Výstup na Mont Blanc (4 810 m.n.m)

23. – 30.8.2014, Saint Gervais Mont Blanc, Francie

„Tak to je něco, tam bych chtěl někdy vylézt!“ říkám si v duchu a zasněně koukám nahoru směrem k vrcholu Mont Blanc (4810m). Chybí jen kousek. Odtud z vrcholu Aiguille du Midi (3 840 m), je to co by kamenem dohodil. Pouhých tisíc výškových metrů…

To bylo loni, přesně před rokem touhle dobou. Jako zpestření „zájezdu“ a součást aklimatizace před našim stratem na UTMB jsme si udělali s Pavlou, Petrem a jeho manželkou radost a vyjeli lanovkou z Chamonix až na Aiguille du Midi. Převýšení 2800 metrů během cca 30 minut. Až se mi z toho motala hlava. Pohled ještě výš, až k vrcholu majestátného Mont Blancu, mě pak naprosto uhranul.

„Někdy se sem určitě vrátím!“

Je fajn mít své sny, své výzvy. Je dobrý, když ty sny jsou alespoň trochu realistický. A vůbec nejlepší je, když si sny dokážete splnit a můžete si pak stanovit další. Život je hned pestřejší, zajímavější a posunujete se někam dál.

Uběhl skoro přesně rok od mého seznámení se s Mont Blancem a jeho úspěšného oběhnutí při UTMB a zničeho nic se tu objevila nabídka od Martina Fojtíka připojit se k jeho „soukromému zájezdu“ pro cca 30 lidí. Týden plný túr a ferrat přímo v okolí toho vysněného bílého kopce. To zní zajímavě.

Když jsem mu konečně potvrdil, že pojedu a že chci hlavně lézt ferraty, odpovídá mi Martin emailem:

„Pokud bys chtěl zkusit jít i na ledovec a třeba i na vrchol Mont Blancu, tak z účastníků zájezdu se formuje malá skupinka 4 lidí, co se chtějí o to pokusit. Pokud by tě toto zajímalo, tak myslím nebude problém se k nim přidat.“

„Výstup na Mont Blanc?“
„SUPER! Jdu do toho!“ odpovídám bez rozmyslu.

A tak v pátek (22.8.2014) vyrážíme pronajatým autobusem směr Saint Gervais, do městečka nedaleko Chamonix, přímo pod masivem Mont Blancu, kde máme od Martina zajištěné ubytování. Po cestě se s Vikym, kterého jsem zlanařil, aby jel taky, seznamujeme se zbytkem skupinky, která půjde až na vrchol Blancu. Jirka, Hanka s Tomášem a Vlasta.

Protože mě stále bolí pata s kterou jsem bojoval i na Slovakmanovi, řekl jsem si, že tu nebudu vůbec běhat. Prostě plán byl jen tůry, ferraty jako aklimatizačka a pak podle počasí výstup na Blanc. Nic víc, nic míň, ale boty na běhání jsem si samozřejmě pro jistotu přibalil…

Aklimatizace

No, neběhat vydržím nakonec jen první den. V sobotu ráno ještě před ubytováním v Saint Gervais vyráží celá grupa 30 lidí ještě ve Švýcarsku na tůru na Point de Dröne (2 900 m). Po cestě se k nám v Saint Bernard, rodišti všech bernardýnů, připojí ještě zbytek grupy, která jela separe autem, v čele s Peterem Cisárem a Honzou Suchomelem. Oba samozřejmě v běžeckým a stále pobíhají, zatímco já trpím v pohorách, v kterých mě pata bolí snad ještě víc.

Na neděli je naplánovaný výstup pro překrásné hřebenovce na vrchol Mont Joly (2 525m). Většina si výstup zkrátí použitím lanovky. My si to vyšlápneme pěkně po svých odspodu až na začátek hřebene, kde dohoníme naše lanovkáře. Dneska jsem si vzal běžecké boty, takže při pohledu na tu krásnou hřebenovou pěšinku odhazuji poslední zábrany a rozebíhám se s Honzou po hřebeni pata nepata.

