Drážďany… Drážďany… Drážďany…postupně budou přibývat příspěvky snad od všech účastníků :-)))
Drážďany…by Kačenka
Z mého osobního pohledu se závod v Drážďanech vydařil. Běželo se mi skvěle celou cestu a výsledný čas mám 00:58:29 (real time) a 1:02:09 (čas na bráně). Trvalo mi skoro 4 minuty se dostat ze startu k startovní bráně. Běžela jsem sama, kde byli ostatní jsem nevěděla – nějak jsme se ztratili při řazení na startu. Honza mě pak dohnal u občerstvovačky, ale pak už jsem ho neviděla. Dobré je, že jsem nebyla ani moc zadýchaná a cítila jsem, že můžu běžet i na víc. Ale protože jsem to nechtěla nějak bláznivě přetavit a pak třeba nedoběhnout, tak jsem běžela na to, aby se mi dobře dýchalo a já se dobře cítila a věděla, že to do cíle v pohodě dám. Ani na hodinky jsem se nepodívala za celou dobu běhu!
Toto byl úplně jiný pocit než na Nike Run nebo PIM. Obava, jestli těch 10km zaběhnu nebo ne, v Drážďanech nebyla a já ji vlastně ani nechtěla, natož aby mi chyběla! 🙂 V mysli jsem se povzbuzovala a říkala si, jak je život běžce krásný. Krásně jsem si užila i atmosféru běhu. Také jsem okukovala běžce okolo a nápisy na jejich tričkách, místa, kterými jsme probíhali a barvy přírody kolem, okolostojící lidi, bubeníky a německou dechovku podél trati.
Jsem se svým výkonem moc spokojená. Oproti Nike Run mám zlepšení o 10 minut a ve srovnání s PIMem je to přesně dvojnásobek času na 5km. A také začínám zimní sezónu s motivací v běhu pokračovat a na jaře zkusit půlmaraton 🙂 Setkání s Golden PIM Queen Věrkou také dobře motivuje 🙂 Už se v hlavě začínají rojit dokonce nějaké předběžné běžecké plány (Praha, Vídeň, Salzburg, Kypr). A jako lahůdku na závěr mám i spoustu pěkných fotek, o které se s vámi podělím.
<SLIBNY_ZACATEK>
Víte která noc před závodem je ta nejdůležitější? Kdoví proč, není to ta bezprostředně předcházející, ale až ta druhá. Takže pokud běžíte v neděli, je kruciální vyspat se do růžova už v noci na sobotu. Tu sobotu, kterou jsem vstal levou nohou. Tu sobotu, kdy jsem měl v hlavě střepy, rýmičku, bolavej krčíček. Tu sobotu, kdy to poslední, co jsem si dovedl představit bylo víření po drážďanských prospektech. Nakonec bylo ale všechno jinak…
</SLIBNY_ZACATEK>
Je už celkem jedno, proč jsem v pátek šel spát až v sobotu a také není důležité, že jsem si ráno ještě přivstal. Neptejte se mě proč – jsem prostě ranní ptáče, je to takové moje prokletí…
Zkrátka sobotní ráno sucks a když nemám do čeho dloubnout, beru do ruky nové číslo Běhej. Jsou tam krásní lidé, krásné hadry a krásné počasí. A propos počasí… k tomu se ještě vrátím. Prostě vše kolem je krásné, kromě mne, pochopitelně. Ty páteční večery by se měly proplácet. Ehm… Poklimbávám nad tabulkami závodů, přehlídkou nedostupných kecek a těly sporťaček, vůči kterým jsem v tomto stavu skutečně imunní.
Znáte ten pocit, kdy se ve zdánlivém poklidu nehne ani lísteček a světlo i čas tečou pomalu jako med, ale vy VÍTE, že se právě něco stalo? Něco klíčového, zásadního, něco, co má změnit běh věcí příštích… Hlava mi vybouchla ve chvíli, kdy jsem si přečetl, která noc před závodem je ta nejdůležitější! Abyste tomu rozuměli – drážďanská desítka ve mně udržuje těžko popsatelnou tenzi. Nevím proč, vyzkoušené to mám mnohokrát, jen na mě něco v týdnu lezlo a nebyl jsem úplně fit. Asi jsem se bál, že si to neužiju. Počasí se netvářilo, mhla, že by se dala krájet, jedinou útěchou bylo, že u severních sousedů byla předpověď tuzexová, čili luxusní. Ale věřte rosničkářům.
S povzdechem jsem odhodil Běhej a usilovně přemýšlel, kdy to dospím, když na neděli je plánován sraz na 6:30 v Praze a musím se tam nějak dostat. Není problém, přivstaneme si, však to už umíme… V průběhu soboty jsem pobalil uzlíček na cestu, zkontroloval baterky v budících a vymazal paměť ve sporttesteru. Nic se nesmí nechat náhodě. Dobrou noc.
Neděle 5 hodin ráno, samozřejmě tma jako… v noci. Rozespale vařím ovesnou kaši, trošku na teď, něco do auta, snídaně šampionů. Blahořečím Blanku, která ač sama nemocná (z Vokolo Príglu si přivezla zápal plic) trvala na tom, že nás do Drážďan aspoň odveze, když už nepoběží. Díky, Blani! Beru sbalené uzlíčky a na minutu přesně vrzla vrátka a já nasedám do vozítka a startuji směr Opatov. Shit! Zamrzlo. Ale řádně! Auto je úplně ve skle! Po dvaceti minutách zběsilé kámasutry s předním sklem a bočními zrcátky se mi daří vykouzlit v ledové krustě tankistické průzory a pomalu jedu. Nic není ztraceno, utěšuji se, na dálnici je to kousek… Na dálnici je hovno vidět. Mlha jako kdyby Rákosníček dostal dotace a neměl odbyt. Hmmm. Zkrátím to, namísto 20timinutové rezervy jsem dorazil naprosto přesně, přivítal se s Blankou a Ctiborem (naše posádka pro cestu tam) a ostatními (Pavel, Lucka, Marcel a …) a rozhodl se, že zkusím dospat. Musím. Potřebuji to. Čeká mě výkon a já podcenil přípravu! To se může vymstít.
pokračování příště…
Drážďany by Lenka
report na brisindel blogu 🙂
