Yukon Arctic Ultra 2015

„Yukon Arctic Ultra 2015, bylo to hodně drsný a nádherný zároveň. Z těch osmi dní, co jsem strávil na trati, jsem intenzivně prožil každou vteřinu života a zážitků bylo tolik, že je ještě dlouho budu zpracovávat. Letos jsem se vydal na trať dlouhou 700km, nejvíce jsem předtím uběhl 160km, takže jsem neměl tušení do čeho jdu. Prvních 100km mě doprovázela moje žena, která se vydala na trať 160km. bohužel musela na 100.km vzdát pro intenzivní bolesti v kyčlích. Byly to naše líbánky 🙂 

Na start jsme přišli pozdě, a vůbec to byl stres před startem. Vše opadlo, když jsme se vydali na trať. Hned od začátku vládli šílený teploty pod -40°C a tak jsme měli pěknej vítr z toho co bude. Prvních 40km bylo po řece Yukon a nikam jsme se nehnali. Na 40km byl první check point a dlouho jsme se nezdrželi, čekalo nás dalších 60km, docela už kopcovitých a hlavně za tmy. Oba dva jsme vyrazili v Roclite 282 gtx, mají skvělý grip a hlavně jsme je nazuli kvůli gtx vrstvě, páč byla kosa jak kráva. 