Dokonce strhneme k běhu i část naší výstupové skupiny Jirku a Tomáše s Hankou.
V sedle pod vrcholem Mont Joly si dáváme svačinku, když tu se vyjasní oblačnost a odměnou nám je krásný výhled na náš cíl: Mont Blanc v celé své kráse.

Jirka nám ukazuje kudy přesně půjdeme, kde je chata Teté Rousse, Gouter, kde půjdeme na laně a já už se nemůžu dočkat až tam budem. Výstup půjdeme klasickou cestou s tím, že buďto se nám podaří přes net zarezervovat uvolněná místa ke spaní na chatě Gouter, která je zatím zcela obsazená nebo půjdeme na těžko se stany a spacáky a přespíme ve stanovém „městečku“ u chaty Teté Rousse. Podle předpovědi to zatím vypadá, že na výstup se vydáme ve čtvrtek, takže se zatím stihneme dobře aklimatizovat.

V pondělí vyrážíme brzo ráno busem směr italský Courmayeur, který znám z loňského UTMB, protože tam byla polovička 168 km trati. Projíždíme tunelem zavrtaným přímo pod masivem Mont Blancu a nad sebou tak máme cca 3500 metrů žuly. Zajímavý pocit. V plánu je via ferrata s převýšením 1000 m přímo z Courmayeuru na vrchol Mont Chétif (2 343m), kde je i obrovská socha Madony hledící na Courmayeur. Ferrata nebyla nikterak těžká, takže jsem nahoře co by dup a koukám, že u sochy Madony probíhá právě mše.

Za chvíli doráží i Honza. Rychlá svačinka a vybíháme na krásný trail přímo po trati UTMB, ale v protisměru. Loni jsem tu běžel brzo ráno ještě po tmě, tak zírám jaký jsou tu super výhledy a skvělé běžecké pasáže v traverzu. Nakonec s Honzou dáváme krásných 28 km s převýšením 1 950 m během kterých, jsme i pěkně zmokli.

V úterý se počasí totálně kazí a prší úplně celý den. Nicméně předpověď na středu a následující dny je naopak parádní, takže po poradě „výstupové skupiny“ bylo rozhodnuto, že vyrazíme raději už zítra. Místa k přespání na Gouter se nám definitivně nepodařilo sehnat, takže balíme i stany a spacáky a zítra ráno konečně vyrážíme na Blanc.

D -1, Jdeme na to

Vzhledem k tomu, že přímo přes Saint Gervais vede trať TMB neboli Tramway du Mont Blanc, využijeme toho a úžasnou historickou zubačkou se necháme vyvést až na konečnou stanici Nid d‘ Aigle ve výšce 2380 m. Už jen jízda samotná touto zubačkou je nádherný zážitek a pokud budete mít cestu kolem, určitě vyzkoušejte, stojí to za to.

Z konečné tramvaje nás čeká pohodový trek s plnou polní o převýšením 800 m k chatě Tete Rousse (3 167m). Na to jak bylo včera hnusně, tak se pěkně vyčasilo. Malá oblačnost je pouze pod námi a my si můžeme užívat krásných výhledů spolu s všudy přítomnými kamzíky.

Na Teté Rousse dorazíme za necelé 2,5 hodiny. Je tu nádherný výhled na pod námi se plazící ledovec Bionnassay. Jeho zlověstné seraky vypadají jako nějaké ledové bludiště, kam by se člověk nejradši vydal na průzkum. Škoda, že by to byl průzkum asi poslední.

Protože je čas oběda, tak využijeme zázemí chaty a jako správní Češi se tam nacpeme z vlastních zásob. Řízky jsme neměli, ale těstoviny s tuňákem bodly.

S plným žaludkem jde všechno líp, takže během chvilky postavíme nad chatou naše tři stany a tím je náš dnešní úkol splněn: Máme základní tábor. Mimochodem toto místo nad chatou Tete Rousse je poslední místo, kde se dá ještě na Blancu legálně stanovat.

