Kalendář ukazuje 20.srpna a já sedím v autě cestou na další Spartan Race. Není to ani 24 hodin, co jsem se ještě válela v lázních v Maďarsku v teplých bazencích a sauně. Dneska mě čeká trochu jiný bazén – značně studenější a špinavější. Jmenuje se Morava.
Po celou cestu si tak nějak neuvědomuju, co mě vlastně čeká. Každý závod s sebou vždycky nesl plno očekávání, už den předem jsem přemýšlela o překážkách, terénu a kontrolovala fb stránky s fotkami, abych se dozvěděla co nejvíc. Tentokrát to bylo jiné. Po závodě v Polsku mi Sprint v Litovli přišel od začátku jako hračka.
Jen další (snadný) krok k double trifectě. Vždyť 5+ km nemůže být zdaleka tak náročných jako 13+ km. To se zvládne levou zadní.
Jenže v autě najednou zazvoní telefon od kamaráda, který už to má za sebou. „Je to necelých 10km. A je tam fakt HODNĚ vody.“ 10km?! Od kdy se 5+ km rovná deseti?! No fajn, taková hračka to asi nebude..
… dvě hodiny na to stojím v první řadě na startu v poslední vlně dnešního závodu. V jedné věci je pro mě tenhle Spartan premiérou. Běžím ho totiž úplně sama.
Zazní startovní výstřel a celá vlna se vrhá dopředu. V tom mi dochází, proč jsem v první řadě stála jediná holka. Pokud totiž neudržíte tempo s chlapama, dost jich do Vás narazí a dá Vám najevo, že je zdržujete. A tak běžím co mi nohy dají, držím se při kraji a hned za zatáčkou nás čeká první, dost lehká překážka. 300 pneumatik. Zní to hůř, než to vypadá, zkrátka jimi proběhnete. A já tentokrát rychleji než kdy dřív (protože když taťka viděl video z Polska, usoudil, že běhám špatně a ukázal mi jak je to učili na vojně. A světe div se, jde to líp). Pár metrů na to přeskakuju seníky a v duchu se raduju, že mám za sebou „už“ dvě překážky. Za zatáčkou ale přichází překvápko. VODA. Už teď?
Bez přemýšlení skáču do vody a snažím se ignorovat zvuky lidí přede mnou, kteří poprvé přichází do styku s ledovou vodou. Prohnali nás ji jen pár metrů, ale proč běžet přes Most, když můžou do řeky, žejo! Vylézáme z vody a dáváme se do běhu zatímco vpravo registruji závodníky snažící se dohodit oštěp do terče – jasných 30. Běžím dál a přemýšlím jen o dvou otázkách – jak dlouho mi bude trvat, než budu s oštěpem zápasit taky a co asi bude další překážka. Z přemýšlení mě vytrhne traverse wall. Zkrátka se rozběhni, chytni se nahoře, udělej dva kroky a přehoď nohu. Všechno se dařilo až do chvíle, kdy jsem se chytla a před hlavou mi najednou přistála noha další slečny, která se vedle škrábala nahoru. Fajn, tak tohle nevyšlo. Ochotně z rukou vytvářím kolébku další slečně vedle, která se odráží a mizí za stěnou. V tom mě následuje kluk za mnou a tak po pár vteřinách mizím za stěnou i já.
Koukněte se na mapu. Jsme na překážce č.5 a prvním kilometru. Přichází vcelku dlouhý běžecký úsek a vlna se pomalu začíná trhat. Držím si tempo a přemýšlím co bude dál z čehož mě vytrhává vcelku vtipná dvojice kluků, která se za běhu snaží vyřešit roztržené kraťasy jednoho z nich, které mu odhalují takřka celé stehno až k pasu. Nabízím mu tedy poslední gumičku z ruky na pomoc a se slovy „Vrátím v cíli“ se mi začínají vzdalovat. Dobíháme k balanční „kladině“ a já se snažím vybrat tu „správnou“. V Praze jsem spadla, v Polsku jsem to zvládla, na úspěšnost je to tedy 1:1. Bohužel po dvou krocích se celá konstrukce rozhoupe a já bez šance padám dolů. To je tak, když je tam naráz 5 lidí. Posílám tam prvních 30 angličáků a v duchu nadávám. Docela brzo.
Probíháme další vodou a běžíme dál přes jakousi louku. V tom mě z přemýšlení vytrhne mužský hlas, který vcelku podrážděným tónem slovensky vznáší otázku „Takže ty se se mnou rozcházíš?“. Hah. Tak to jste si vybrali ideální chvíli. Celý úsek skrz louku poslouchám hádku a nadávky ze kterých mě vytrhávají kůly. Nerada bych znovu říkala „mých jasných 30“, bohužel ani na čtvrtém Spartanovi jsem tuhle překážku nezdolala. Poctivě se přesouvám do Burpees zone a když konečně dodělám ten třicátý, vydávám se pomalu dál.
