Tak nám opět vyhlásili vítěze World Press Photo paní Müllerová. A jak to dopadlo? Jako vždycky… Nezvítězil fotograf ani fotografie, ale lidské utrpení a neštěstí.
World Press Photo je podivná soutěž. Novináři novinářům. Přitom si zaslouží minimální pozornost. Oceněné fotografie jsou mizerné kvality, mizerné kompozice a mizerné úrovně. Vítězí momentky hořících lidí, mrtvol, usekaných nosů… Vítězí ti, kteří dokáží ze své supermoderní techniky dostat deset snímků za vteřinu a pak z těch dvou tisíc fotek rychle vybrat tu, kde zrovna někomu granát ustřelil nohu, nebo takovou, kde si politik s naleštěnou pleší třepe rukou s někým, kdo byl ještě včera jeho úhlavní nepřítel a koho zítra plánuje podrazit. Novináři se nám snaží vsugerovat, že tohle vládne světu, ve kterém žijeme.
Jen pro ilustraci, takhle vypadají vítězné fotografie od roku 1955…
Kulové. Lepší než celá sestava nominací na World Press Photo je každá druhá obyčejná momentka na nekonečném proudu obrázků na instagramu.
Vždycky, když vidím World Press Photo, tak si vybavuju začátek filmu Love Actually. Protože:
„Whenever I get gloomy with the state of the world, I think about the arrivals gate at Heathrow Airport. General opinion’s starting to make out that we live in a world of hatred and greed, but I don’t see that. It seems to me that love is everywhere. Often it’s not particularly dignified or newsworthy, but it’s always there – fathers and sons, mothers and daughters, husbands and wives, boyfriends, girlfriends, old friends. When the planes hit the Twin Towers, as far as I know none of the phone calls from the people on board were messages of hate or revenge – they were all messages of love. If you look for it, I’ve got a sneaky feeling you’ll find that love actually is all around.“