Vzhledem k tomu, že je teprve kolem třetí uděláme si ještě malý aklimatizační výstup ke kuloáru* spojený se sběrem čistého sněhu pro rozpuštění vody na čaj.

* Kuloár = Strmá úzká rokle

Po sedmé večer slunce pozvolna zapadá a začíná se pěkně ochlazovat. Všechny věci máme na zítra nachystané a tak jdeme pomalu na kutě. Vzhledem k tomu, že výstup na vrchol Blancu i s následným sestupem zabere kolem 16 hodin, musíme vyrazit opravdu brzo a tak budíček byl jednohlasně schválen na jednu hodinu ráno. Kuloár tak bude pěkně zamrzlý a riziko padajících kamenů minimální.

Den D, Výstup

„Píp, píp, píp, píp!!!“ snaží se mě před jednou ráno vzbudit hodinky, ale marně.

Nacpal jsem si před spaním špunty do uší, takže chrním jak nemluvně. Vzbudí mě až Viky, když do mě drcne. Paráda, ač jsme v nadmořské výšce přes 3 tisíce metrů a spali jsme jen něco přes 4 hodiny, vyspal jsem se dobře. Navíc jsem čekal jaká bude venku kosa, až vylezu ze spacáku, ale je to v pohodě kolem nuly, stačí jen softshelka a je mi teplo.

Cca za půl hoďky jsme všichni víceméně připraveni a po snídani, takže můžeme vyrazit.
Ne, nemůžeme. Viky si zase neví rady se zavázáním maček a to už včera po výletu ke kuloáru dostal od Jirky za úkol si to pořádně nacvičit, protože to bylo to samé. Takže ještě nějaké zdržení a nakonec za 5 minut dvě vyrážíme na kopec. Po 700 metrové přístupové stěně ke Gouteru se už pohybuje několik světýlek od čelovek skupin, které vyrazili před námi.

Po půl hodině dorážíme ke kuloáru, všechno je pěkně zmrzlé, takže jeho přechod nečiní žádný problém a postupujeme v pohodě dál. Lezu první a hledám pro ostatní cestu kudy kam. Přestože můj Fénix na helmě září jak dálkáče, není úplně snadné po tmě najít správnou cestu nahoru. Značení tu žádné není, tak lezu kudy to jde a občas až shora vidím správnou cestu, po které pak posílám ostatní. Pod námi dole svítí další skupiny výprav a úplně dole noční Chamonix.

Vikymu se povolila mačka, takže musíme zastavit, když v tom se přes nás začnou valit na laně navázané výpravy s najatými francouzskými průvodci. Všichni až na průvodce jsou zplavení jak sviňa, jak je ženou do stěny hlava nehlava. Jednomu klukovi se na helmě uvolnila čelovka a svítí mu přímo do očí. Vůbec nemá šanci si jí v tom fofru narovnat, tak ho zastavím a tím i celou skupinu a pomáhám mu jí uchytit zpět na helmu. Průvodce mezitím něco francouzsky prská, že je nemám zdržovat.

Shodli jsme se pak na tom, že strategie průvodců je jasná. Snaží se prostě své svěřence co nejdříve uštvat a jakmile jeden ze skupiny řekne „Já už nemůžu“, tak to celá skupina bez pardonu balí a otáčí se bez dosažení vrcholu zpět. Pravidla jsou jasný, platí se předem, takže uštváním svěřenců si průvodce ušetří síly na další výpravu a peníze už má v kapse.

Lezeme v pohodovém tempu dál, když tu začne Viky, který je zase trochu pozadu volat.

„Počkejte na mě, počkejtééé. Já zlomil mačkuuuu!“

No super. Naštěstí Gouter je už jen kousek nad námi, tak tam dolezeme a pak zjistíme co s tím dál.

