toho se Vás klient ptá, kdy že si teda myslíte, že soud jeho řízení rozhodne.
I takový dny jsou.
A i když bych někdy nejradši vypla telefon, firemní mail a místo všeho toho stresu a zodpovědnosti šla zase vařit kafe do Starbucksu…
… na druhou stranu jsem ráda, že můžu konečně dělat něco, co má trochu smysl.
A kdyby Vás náhodou někdo chtěl v životě přesvědčovat, že něco nezvládnete, protože na to nejste dost dobří nebo vzdělání, ukažte mu záda a běžte jinam. Stačí tomu jen trochu věřit a obětovat trochu času a trochu víc úsilí a můžete být lepší než kdejakej idiot s diplomem 
Mějte se hezky!
