Když mému kraji ještě vládla Zima a já depresívně seděl doma za otevřenou knihou, v hlavě jsem si již snil o teplých dnech a o cestách, kdy otevřu dveře a zmizím za nimi. Přemýšlel a plánoval jsem, co s letošním rokem provést, do čeho se pustit. A objevil jsem Vrchařské koruny cyklistů: „Vrchařské koruny jsou cykloturistické akce pro milovníky jízdních kol a přírody bez rozdílu věku, výkonnosti a pohlaví. Nejsou primárně soutěží, ale motivačním prvkem pro veřejnost, aby sportovala (jezdila na kole) v přírodě.“
Ideální akce pro mě. S nikým se nehonit, mít na to rok a užívat si možností odškrtávat si v deníku splněné cíle. Nohy už mi neběhají, ale šlapat na kole se jím zatím ještě pořád chce … budu poznávat svůj kraj na kole!
Vybral jsem si Vrchařskou koruny Vysočiny, vytáhl mapu a čekal na 1. dubna, na oficiální den startu.
Přestože jsem se přes zimu flákal a nic nedělal, naplánoval jsem si na první dubnovou sobotu hned vrcholy tři. Co nejblíž svého města, ale i tak jsem musel strčit kolo do auta a trochu se k cílovým místům přiblížit po čtyřech kolech.
Zaparkoval jsem na kraji Velkého Meziříčí u sámošky a tradá k prvnímu cíli. Rozhledna na Fajtově kopci. Brzy mi došel holý fakt a to, že cíle Vrchařské koruny jsou na vrchu a to znamená, že na kopci 🙂 A to na těch nejvyšších kopcích široko daleko 🙂
Chcíplé netrénované tělo se trochu bouřilo, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl. První fajfka v pomyslném seznamu odškrtnuta.
Zádrhel však přišel záhy. Pokud chcete na rozhlednu, musíte do automatu hodit drobný peníz (20,-), aby vás strážní brána pustila. S tím jsem trochu nepočítal, ale KáPéZetka pomohla 😉
Na tuhle rozhlednu jsem se chystal už dlouho, ale protože v naší rodině máme společný koníček, kterak sabotovat tátovi výlety na rozhledny (zbytek rodiny nesnáší výšky a rozhledny), dostal jsem se na ni až teď. A dostal jsem, co jsem chtěl. Rozhled.
Zbývající dva cíle jsou každý na jiné straně od rozhledny a když jsem viděl směrovku na Dědkovskou horu a daleko v dáli ten naplánovaný kopeček, přehodnotil jsem plán a rozhodl se jen o zdolání vrcholů dvou.
A po červené turistické značce jsem se vydal na Svatou horu. OK, uznávám, že jsem mohl trochu více přemýšlet a určitě by mi došlo mnohem dříve, že turisti nemají rádi asfaltové silnice a rádi chodí po polích, lukách a šiškách a jel bych po silnici, která vedla o pár metrů dál, ale takto dostalo mé putování dobrodružnější povahu, tělo větší porci námahy a ochablé svaly tak o sobě mohly dát vědět podstatně dříve, než by normálně musely. Ale cesta to byla krásná, takže si vlastně nestěžuji.
Sice najednou skončila v poli a dál nepokračovala, ale naštěstí Mapy.cz na telefonu prozradili, že když se vydám přes to pole, přelezu přes mokřady a vylezu lesem na malý kopeček, tak se dostanu tam, kam chci … a ani to nebolelo.
Svatá hora je ještě na větším krpále než rozhledna a vyjet v sedle se tam nedá. Tak jsem tlačil a užíval si les. Odměnou mi bylo místo, ideální k rozbití tábora a uvaření (ohřátí si) oběda.
Svatá hora je vrcholek s altánkem, všude okolo samý křížek a svatý obrázek a oltář, který se dá použít jako jídelní stůl. Hlavně jej nepokydat.
Ideální příležitost poprvé vyzkoušet nové hrnce od Pinguina, který mi poskytl e-shop AFFEKT.cz
Hrnce jsou to luxusní, až si říkám, jestli Lucie nemá doma na běžné domácí vaření horší a otlučenější 🙂 A jestli jich není pro mě škoda, když si v tom dnes jen ohřeju vodu a naliju ji do sáčku s dehydrovanejma špagetama s boloňskou omáčkou od Treavellunch, kterou mi Affekt.cz přidal k hrncům. Jsem zvědavý na chuť, doteď jsem se spokojil na svých výletech s paštikou Majka a suchým chlebem, dnes to bude hostina! Hrnec funguje jak má, voda je v něm ohřátá v cuku letu. Podrobnější recenzi budu muset sepsat asi později, až si s sebou vezmu Lucii a bude vařit ona 🙂 Dnes se zmíním asi jen o pokličce/pánvičce, která by na tom hrnci mohla držet trochu lépe. Těsněji. Na mém starém, zčernalém ešusu drží poklička výrazně víc a nehrozí, že z ešusu spadne, když jej vytahuji z ohně.
Teď ale vodu ohřívám na vařiči, tak to tolik nevadí. Uvidíme jak to dopadne, až to barbarsky hodím doprostřed ohně na žhavé uhlíky. A co vydrží ten silikonový úchyt na držadle 😉
Sáček je zalitý, deset minut čekání a jde se na to. NO! Lucie vaří rozhodně lépe, ale na druhou stranu, já zase o poznání hůře.
Takže výsledek je pro mě více než uspokojivý, takhle na kopečku v lese, s nohami na oltáři, mi chutná výtečně! Maso i těstoviny sice ztrochu tužší, možná by to chtělo více, než 10 minut jak se píše v návodě, ale jíst se to dá, i se člověk nevědomky oblízne. Upřímně a bez příkras, mnohem lepší než chleba s paštikou 😉 Takže i pro příště si do batohu určitě zabalím expediční sáček s objedem a na paštiku už kašlu.
Když jsem dopíjel kafe, bez kterého si oběd nedokážu představit, dorazila k mému táboru nějaká babička s vnučkou a tak jsem to bral jako znamení, sbalil si fidlátka a vyrazil na cestu. Vyjet nahoru se to nedalo, zato dolu to bylo super. Trail přes kořeny a šutry, jen se kolo natřásalo. Výborný!
Kraj liduprázdný a pustý (na ty dvě nahoře jsem rychle zapomněl), jen samá srna a ptáci.
Krásný místo, doporučuji!
Jenže jsem se u oběda trochu rozležel, vítr začal podstatně více foukat a cesta zpět do Velmezu byla daleká a únavná. Chcípácké nohy bolely a lákala mě představa piva. Jenže auto stojí u sámošky a tak jsem si musel nechat zajít chuť. A protivítr v obličeji mě vyloženě štval. Rozhledna v dáli mi dávala najevo jak jsem daleko a byla mi kompasem na cestu zpět. Ještě pár únavných kilometrů, průjezd městem a jsem na startu svého výletu. Kolo do auta a tradá zpět domů.
Parádní den, Vrchařské koruny jsou výborným nápadem! Pusťte se do toho také, nebudete litovat!
Pokud jste na záznamy trasy, tak ta moje je tady: Endomondo
