Z mrtvých vstání snad již do dvou týdnů … (op. III)

Na obcerstvovacce s Markem preskupime sily. Kazdy po svem. Ja hltam melouny a doplnuju kolu do obou flasek, Mark si z batuzku vybaluje mexickou placku se syrem a salatem, … protoze „ty sracky co maj na obcerstvovackach se stejne nedaji zrat“ …meje na mysli stul prohybajici se pod sirokou nabidkou susenek, lentilek, sendvicu, bananu, brambor, precliku a kdo vi ceho jeste, z ceho v dnesni dobe ultrabezci cerpaji energii. Jako jeden z organizatoru to Markovi samozrejme nemam za zle, dokonce si myslim, ze to ani nekomentoval tak peprne, to spis ja jsem si to tak v duchu prelozil abych se bojovne naladil na dalsi etapu. Myslim, ze bychom jeden na druheho urcite pockali, ale jsme hotovi skoro nastejno. Vyznamne na sebe kyvnem a jdem na to. Nejdrive musime prehopkat Valle Grande napric, coz je takova giganticka salatova misa plna velbloudi travy, par set metru pomalinku klusem nez prekrocime Jemezskou reku. Nekde tady prameni a ma napric snad jen necely metr. Odtud je to uz jen nahoru. Vidim asi na 10-12 minut pred sebe, chybi nam par minutek na dva lidi jeste dal je to ale dost nahusteny. Mozna osm, deset lidi necelou ctvrt hodinu pred nama. Pred dvemi lety jsem tady hodne stahnul, mozna patnact lidi. Loni uz se mi tolik nedarilo a polepsil jsem si jen o jednu pozici. Po tom silenym utrpeni na placate ceste Calderou jsem nazhaven na poradnej krpal, ke kolenu to bude preci jen setrnejsi. Ale ty lidi jsou fakt dost daleko. A taky jdem letos jinudy. Cerro Grande to pri lonskem pozaru seredne odskakalo a vypada jako by nad nim vybuchla atomovka. Vyhneme se tedy oblibenemu talusovemu poli a budem stoupat po stare lesni ceste az na vrchol sedla mezi mezi Cerrem Grande a Pajaritem.  Na dvou kilometrech nastoupame trista metru.

Staci chvilka a je jasne, ze mi to pres velbloudi travu slape rychleji nez Markovi. Bude to znit mozna osklive, ale Mark byl to moje dno, od ktere jsem se ted snazil odrazit. Bez nej bych se propadal jeste chvili dal a kdo vi jak bych vubec skoncil. Ted jsem se ale mohl merit s partakem kteremu verim a o kterem vim jak solidnim je bezcem. V tomhle typu stoupani jsem mel trochu vic sil a tak mne poslal dopredu, coz jsem neodmitnul. Byl jsem presvedcen, ze se stejne jeste uvidime. Uz od Zane Grey si totiz vsimam, ze moje vykony hodne zavisi na typu a sklonu terenu. Vyhovuji mi stoupani tak do patnacti procent, i tech dvacet jeste zkousnu, ale na cemkoliv ostrejsim vetsinou rychle ztracim, bez ohledu na to jak je dany usek dlouhy. Uplne nemoznej sem na rovinkach, kdyz nepocitam absolutne kamenity stezky, kde jde o nohy. Na tech se nebojim a obvykle jdu take hodne dopredu. O sebezich uz jsem psal. Cim prudsi, tim lepsi, na tech mirnych zadnou extra prevahu nad ostatnimi nemam a jsem rad, kdyz nazenu par vterin na kilometr. 

Tohle stoupani skrze Valle Grande zacina pozvolna. Mozna 5-6%, ale po chvili kdyz vlezeme do lesa se cesta hodne zveda … 10% … 13% … 16% … tesne pod vrcholem sedla i tesne pres 20%. Ty dva lidi pred sebou hodne stahuju, ale cim jsem bliz, tim je kopec prudsi a me to najednou uz tolik nejde. Podobne je to vuci Markovi. Dole na louce mu rychle poodskocim, ale cim vic stoupame tim pomaleji muj naskok narusta. V nejlepsim pripade je to snad minuta, pak jako by se mi zacal zase priblizovat.