Jsme tu. Gouter (3817 m). Na vrchol Blancu zbývá ještě přesně tisíc metrů. Je ještě tma kolem půl páté, takže nám to sem trvalo z Tete Rousse cca dvě a půl hodiny. Jdeme dovnitř, ale jen do botárny, která je už slušně přecpaná. Rychlá sváča, čaj z termosky, připravit cepíny, navázat se na lano a můžeme jít dál. Vikyho mačka je doopravdy v půlce zlomená, takže opravit nejde. Alespoň mu provizorně připevňuji jednu půlku na patu, aby někde nepodklouzl. Snad to bude držet. Žádný technický lezení už tu nebude, pouze výstup po ledovci, takže by to mělo být relativně v pohodě.

Jdeme dál. První jde Vlasta, protože je nejlehčí a když náhodou zahučí do nějaký trhliny, tak ji lehčíc vytáhneme. Druhý jdu já, pak Hanka, Tomáš, Viky a poslední Jirka, který má nejvíc zkušeností, tak to zezadu jistí a všem velí. Začátek jdeme po vzdušném hřebínku Gouteru, ale protože je stále tma a trochu kouřmo, tak to ani nikoho nevyvádí z míry. Možná jen ten vichr, pěkně to tu fučí. Zatím je to víceméně po rovině, takže jdeme slušně rychle a je nám teplo. Jsem rád, že jsem se nepřioblékl, přestože je pod nulou, stačí mi zatím stále jen dvě vrstvy. Merino a softshelka.

Terén se začíná prudce zvedat a my trošku zpomalujeme. Koukáme, že proti nám sestupuje několik skupin čelovek.

„To byli jako po tmě na vrcholu a už sestupují dolů?“
„K čemu jim to jako bylo, když ani nic neviděli?“ ptáme se jeden druhého.

Když kolem nás klesá už několikátá skupina, nedá nám to a zeptáme se zda už byli nahoře.

„No, no. Strong wind! We go down. Next time.“

No vítr už fičí pěkně, ale že by se to muselo kvůli tomu vzdát? No uvidíme. Jdeme dál.

Jsme už ve výšce přes 4 tisíce metrů. Pro většinu z nás je to už teď náš výškový rekord. Včetně mě. Stoupání je nyní hodně prudké, Vlasta vpředu výrazně zpomalila. Udělá jen pár kroků a hned musí odpočívat. Vždycky počkáme a jdeme zase dál. Pak už ale ani nejde rovně, začíná do svahu traverzovat a přestávky ještě víc prodlužovat. To není dobrý.

„Seš ok?“ ptám se jí
„Jó, ale blbě se mi dýchá. Po pár krocích mi dochází dech.“

Aby ne, koukám na hodinky a vidím, že tu je pouze 60% kyslíku oproti mořské hladině. Nicméně všichni naléháme na Vlastu, že musíme trochu zrychlit, protože jinak tu zmrzneme. A taky že jo. Tím jak jdeme pomalu a fouká silný vítr začíná být strašná kosa. Hážu na sebe tlustou mikynu, goráčovku, kuklu a zimní rukavice a ostatní si počínají obdobně.

Jdeme pomaličku dál, ale naše tempo se ještě víc snížilo. Sotva 4 výškové metry za minutu. Vlasta to nedává a tímto tempem to bohužel, nedá nikdo z nás. Všechno klapalo skvěle (až na Vikyho mačku) a já byl do teď přesvědčený, že se všichni bez problému dostaneme na vrchol. Ale to jsou prostě hory. Nic tu není jisté.

Ještě několikrát zkoušíme Vlastu povzbudit, ať to zkusí rychleji a až sama uzná, že to dnes nedá a že se raději vrátí zpět na Gouter, který je asi 400 výškovým metru pod námi. Sále nás ještě míjejí skupiny, které se vracejí bez dosažení vrcholu a tak jsme se s Vlastou domluvili, že se k příští takové skupině připojí a sejde s ní zpět na Gouter.

„Do you speak english?“ ptám se prvního na laně z další sestupující skupiny.
„Jo, ale na mě můžeš česky!“

No vida, na Čecha prostě jen tak nenarazíš. Skvělý. Vlasta se k nim převáže, nechá se vyfotit a ještě na mě volá:

„Jaká je výška?“
„Přesně 4 200 metrů nad mořem.“ odpovídám
„Tak i tak je to můj nový rekord.“ a snad tím alespoň trochu potěšena odchází dolů.

