Jeseníky jsou moje srdeční záležitost, o tom žádná. A na běhání trailů jsou takřka ideální. Takže letos jsem si už automaticky hned po otevření registrací zajistila účast na jednom z nej závodů léta, na Jesenickém maratonu. Vzhledem k okolnostem letošního jara (nemoci, výpadky, nesystematický trénink atd) jsem nemohla čekat zázraky, ale oproti loňskému výsledku to bylo přeci jen pocitově o stupínek lepší.
Jela jsem jako vždy ráno vlakem do Ramzové, což je pro mě jednodušší, protože na Skřítek bych musela i tak brzo a ještě busem s ostatními na start.
Plný autobus jsem si sice díky výlukám užila i tak, ale na startu bylo pár lidí, takže jsem letos nemusela stát žádnou frontu na registraci, i když to jde většinou taky celkem rychle.
Strategii, obutí a formu jsme probrali s bosoběžcem v sukni Tomášem Zahálkou, který letos běžel, jistě zcela vyjímečně, v sandálech.Ušetřené minuty obětoval na pořízení pár snímků nejen mé osoby, za což mu jsem moc vděčná, protože mě hledáček oficiálních fotografů většinou opomíjí. Nejsem ani dost rychlá, ani pomalá, ani barevně vystajlovaná, ani členka nějakého populárního klubu s květnatým názvem a uniformním tričkem.
Ani nevím jak, hrozně ta hodinka utekla a už jsme šli na start.
Letos jsem se nikam nehnala, teda aspoň jsem se snažila abych to nepřepálila, ovšem moje naivní představa, že stoupání za Vražedným potokem, popřípadě na Obří skály a Šerák vyběhnu pomalu ale jistě, jak jsem si to trénovala při posledních bězích, se nevyplnila. Rozdíl byl sice znát, do kopce jsem předbíhala ale většinou mi to vydrželo jen pár desítek metrů. Ještě tomu něco chybí. Každému stoupání je ale jednou konec a já se dostala po cca 50 minutách na Šerák. Nehnala jsem se ovšem hned k občerstvovačce nábrž do chaty na wc. Poslední dobou mě to trápí a bylo to jistější než hledat křoví po cestě. Pak už to šlo o něco lépe. Trasa vede dál klasicky přes hřeben na ČH sedlo, Švýcárnu, Praděd, Ovčárnu a přes další hřeben na Skřítek. Což mám naběhaný ze všech stran, takže šlo jen o to rozvrhnout si síly, soustředit se na nějaké pěkné tempo (snažila jsem se držet to pod loňskými hodnotami, cíl je zatím stále pod 5hod.) a pokud možno si to i užít. To užívání mi letos docela šlo. Přece jen jsem se do těch táhlých stoupání tolik netrápila. Navíc počasí taky ideální- ani zima ani vedro. Navíc jsem si letos před závodem vyčesala dva culíky za ušima a cítila se díky tomu rozverně, možná až moc. Někde za Trojmezím jsem hodila slušnou rybičku, odřela si kolena do krve, ale jinak žádné vážnější zranění. Možná ještě neumím běhat, ale už umím docela obstojně padat. 🙂 A pro velký úspěch jsem to zopakovala ještě na chodníku někde u Klínovce. S ošetřováním jsem se nezdržovala, i když mi turisté nabízeli vodu. Tou svojí jsem opláchla jen ruce od prachu. Seběh z Vřesové studánky na Červenohorské sedlo byl celkem rychlý, ale nedokázala jsem to úplně pustit. Loni se mi to moc nevyplatilo a tak jsem raději pošetřila stehna. Na sedle na občerstvovačce jsem si dala kousek melounu a banánu a zapila to douškem vody a poprvé v životě i pivem. Stejně můj žaludek delší závody nesnáší, takže horší než jindy to být nemohlo. Bylo to docela ok a zapadlo to do konceptu "užít si to".
Poté následovalo táhlé stoupání, které mi udělalo dobře. Už se dalo občas s někým potahat a vystřídat. Po druhém pádu jsem si už pak na slatích za Výrovkou dávala hodně pozor. Těším se až někdy v budoucnu opraví zbytek chodníku, už by to fakt chtělo.