Na vrcholku sedla toho mam plny zuby. Podle praporku zahybam doleva … pak zvednu hlavu, snazim se ocima postupovat po praporcich a hledat cestu kudy pujdeme dal. Zadna tam neni. Jen ohorela stena Pajarita a serie oranzovych znacek neuprosne splhajici kolmo po gradientu. Proste rovnou nahoru !!! Div si nevyvratim hlavu kdyz se snazim dohlednout az na vrsek. Jak malinkaty mraveneckove snazi se skrabat nahoru nekolik bezcu. Mozna sest, sedm, jsou skoro na dosah, a prece tak daleko. Nemeskam a zakousnu se do kopce. Vim ze to nemuze trvat vecne, vzdusnou carou je vrcholek jen o kilometr dal. Ale taky o tri sta metru vys. Stoupam mirne v predklonu a skoro si musim prizvedavat ruce abych si je neodrel o zem. Postup navic komplikuji velike ohorele drny travy, mezi nimiz je hola a nestabilni zem. S kazdym krokem nahoru mi to o par centimetru podjede. Nikdy v zivote jsem v zavode nic tak priserneho nezazil. Tohle sileny 30% stoupani z kazdeho rychle vysava i ty nejposlednejsi kapicky energie. Nedostatek kysliku taky vubec nepomaha. Jsme uz kolem tri tisic metru nad morem a nejvic trpi Texasane. Daji deset patnact kroku a museji se zastavit, ruce v bok a vydychat. Pak znovu. Obcas si nekdo sedne na bobek a skelnym zrakem hledi dolu do udoli. Me to nahoru zatim jde. Zadne extra tempo to neni, ale obejdu se prozatim bez odpocivani. Par lidi pred sebou rychle dohanim, ale i Mark se mi vyrazne priblizuje. Jeden typek nas taky dohani hodne ze zadu, funi jak parni masina, ale zene se nahoru jako kdyby mel zmeskat rande.(O hodinu pozdeji si podobnym peklem prochazi i Veronika. Pro lepsi predstavu jakym tempem se asi pohybovala rada pridava k dobremu, ze i kdyz lidi kolem sebe predbihala, tak ji Garmin hlasil ze stoji na miste a nehybe se. ). Pak to ale padne i na mne a preci jen zastavuju. Mark je uz snad jen deset metru pode mnou. Pod zaminkou, ze na nej pockam odpocivam a lapam po dechu. Vymenime si par peprnych narazek na stavitele trati (a velkeho kamarada Billa Geista) a skrabeme se dal. Mijime odpadliky, zhroucene na kameni nebo ty jez proste rezignovali a sunou se nahoru uz jen aby se nereklo. Ale ani my na tom nejsme kdovi jak dobre. Po par minutach zase stavime. Snazim se pocitat do patnacti a vyrazit znova. Mark nevypada spatne a bojim se, ze me tady necha … kdyz tu se ohlidnu a vidim jak bere do rukou klacek jako hul a po vrstevnici si to sneruje do nejblizsiho stinu. Mava, ze si musi na minutu nebo dve sednout, ze by to uz jinak nezvlad. Zase me posila kupredu a ani ted neodmitam. Jsem presvedcen, ze se z toho oklepe a dozene me pod Pajaritem na rovinkach nebo v dlouhem mirnem klesani do cile kde urcite jeste pobezi, zatimco ja se budu belhat a modlit aby koleno jeste vydrzelo. A tak se silou vule skrabu dal a jeste stahnu par lidi co se v Caldere kolem mne tak snadno prohnalo.
Hora se konecne lame a me to zase zacina frcet. Ostatni vidina vrcholu definitivne zlomi, ja zrychluju a nasazuju k trhaku … i kdyz „zrychluju“ … to je relativni :)). Jeden chlapik z Texasu dosahuje vrcholu jeste prede mnou. Je skoro v extazi, ale diky nedostatku kysliku taky na pokraji zhrouceni. Rozvali se na okolenou lyzarskou lavicku, ktera je symbolem Pajaritskeho vrcholu. 3180 metru nad morem. My, teoreticti horolezci, samozrejme vime, ze to je pekna blbost a ze mu bude spis hur nez lip, ale nechame si to pro sebe. Stejne by mi to neveril, ze staci jen slezt dveste trista metru dolu a bude mu viditelne lip. Na vrcholku se proste v horach neodpociva, zvlast kdyz ma clovek v nohach pres padesat kilometru.