Mrzí mě, že jí to neklaplo a nepokusí se s námi jít dál. Tím tempem by se to ale prostě nedalo bezpečně stihnout. Už se rozednilo a tak než razíme dál, uklízíme do báglů konečně i čelovky.

Pokračujeme dál, už pouze v pěti. Naštěstí tu máme ještě Hanku, tak šup s ní jakožto s posledním zástupcem něžného pohlaví na začátek lana, ať nám to prošlápne. Hanka už asi taky pěkně vymrzla nebo zapomněla, že není na svých závodech do vrchu a žene nás nahoru v ostrém tempu. Rázem je nám všem zase pěkně teplo a předbíháme i všechny skupiny, které nás předtím předstihli.

Kolem osmé raní přicházíme k bivaku Vallot (4 362 m) poslední zastávkou před finální pasáží výstupu na Blanc. Vlezeme dovnitř na sváču. Sice je tu pěknej binec, ale alespoň tu nefouká ten všudy přítomný vichr. Naposledy se mi podaří rozmrazit ventil na hadičce od camelu, který mi i přesto, že mám neoprenový obal, neustále zamrzá. Ostatní jsou na tom podobně. Moc jsem toho zatím nevypil a tak se snažím napít se co nejvíc.

Když vylezeme z Valottky, tak je nám zase pěkná kosa a tak Hanka nasadí opět brutální tempo a žene nás nahoru. Než vylezeme na vyvýšeninu nad Valottkou už je mi zase teplo. Vrchol už se blíží, stále je to ještě hodně vysoko, ale už je mi jasný, že to dáme a že za pár hodin tam budeme.

Něco se se mnou ale děje. Pozoruji na sobě, že se cítím nějak divně, neumím říct přesně co mi je, ale cítím, že nějak nejsem ve své kůži.

„Asi únava z časného vstávání“ říkám si a snažím se na to dále víc nemyslet.

Už chybí jen posledních 300 výškových metrů po sněhovém výšvihu a budeme tam. Nejdříve je to hodně strmé a schované za hranou vyfoukaného sněhu, poté se to se to trochu narovná a vyšlapaná cestička vede přímo po úzkém přístupovém hřebínku k vrcholu Blancu. Postupujeme opatrně, pěšina na hraně hřebenu má sotva něco přes půl metru a vichr se do nás stále nepříjemně opírá.

„Malé zaváhání a buďto letíš vlevo dolů do Itálie nebo vpravo dolů do Francie. Můžeš si vybrat.“ napadá mě.

Poslední nástrahu ale překonáváme bez zaváhání, hřeben se najednou rozšiřuje a k vrcholu je to ani né 100m skoro po rovině.

Jsme tu, jsme nahoře! Je 10:18 ráno a vrchol Mont Blancu je náš. 4 810 metrů nad mořem, úžasný! Je tu polojasno, kosa a vichr jako blázen. Všechny nás zachvátí radost a euforie, že jsme už konečně nahoře, že jsme to dali. Vytahuju českou vlajku, foťák a nastavuji stativek pro společnou vrcholovou fotku. Ale nejde to. Rukavice musí dolů a prsty si v srpnu užívají teplotu -7,1 °C, která však v tom vichru je pocitově tak -15 ne-li víc.

Na vrcholu jsme pouze něco málo přes 10 minut a promrzlí na kost mažeme raději někam níž do závětří. Škoda, že je taková zima a nemůžeme si ty výhledy více úžit. No nic pomalu klesáme dolů.

Sestup

Kousek za vzdušným hřebínkem na mě opět přichází nějaká slabost. Je to až malátnost a je to čím dál tím horší. Najednou nemám žádnou energii, začne se mi motat strašně hlava a sotva pletu nohama. Při každém kroku se opírám o cepín a mám co dělat, abych se vůbec udržel vestoje.

