Psalo se 25. února a my stejně jako před rokem zamířili na Ladronku na náš vůbec první závod sezony. Venku svítilo sluníčko a zdálo se, že bude krásně, což víceméně bylo, ale ten sunshine byl asi to jediný, co mělo s teplem společnýho. Po loňský zkušenosti, kdy jsme vymrzli na startu tak, že mi první dva kilometry po každym došlapu brněly nohy, jsem se letos radši vybavila termotrikem. A tričkem s dlouhým rukávem. A tričkem s krátkým rukávem. A bundou! 
ta bunda totiž měla původně zůstat v úschovně, protože ten ranní pocit ze sluníčka ve mně vzbudil dojem, že termotričko a tričko budou stačit. Ve výsledku jsme ale klepali kosu úplně stejně jako loni (a to letos ani nefoukal vítr) a na start šli se všema vrstvama, který jsme s sebou měli. A takhle vypadal náš letošní letošní dreamteam!
Zleva: Marek (o kterým určitě ještě uslyšíte, protože nás čeká naprosto skvělý společný běžecký projekt), Nikča z ReadEatAndLive, Patrik, Anička z ForBetterMe (a jestli máte hlad, tak si její blog radši otevřete až po jídle), Dan ze zabehnito a Tom – Ttomrunner (který doběhl asi jenom 20 vteřin po vítězi závodu!).
První závody sezony bývaj vždycky plný očekávání. Představa o výkonu a čase žádná, navíc venku jsem běžela naposled 17. prosince na Christmas Runu. Což je asi dost ostuda, nicméně letošní zimní běžecká sezona se zkrátka nekonala. O zkouškovým nebyl čas (hlavně, že vždycky najdeš výmluvu) a od doby, co mám fitko za barákem, chodím běhat radši dovnitř na pás. Protože je zima. A tma. A náledí. A to poslední, po čem toužim, je uklouznout a něco si zlomit (protože to obstojně zvládám na procházkách se psem, kde se o běhu dá jen těžko mluvit).
A tak jsem stála zase po 2 měsících na startu. Trasa čtyři a půl kilometru je dost špatná vzdálenost na plánování jakýhokoli času, protože to zkrátka není ani pětka. Nějakej „time goal“ se tak stanovuje dost špatně a tak jsem prostě bezmyšlenkovitě vyběhla po boku Nikči. Zatímco Tomáš se nám ztratil z doběhu hned po pár metrech, krátce na to jsme ztratili i Dana s Patrikem. My si s Nikčou běžely naším tempem a hodinky krátce na to na prvním kilometru hlásily jakýchsi 5:28 min. Pro mě to bylo vcelku oslavný tempo, protože venku se běhá vždycky hůř než na páse a tak jsem vůbec nevěděla, co čekat. Navíc, ať si říká kdo chce co chce, běžet s někým po boku je vždycky výhoda, minimálně psychická. Ať už Vám drží tempo nebo vy ho držíte jemu, zkrátka to ani jeden nechce vzdát a to ženete se oba dopředu,aniž by muselo padnout jediný slovo. Do druhýho kilometru jsem se teda pořád držela bok po boku Nikče, dokud nás nezačala předbíhat skupinka dětí připomínajících závody druhých tříd základních škol, kdy se všichni v kulichu proplétali mezi běžcema a zběsile na sebe pokřikovali. A zatímco my jsme rádi, že to odběhnem, oni si u toho ještě popovídaj… Ach ty děti! Krátce po druhym kilometru jsem v protisměru viděla Toma jak se řítí do cíle. A za 10 minut (!!! – už můžu začít brečet?) jsem tam doběhla i já. #ostuda V druhé půlce trati se mi vždycky běží o něco líp. Ten pocit, že už jsem za půlkou mě vždycky uklidní, protože já jsem zrovna ten typ, co si počítá v hlavě každej kilometr, kolik mu jich ještě zbývá do cíle, kolik už jich uběhl, přepočítává trasu na procenta a desetiny a tím vlastně zaměstná hlavu na většinu závodu. Nebo koukám všude kolem. Na stromy, na křoví, na kytky, přemýšlim o počasí aka ten mrak má takovej divnej tvar, co mi to furt připomíná? A taky na lidi. Kolik je asi támhletý paní? Jak dlouho asi běhá? Tyjo, ta má hezký legíny, co to bude značku? Ha, hele, máme stejný tenisky! Až budu mít děti, taky budu chodit běhat s kočárkem. Jak někdo může běžet v kraťasech, když jsou 4 stupně… to mu jako není zima? A tak. Takhle to v mojí hlavě vypadá 90% běhu a to snad ještě můžu být ráda, že to byly jen 4 kilometry. Nechtějte vědět, jak to vypadalo při půlmaratonu. Protože víte, kolik ho běželo lidí???
Do cíle jsem doběhla v čase 24:50. Nebyla to žádná sláva, ale na výsledných cca 4.22km to vychází tempem kolem 5:52 min./km. Nike+ na iPhonu mi naměřil 4.5 km, ale otázka je, jestli ve vzdálenosti věřit víc iPhonu nebo garmin hodinkám Pro mě je to i tak docela úspěch, protože jsem celou zimu v podstatě neběhala, dokonce snad o října. A jak se říká „co tomu dáš, to se ti vrátí“ a tak se mi nevrátilo vůbec nic, protože jsem skoro nic nenaběhala. A tak se z toho snažím vzít to největší pozitivum a to je to, že za a) mám už zase zdravou krev (yaaaaas) a tak mě moje nekonečně otravná anemie zase nechá běhat a za b) na tomhle tempu je tolik co zlepšovat, že když začnu trénovat, musí to jít samo. A přesně to bude můj plán na jaro, protože ty kopce na Spartanovi se neodběhaj samy a až se za měsíc prokoušu svým druhým půlmaratonem (snad alespoň v o trochu lepším tempu než loňským), zaměřím se na zlepšování PR na 5 a 10 km 
A na závěr s Johnym z Rozběháme Česko, vítězem závodu
A jaký jsou Vaše cíle na tuhle běžeckou sezonu?
