Kdybych nebyla dávno dopředu přihlášená, určitě bych nejela. V Krkonoších jsem asi nechala víc, než jsem myslela. Minulých 14 dní jsem bojovala se slušným vyčerpáním a žaludečními obtížemi. Tedy, bojovala, myslím tím samozřejmě solidní odpočinek 🙂 Rozuměj bez tréninku, v rozumné míře spíše pár chodeckých výklusů, lehká jóga, fyzio.
Jenže když už jsem byla přihlášená, všechno bylo domluvené, bylo jednodušší to odklusat, než všechno vysvětlovat a rušit.
Na pátek jsem si raději vzala volno z práce, protože jsem jednoduše neměla sílu se balit a chystat po večerech. Dohustila jsem pneumatiky mého plechového miláčka, dolila do něj litr oleje, dokonce jsem navštívila i myčku, abychom s holkama po každém dotknutí se auta nevypadaly jako kominice. Všechno (kromě toho, co jsem zapomněla, jako například ponožky, brýle atd.) jsem sbalila a vyrazily jsme (já, Nikie, Lucka; Johari jela tentokrát na rodinný výlet po své ose).
Kolem Hradce jsem předala volant Nikie. Ta zavelala ztlumit navigaci, protože cestu zná a nemá ráda, když ji cizí paní zbytečně komanduje. Léto se chýlí ke konci a tak se na nás brzo snesla tma, že by se dala krájet. Kde se vzaly, tu se vzaly, objížďky a uzavírky, o kterých samozřejmě navigace neměla ani páru. Měla jsem pocit, že jsme se octly v nějakém místním Bermudském trojúhelníku. Motaly jsme se sem a tam, zkusily jsme i druhou navigaci… Nejdříve nám cestu zkřížilo několik historických vojáků na koních, pak jsme jely kolem hospody, před kterou parkovalo ještě více koňů… až jsme dojely, už po několikáté, na kruhový objezd. V autě panoval lehký zmatek, kudy kam, kterou cestu jsme už zkoušely, která ani nemá cenu, která je opačným směrem, která tím správným, kde je značení které objížďky… zkrátka jsme tak dlouho kroužily pořád dokola, až paní v navigaci usoudila, že jsme zřejmě nízkého intelektu a je potřeba nám poradit. A tak pravila hlášku, která se stala na zbytek výletu symbolem samozřejmých věcí, které ale neškodí si občas připomenout nahlas: „Opusťte kruhový objezd.“
Před spaním nás Lucka ještě naučila restart (teda reset, ale není to jedno?) – několik jednoduchých a zábavných cviků na reset pohybových stereotypů. Skvělá věc, budu pravidelně cvičit 🙂
Spalo se báječně. Ráno honem dobalit a vyrazit do cíle, abychom odtamtud stihly autobus na start. Všechno šlapalo jako po drátkách, Nikie pečlivě střežila čas, jestli stíháme. Pro mě neobvyklá situace. Většinou je to ve skupině moje role, ostatním připomínat, že nestíhají. A teď jsem byla já ta poslední, která pořád zdržovala :D.
Naštěstí jsme cestu zvládly hladce a dorazily do cíle včas. Venku bylo frišno, jakože fest. Měly jsme pár minut rezervu a tak se nám z auta úplně nechtělo. Ještě pár minut povídaly a mimoděk pozorovaly přípravy závodníka, který parkoval před námi. Zkušeně a organizovaně si skládal do batůžku svačinu, pečlivě odmotával z velké role toaleťáku útžky a roloval je do úhledné malé roličky… a nejednou byl, ehm, poněkud nahý. Tento společenky nezvyklý moment mně trochu šokoval, ale aspoň jsem se konečně probrala. Vypakovaly jsme se z auta, sbalily si svých pár švestek a vydali se k autobusu.
V autobusu jsem si psala s Johari, která vyrazila z Prahy až v sobotu ráno a vypadalo to, že start stihne na minuty přesně. Úkol zněl jasně – vyzvednout jí číslo a na startu jí ho předat 😀
Jak jsme stoupali, počasí se nelepšilo. Naopak, mlha byla hustší a hustší a vítr silnější, teplota nižší… Najednou, uprostřed toho mléka, autobus zastavil a řidič povídá: „Tak jsme tu.“ Chvíli se odmlčel a pak s mávnutím rukou ironicky dodal: „Chata je tamtím směrem…“
Ještě, že tam ta chata byla. Rychle jsme si to v ní zadýchali a bylo v ní relativně teplo. Daly jsme si čaj, vyzvedly čísla a chystaly se na závod. Lucka se ještě vracela k autobusu, protože v něm zapomněla podepsaný „souhlas se vším“. Bohužel ho nenašla. Myslím ten autobus, v mlze 😀
Nastal čas vylézt ven a poslechnout si výklad trati. Hory. Kouzlo hor. Mlha byla ta tam. Svěží vítr a chladný vzduch zůstaly, ale svítilo sluníčko. Bylo nádherně. V půlce výkladu trati dorazila Katka, vyzvedla si od nás své číslo a mohly jsme na start.
Startovalo se rovnou do krpálu. Ani jsem se nasnažila bežet, rovnou jsem šla. Přece se neodvařím hned na začátku, když nemusím (když mě nikdo nehoní ;). Organizátoři z toho měli velkou legraci, ale přece se tím nenechám vyvést z míry.
Běželo/šlo se mi naprosto parádně. Jak říkaly holky, kouzlo hor. Občerstvovačky byly dokonalé. Žaludek nezlobil. Počasí nemělo chybu (když nepočítám, že mám spálený oličej a krk:). Zkrátka to bylo celé naprosto dokonalé. Terén byl občas obtížný, hlavně v mých hladkých a prošlapaných pětiprsťákách. Kameny tlačily, bahno se mi dírama v botách (fakt si už budu muset koupit nové) dostalo na nohy, compeedky se v sebězích sesunuly a puchýře se mi udělaly stejně. Ale tak s tím se zkrátka musí počítat a pohodu mi to rozhodně nenarušilo. Normálně by mi to asi přišlo docela kopcovité, ale po Horské výzvě mi to přišlo mnohem lehčí a placatější, než jsem čekala. Zkrátka jsem si užila každou vteřinu na trati.
A najednou bylo už jen pár set metrů do cíle. Na obzoru se vynořila jedna z Báječných žen, ale i když jsem se řítila z mírného kopce tempem kolem 5 minut na kilometr, utekla mi. Ale co… 🙂
Nadšení ze mě ještě nevyprchalo. Kdo nezažil, nepochopí 🙂 Díky holkám, že jsme jely společně, organizátorům, rodičům, Johari, ségře, D…. 