„Aleši, co je? Nějak se motáš. Je ti dobře?“ všimne si toho Jirka, který jde za mnou.
„Je mi nějak divně, hrozně se mi motá hlava a nohy. Zastavíme se pak na Valottce a tam si odpočinu.“
„Ne ne! Jestli je ti blbě, tak zastavujeme hned!“
„Ok“

Svalím se do sněhu a jsem úplně grogy.

„Pil si něco?“
„Ani moc ne. Zamrzlo mi pití.“
„Musíš pít, jinak ti bude blbě. Ná, napij se.“ a podává mi zbytek čaje z termosky.

To je pech, všichni jsou v pohodě a jenom mě skolí výšková nemoc. Nejlepší je teď co nejdřív uklesat do menší nadmořské výšky, pamatuji se z knížek. Chvilku si odfrknu a raději vyrážíme dál. Cestou dolů směrem k Valottce se musíme kvůli mě ještě několikrát zastavit, protože se to moc nelepší. Naštěstí není kam spěchat, čas máme luxusní, takže si přestávky můžeme dovolit a užíváme si výhledy a focení. Přeci jen je tu lépe než na vrcholu, vítr už skoro nefouká a je úplně jasno.

U Valottky se zdržíme skoro půl hodiny. Lehnu na záda, zavřu oči a snažím se co nejvíc odpočinout. Hlava se mi porát motá, ale už je to lepší. Nacpu do sebe ještě nějaký jídlo a gel od Jirky, vše hodně zapiju a za chvíli je mi zase o něco líp.

Pokračujeme dál směrem ke Gouteru. Kousek pod Vallotkou je najednou všechno to motání a slabost pryč. Z ničeho nic. Jak to rychle přišlo, tak to najedou i odešlo. Zase čistá hlava a poslušné nohy. Skvělý.

Přes rozlehlé ledovcové pláně se blížíme ke Gouteru a na rozdíl od rána si teď ve světle můžeme vychutnat krásný a vzdušný přístupový hřebínek.

Na Gouter dorazíme po druhé odpoledne. Tentokrát jdeme i dovnitř a za odměnu si dopřejeme i pozdní oběd. Výbornou vařící polévku se sypáním. Ta bodla.

Po více než hodinové přestávce, se chystáme vyrazit dál. Chybí nám už jen slézt tu 700m stěnu, přejít kuloár a budeme u stanů.

Všichni připraveni čekáme na Vikiho, který se ale nějak zasekl v botárně. Nejde a nejde. Tomáš s Hankou jdou napřed, že je doženeme. Čekáme s Jirkou už víc jak 10 minut, až to nemůžu vydržet a jdu za ním do botárny, zjistit v čem je problém.

„Nějakej hajzl mi ukradl helmu!“ volá na mě hned jak mě spatří.
„Cože?“
„No, nemůžu jí najít, tady jsem jí měl a někdo mi jí prostě šlohnul!“
„Helmu?“
„Jo, helmu.“
„Ale, vždyť jí máš na hlavě!“

„Asi taky nějaká výšková nemoc.“ 🙂 říkám si a vyrážíme s Jirkou také napřed. Viky nás prý dožene.

No myslel jsem, že dolu to bude hračka, ale je to nekonečný a pomalý. V noci byla stěna pěkně zmrzlá a v mačkách to dobře drželo, ale teď je sníh rozbředlý a klouže. Takže jdu raději pomalu a opatrně.

Na jednom stupni se zastavím a rozhlížím se kudy dál dolů. Tak 50 m pode mnou je skupinka 4 lidí vždy po dvou ženská a chlap uvázaných na laně. Povídají si a jeden z chlápků si sedá na velký placatý balvan přímo na hraně kuloáru. Ten balvan je ale nestabilní, což si nezkontroluje a jak na něj dosedne, šutr se s ním utrhne a chlápek padá v kotrmelcích a řevu přímo do kuloáru. Nevěřícně třeštím oči na to, co se tu pode mnou odehrává.