Moji ženu Hosťu už od startu brali kyčle, ale ani nedutla. jenže pak už začala kulhat a nemohla nic déle skrývat, trpěla jak zvíře. Proto jsme se rozhodli, že zabivakujeme. Spacáky se dali zapnout k sobě a tak nám kupodivu ani nebyla „moc“ zima a my dokonce zaspali. za ranního svítání jsme pak vyrazili na check point na 100km, Dog grave lake. Já jsem musel nazout už Race Ultra, páč Roclite 282gtx hold nejsou boty pro moji nohu. I když jsem měl botu dostatečně velkou, začínal jsem cítit, že mě tlačí ze shora na nehty. Jakmile jsem nazul Race Ultra 290 tak to byla pohoda, prostorná bačkůrka. A byl jsem překvapen, že i když bylo pod -40°C, mě na chodidlo zima vůbec nebyla. tohle je bota století. Po celou dobu závodu jsem ji z nohy už nesundal. Když jsme dosáhli 100.kmtak žena musela odstoupit. Jsem na ni hrdej, že dokázala trpět a že zdolala co zdolala. Já jsem si chvilku odpočinul a pokračoval přes noc dále. Přicházela krize a tak jsem radši rovnou zabivakoval, lepší na hodinku zaspat, než se motat s haluškama. Byla fakt kosa a tak se mi při stavění bivaku udělali lehké omrzliny na prstech ruky, naštěstí jsem to včas zaregistroval a nebudu mít z toho nějaký následky. Moc jsem nespal, či spíš vůbec. Lepší bylo se hýbat. Zhruba kolem poledne jsem dorazil na checkpoint 160km, Braeburn. Tam mě čekala Hosťa a táta, který byl součástí support teamu. Čekal mě dlouhý úsek na další check point, 75km a tak se mi nechtělo nikam odcházet. První psychická krize, bylo těžký zase říci ahoj a vydat se do divočiny. Pospal jsem asi hodinku a za šera se vydal na trať. Moc to nešlo, ale po pár hodinách jsem se docela rozešel a chvilkami i klusal, i když to bylo s těma saněma co jsem táhnul za sebou dost fyzicky vyčerpávající, nicméně to byla příjemná změna. Jít v noci je sakra náročný na psychiku, před sebou jen kužel čelovky, všude okolo bílo a temný les po stranách. Monotónně a tupě šlapu a zhruba po šesti hodinách se dostávám na jezera. Je to hned lepší, protože prostor je najednou otevřenější a člověk má alespoň falešný pocit bezpečí. Na jezeře poprvé spatřím ohromné stopy od vlka, ale je jen jeden a tak jsem relativně v klidu. Začínám být pěkně na kaši a tak uhnu ke břehu kde na dvě hodiny bivakuju a snažím se usnout a nemyslet na vlka. Daří se a já spím. Nejhorší je vylézt ze spacáku a vyrazit do zimy. Boty musim vždy brát sebou do spacáku, jinak by byly zmrzlý na kost a já bych je nenazul. Svižným tempem vyrážím dál po jezeře, začíná foukat a sněžit, nic příjemnýho. není pořádně vidět kudy vede trasa, to mě docela znervozňuje. Ale po chvíli, se začínají objevovat stopy od dalšího závodníka a já vím, že ho brzy dojdu. za svítání před sebou vidím postavu. To mi dodá energie a zase můžu chvíli valit. zastaví mě až over flow, voda která vytéká přes led. Radši si dám přes boty návleky a brodim přes vodu. Odhaduji to tak na dvě hodiny na další check point, Ken lake, ale lepší je neodhadovat, dorazim tam až za čtyři hodiny, trošku zdrcenej, ale veselej, že tam jsem. Najím se, zahřeju a hodinu se venku vyspím. Pozdě odpoledne vyrážím dál, opět vím, že mě čeká noční směna. moc se na to netěším. Padne tma, trail vede stále lesem a začíná to být náročné. Dá se říci, že od té doby co se ode mne oddělila Hosťa jsem s nikým nešel a nikoho moc nepotkal. Samota, tma a divočina začínají hrát svoje divadlo. Únava se taky už dost nahromadila a začali mě poprvé tahat achilovky. Po sedmi hodinách mam chuť zabivakovat, protože jsem už dost hotovej, ale najednou se začnou objevovat spousty čerstvých stop od vlků. je vidět, že to je smečka, a že slídí okolo trati. To mě hodně vyděsí a neodvážím se bivakovat. Sedám si na saně a padá mi hlava, ale dá se do mě zima. Pokračuji dál, ale je to velký boj. mam strach zastavit, přichází svalová horečka, do toho strach a já poznávám stavy, které jsem nikdy nezažil. Takhle to trvá ještě pár hodin. Peklo. Pak se dostanu na řeku a prostor je najednou otevřenější a mě spadne ohromný kámen ze srdce, strach opadnul. Chvíli odpočívám, jím a dávám si hlt slivovice. To mě postaví na nohy. Myslím si, že už to musí být kousek, ale prd. šlapu ještě další čtyři hodiny. Nad ránem vidím polární záři. Neuvěřitelný úkaz. Do Carmacks kde je checpoint dorážim uplně na kaši. Zde mě opět, ale čeká žena s tátou a to mě dodá nálady. Tady plánuji delší odpočinek. mam za sebou něco přes 280km. Když se asi po 4 hodinách probudím tak se cítím jak z jiný planety, jsem celej opuchlej a zmatenej. Vyrážím dále a po pár hodinách zase padá noc. Při jednom prudkém klesání si nevšímám, že je všude led a nepěkně padám, saně mě tlačí dolu z kopce, pěkně jsem si narazil kyčel a hlavu. Jdu dál, dál a dál. Pak ovšem zažívám zvláštní moment, či hypnotický stav. kdy najednou mám pocit, že saně za mnou nic neváží a že moje tělo dělá natolik robotické pohyby, že už není třeba ho ovládat a mam pocit jako bych v něm nebyl. Moje rychlost se dvojnásobně zvýší, ale někde v podvědomí vím, že se mi to vymstí. A taky, že jo. Po pár hodinách jsem najednou uplně na dně a místo euforických stavů přichází krize a únava. Na to, že v každým druhým stromu vidím postavu, zvíře či příšeru jsem si už zvykl, ale teď se k tomu přidávají sluchové halucinace. Slyším jak se někde baví lidi, jak něco někde pípá, cinkání a hučivé zvuky. Ze spáru noci mě zachrání svítání. Další check point McCabe dosažen a hranice 300km dávno za mnou. Pojím a chvilku pospím, spánkový deficit je již značný. Vyrážim co nejdříve abych stihl co nejvíce denního světla, v noci mě to už totiž stresuje. Čeká mě asi 55km a celkem dobře to utíká. Teda až na to, že nasněžilo a je měkký sníh. Z toho mě tahají už dost achilovky. Zkouším nasadit sněžnice, ale z nich mě zase začínají tahat nárty, takže mam na výběr buď achilovky nebo nárty. Cestou překonám několik over flows, namočim si boty, ale už je docela teplo (-15°C) a tak se to dá. Rychlejší tempo na začátku mě opět trestá a ke konci už toho mam plný brejle. Dorazim do Pelly Crossing a zde zůstávám celou noc, je třeba se pořádně vyspat a hlavně dat odpočinout achilovkám. Ráno vyrážim po Pelly river směrem na další check point Pelly farm, vyhlášená farma a nejoblíbenější check point. Jdu svižně a přes den a docela to vesele utíká, svítí sluníčko. Pozdě večer tam dorazim a potkávám zde další závodníky. Achilovky mě tahají jak čert a tak přichází vnitřní boj. Dávám si noc na rozmyšlenou. Ráno se probudim a pravou achilovku mam dost oteklou, chvíli zkoušim pokračovat dál, ale pak si uvědomuji jaká je to hloupost. Zdraví je pro mě nejpřednější a tak se obracím a belhám se zpět. Rozhodnu se dojít 55km zpět a tak dokončit oficiální trať na 300mil, která ovšem letos měřila 512km. Cesta je příjemná, slunce pálí, ale táhne se to, páč to moc rychle s nohama nejde. Kolem deváté večer dorazim do cíle 300mil. Jsem šťastnej a spokojenej, že to mam za sebou. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nepokořil plánovaných 700km, ale není čas na hrdinský činy a čeká mě sezóna, kterou bych nerad strávil o berlích. V takovémto extrémním závodě člověk nikdy neví co se stane a že se spousta věcí stane. Bylo to osm dní plných zážitků. Už teď vím, že se sem vrátím a pokusím se zdolat 700km, opět o něco zkušenější. Díky Yukone.