Na Švýcárnu jsem dobíhala opět s Tomem Zahálkou, kde se on zdržel a doběhl mě zase až někde na Vysokých holích. Nejhorší bylo asi stoupání od Švýcárny směr Praděd, stará rozdrbaná asfaltka- už spíše tankodrom a navíc dost do kopce. Na Pradědu hodně foukalo proti ale člověk tam jen oběhl sochu Praděda a už běžel zase zpátky. Samozřejmě situaci komplikovaly davy turistů kteří prostě za nic na světě nedokáží pochopit, že se po silnici chodí vlevo, dokonce ani když to mají všude na cedulích napsáno. Bohužel ani závodící běžci toto pravidlo moc nedodržovali, ale to beru, někudy jsme ty turisty oběhnout museli. Koloběžky, kola a auta z kopce i do kopce…..no bez nich už by to snad ani nebylo ono. To mě nakonec vlastně až tak netrápilo, jako spíš fakt, že jsem to z Pradědu nemohla pustit naplno- tady už bych riskla i ta stehna, ale bolest žaludku a pod žebry mi to nedovolila, takže mě předběhly holky co jsem stáhla v první půlce. Také mě opět od Výrovky trápila bolest třísel, jako loni, ale ne až tak tragická.
Poslední těžké stoupání na Petrovy kameny bylo fakt na morál- a ten já letos nemám. Asi to bude tím, že nemám naběhané žádné závody, tudíž se nedokáži tak kousnout. Tak jsem to vyšplhala docela pomalu, žádný běh ani spěch. Naštěstí nahoře už se dalo celkem běžet. I když já to střídala s chůzí. Občas jsem prohodila nějaké to slovo s Tomem a také s běžcem číslo 180. Jméno už vím, ale na závodech jsme spíš za ta startovní čísla. Měl chudák nějaké křeče v nohou ale když mohl tak mě táhl dopředu. Snažila jsem se to oplácet, ale jakmile zpomalil nebo zastavil na protažení, můj mozek, nevida před sebou modré trenýrky a pánská lýtka, okamžitě vypínal nohy. Naštěstí už to bylo opravdu jen kousek na Jelení studánku, kde jsme dali poslední občerstvovačku, opláchli se trošku a honem do cíle.
Ze Ztracených kamenů to chce opatrně a pak to pustit co to dá. Mě to sice moc nedalo, běhám tohle rok od roku pomaleji ale i tak jsem 180tce utekla (to se omlouvám). Posledních 500 metrů je rovinka, která mě osobně přijde vždycky do kopce. Tempo jsem měla ještě slušné, takřka strojové ale Tomáše v sukni jsem poslala dopředu, neb jsem věděla že jako na mediální hvězdu se na něj sesypou fotografové a mikrofony, a v klidu si doběhla pár metrů po něm. Nejspíš tedy ani cílové foto mít nebudu.
Doběhla jsem lépe než při předcházejících dvou účastech zde, ale posun o dvě minuty snad ani nepočítám jako osobák. Hranice 5 hodin prostě odolala i letos. Ovšem pocitově by tento ročník už lepší. Sice se říká třikrát a dost, ale uvidíme za půl roku, kdy se opět otevřou registrace.
Jelikož jsem přijela sama, tak mě ani nikdo v cíli nevítal, až po chvíli se objevil kamarád Jirka, který mi přislíbil odvoz domů, což bylo moc fajn. Jakmile jsem sebrala svůj pytel, sedla jsem si s kofolou a trochu si odpočinula. Probrali jsme první dojmy a pak jsem si šla dát ledovou sprchu- na závodech přijde ledárna vhod. Bohužel jsem letos nevyužila maséry, vím že byli v modrém stanu, ale nějak jsem je v tu chvíli nezaregistrovala. Po peroxidu na kolena jsem se taky pak už nesháněla, příště asi vezmu rovnou do tašky vlastní. Měla jsem s sebou plno věcí ale nic z toho nikdy nepoužiji. Pořád mi bylo celkem zle od žaludku, tak jsem se nezdržela ani na jídlo (ostatně klobásu bych ani nepozřela a své palačinky jsem si nestihla doma už udělat), takže jsem brzo vyrazili na cestu. Doma jsem nakonec snědla až kolem sedmé večer pizzu "z dovozu" a vydesinfikovala kolena, což mě stálo poslední zbytky sil. (záznam řevu jsem raději nepořizovala).
Nakonec tedy vcelku spokojenost. Oficiální čas 5:02:18. Dokonce jsem doběhla devátá v kategorii- což není pro mě moc uspokojivé, ale vzhledem k tomu, že jsem měla startovní číslo 9, docela vtipné. Asi za to mohu poděkovat jednomu mladíkovi z pořadatelského týmu, který přebíral u startu mé věci a tvrdil, že doběhnu devátá, že na mě bude myslet. Nejspíš mi nasadil brouka do hlavy, protože kromě tempa jsem během závodu i počítala ženy přede mnou, protože tím se koneckonců baví i turisté na trati, že hlásí závodníkům jak si zrovna vedou.
Doběhnuto, dopsáno. Teď mě čeká zase chvilka regenerace a než se zahojí kolena, nejspíš už budu mít vymyšlenou další akci.
"Enjoy nature and live" Berenique