„Škub“

Napne se lano a tu ženskou, co je na druhém konci chlápkova lana, to strhne na zem a po zádech táhne k hraně převisu nad kuloárem za doprovodu jejího bezmocného křiku. Padající chlap ji táhne za sebou na laně a už už to vypadá, že spadne za ním, když v tom se lano zasekne o její zamotanou nohu vzpříčenou mezi šutry. Zařve bolestí, ale oba to naštěstí zastavuje. Ona zapříčená za nohu, on visí několik metrů pod ní.

Celé to trvalo jen mžik. Kdyby jí to nezaseklo nohu o ten šutr, tak by ten pád nemohl ani jeden z nich přežít.

„Ufff.“

Než sem slezl k nim dolů, tak je ten druhý pár co tam s nimi byl už vytáhl. Na pomoc přišli ještě další lidi co byly na blízku a už volají i záchranku resp. vrtulník. Oba jsou relativně ok. Chlápek je jen pomlácený od toho šutru, co se přes nej převalil a ženská má asi zlomenou nohu o kterou se zaseklo to lano. Maličkosti oproti tomu, že jim šlo opravdu o život.

Zbývá ještě víc než polovina stěny, tak se trošku vyděšen vydávám dál. Jirka mi utekl a je někde níž, takže to co se stalo ani neviděl. Doženu ho až skoro dole před přechodem přes kuloár. Během toho co jsme lezli dolu se jím prohnalo pár menších šutrů, tak je potřeba být na pozoru. Nic nepadá, vše je v pořádku, takže jsme za chvilku na druhý straně. Už zbývá jen doklesat pár desítek výškových metrů po sněhové pláni a budeme zpět u Tete Rousse.

Když dorazíme, vítá nás Vlasta a hned nám gratuluje k úspěšnému výstupu. Škoda, že se to nepovedlo i jí. Posedáme u stanů, rozbalíme zbylé sváči a pustíme se do nich. Přitom koukáme zpět na stěnu ke Gouteru a vyhlížíme Tomáše s Hankou a Vikyho. Než dorazí i oni, nad stěnou se otočí dvakrát helikoptéra záchranářů. Nejdříve pro ten přeživší pár a pak, jak se později od Tomáše a Hanky dozvídáme, ještě pro další nešťastnici, která si ve stěně také zlomila nohu.

Naštěstí nám se nikomu nic nestalo a chvíli po Tomášovi s Hankou doráží ke stanu i Viky, takže jsme všichni v pořádku dole. Šampus na oslavu úspěšného výstupu nemáme, ale nějaká ta kořalka se v placatce ještě najde. Dojde tedy i na zapití slivovičkou, pak pivečko v Tete Rousse a se zapadajícím sluncem zapadáme i my unavení a spokojení do svých stanů.

V pátek ráno už jen seběhneme 700m dolů na konečnou zubačky a sjedeme s ní až do Saint Gervais.

Dole je krásný horký letní den, takže celý náš výstup zakončujeme v hotelovém bazénu s výhledem na ten úžasný kopec Mont Blanc, po jehož vrcholu jsme se včera procházeli.

Takže jeden sen je zase splněn a přichází logická otázka:

„A co teď ?“

• Všechny fotky z týdenní dovolené pod Mont Blancem
• Záznamy ze mého sport-testru AMBIT 2:
  – D -1, Trek k Tete Rousse
  – Den D, Výstup na MB

Doslov

– V pátek večer startoval v Chamonix závod UTMB, takže jsme ještě jeli s naší vrcholovou českou vlajkou podpořit všechny startující krajany a kamarády.
– Červené krvinky se mi tak namnožili, že jsme si s Honzou střihli hned v sobotu ráno ještě vertikální kilometr přímo pod lanovkou z Chamonix (1 026 m) na mezistanici na La Brévent (2 046m). Za 1:16 nahoru a 43 minut dolu.
– Dolu jsme hnali, aby jsme stihli doběh vítěze UTMB domácího Françoise D’HAENE v novém traťovém rekordu 20:11:44 do cíle. Úžasná atmosféra to se prostě musí vidět!
– Večer pak odjez domů.
– Byla to skvělá dovolená a ještě jednou díky Martinovi Fojtíkovi za skvělou organizaci!