Fantastickej vyhled a luxusni posezeni laka, ale dobry napad to pri ultra neni. (prevzato z blogu RunTrails.net)

Snazim se zachovat momentum, zatinam zuby, trochu machruju rukama a dotlacim se pres vrchol. Nohy sotva vlecu, musim si davat bacha na koreny abych sebou nesvyhnul. Jsem odhodlan nestavet ani za zlaty prase, zbyva sesup po sjezdovce, ten samy co jsme bezeli rano, a pak si odpocinu na obcerstvovacce. Urcite maj studenej meloun … a taky lahvace …
Je mi jasny, ze jsem zdolal posledni vyznamny kopec. Do cile je to sice jeste skoro 30 kilaku, ale vetsina uz bude jen dolu. Vzdat se mi uz nechce, naopak jsem rozhodnut dokoncit stuj co stuj … a snazim se chranit koleno co to jen jde. Cerne sjezdovky se nebojim, cupitam jen abych mel nad ni moralne trochu navrch, i tak je to ale solidni rychlost vzhledem k pobite konkurenci, kterou jsem nechal chcipat za sebou na Pajaritu. Bohuzel pohled dolu odhali, ze nejblizsi bezec prede mnou ma tak asi deset minut naskok, coz je trochu demotivujici. Mam tendenci se o to vice setrit a brzdit, ale vlastni vaha a gravitace jsou proti a byt bezim z kopce, sotva mi staci dech. Kratky sestupny traverz v puli kopce na vedlejsi sjezdovku je vylozene o moralu. Sil ubyva a nebezpecne se mi to rozbiha. Koleno se pripomina pomerne nesnesitelnou bolesti, skoro se mi chce brecet. Ale jak zahnu zase kolmu dolu po gradientu je zivot lepsi. Citim se pod psa, ale vim ze do dalsi obcerstvovacky vydrzim.
Za bourliveho potlesku a vriskotu se dovalim na stanici. Pristich par minut budu celebrita a nekolik fesnejch stredoskolacek me bude obskakovat ze vsech stran. Bohuzel jiz nemam intelektualni kapacitu odpovidat na zaludne otazky typu „Co pro tebe muzem udelat ?“, „Co by sis dal k piti?“, „Nechces neco k jidlu?“, pripadne „Nepotrebujes neco z dropbagu?“. V takovyhle zavodech pro mne obvykle plati, ze s kazdou ubehnutou mili klesa muj inteligencni kvocient o jeden az dva body. Odpovidam pak stylem prvniho ceskoslovenskeho socialistickeho kosmonauta z obezne drahy …“eh … eh … kolu … eh …eh … nevim ..“ Nastesti si vsimam otevrene lahve piva pred niz stoji kelimek. Zrucne rukou obkrouzim kelimek a chopim se rovnou lahve. Je to psenicny nefiltrovany pivo … me nejoblibenejsi … ale od Widmer Brothers, kteri to proste neumeji spravne uvarit. Ted je mi to ale jedno a lamu to do sebe. Stredoskolacky zkoprni a salva otazek konecne ustane. Vsimne si toho podsadity chlapik, podle tvaru sam evidentne nebeha, ale bezcum rozumi. Prijde se strucne optat jak jsem na tom, jestli chci pokracovat a sam nabizi odpovedi. Me staci jen kyvat nebo vrtet hlavou.
Chvilku mi to trva nez se definitivne posbiram, popadnu lahve cerstve naplnene kolou s ledem, a odhlasim se. Obsluha stanice v te chvili k prazdnemu a nepouzitemu kelimku stavi dalsiho otevrene pivo. Zastavka trvala neco pres sest minut, a i kdyz mi na vrsku Pajarita par lidi funelo na zada, kdyz vyrazim dal, nikdo dalsi jeste neni ani na dohled.