Cestou k další překážce se pár uchyluje ke stavu, čemu se u nás (a určitě nejen u nás) říká „tichá domácnost“. Mou pozornost ale ztrácí v okamžiku, kdy dobíhám ke Cargo net a zjišťuji, že je tam docela slušná fronta. Když se konečně dostanu k lanu, pochopím proč… jedna ze slečen sedí na druhé straně sítě a čeká na sanitku. Ajaj. „Naštěstí“ to vypadá jen na poraněnou nohou a ne žádné vážné zranění.
Co nás čeká potom je neustále opakující se kolotoč. Běž, skoč do vody, broď se, plav, vylez, proběhni se bahýnkem, skoč do vody, vrať se na pevninu, utíkej dál, skoč do vody, plavej, plavej, plavej, vrať se na cestu, běž dál, zkrátka voda, voda, VODA. Čtrnáctá překážka, Memory test. Zatímco v Praze jsme si jen přizastavili na rohu parku a v Polsku si zpříjemnili chůzi sjezdovkou neustálým si opakováním nesmyslného kódu, tentokrát nás nečekal vedle cesty, nýbrž za vodou. A tak jsme si zase skočili do Moravy, přebrodili se na druhou stranu, vylezli bahýnkem k tabuli, snažili se vytvořit jakousi nesmyslnou pomocnou větu a plavat zpět. Jestli to zapomenu a budu muset dělat angličáky, tak mě trefí. Běžím dál a v hlavě si pořád dokola opakuju kód, přičemž vybíháme z lesa a v dálce vidím parkoviště. Nemám tušení jak dlouho už jsem na trati, před očima mám Monkey bar a v hlavě jedinou věc – to musím zvládnout. A taky zvládám! Beru kelímek s vodou a s čímsi růžovým, co vypadá jako malinovka a na otázku „Co to je“ mi dobrovolník odpovídá „Radši se neptej.“
Další na řadě jsou pneumatiky. Brnkačka. Převracim ji tam a zpět a běžím dál vstříc oštěpu. Mých jasných 30. I tak to alespoň zkouším a i když to bylo lepší než předchozí závody, šmajdám si dokončit svou devadesátku. Burpees zone je úplně plná a tak mě alespoň trochu utěšuje, že v tom nejsem sama. Každému, kdo svůj oštěp zapíchne do terče se dostává potlesku od diváků a já po očku snažím okoukat techniku, které se většinou říká „Náhoda“. Od oštěpů vedla cesta kam jinam než k vodě. Tentokrát jsme si mohli skočit z mola a tak jsem tam poslala šipku (stejně jako slečna na předchozí fotce, ale i když jsem slyšela cvaknutí foťáku, fotka klasicky zůstane na kartě foťáku a pak zemře společně s 95% dalších fotek, které se nedostanou na facebook).
Vylézám z vody a klamně se domnívám, že další kroky už povedou na překážky do areálu s cílem. Místo toho popadám pytel s pískem a slepičími kroky sházím opět do vody, kde se mě při otáčce zeptají na kód. „9JVGCMMX“ říkám co nejrychleji a po kývnutí se otáčím zpět k pevnině zatímco pár nešťastníků dělá svých 30 burpees ve vodě vedle pytle. Pak už ale přichází cílová zóna, která je ale do cíle ještě dost daleko, alespoň co se do počtu překážek týče.
Podplavávám dunkey wall a po otevření očí nevidím nic jiného než bahno a celý svět tak trochu v hnědém provedení. Pomalu se přesouvám k dalším překážkám. Kdo umí počítat, ví, že 30+30 je 60 a když to přičtete k 90, je to krásných 150. Na sprint teda pěkná ostuda. Bohužel voda udělala svoje a i když jsem se snažila držet zuby nehty, tak jako tak jsem odkráčela na svoje poslední angličáky. V hlavě se pořád utěšuju, že teď už budou vážně poslední, když v tom uslyším „25!“. Otočím se, slečna se zvedá a jde na další překážku. Že já si na to podvádění ještě nezvykla.
Na řadě jsou poslední 4 překážky u kterých mě uklidňuje pocit, že je všechny zvládnu. Alespoň bych měla.
A-Cargo i Hercules Hoist jsou překážky za odměnu. Díky pořadatelům, že byli v cíli a tak jsem se díky kamarádovi konečně dočkala prvních fotek ze závodu (jelikož na těch oficiálních se zkrátka nikdy nenajdu).
…i když někdy bych se radši neviděla 
A aby toho nebylo málo, dali jsme si pár metrů před cílem další bahýnko a vodičku. Což mi připomnělo, jak vděčná jsem za tyhle boty, které jsem si koupila i s tričkem před závodem v Polsku. Kromě toho, že jsou lehoučký a mají lanka (takže nemusíte celý závod řešit tkaničky), voda z nich vyteče během chvilky… a tak se Vám nenasáknout vodou, jako všechny ty starý tenisky, ve kterých jsem běhala předtím. Kdo to zažil, určitě ví, o čem mluvím… a při delších závodech je to už trochu problém.
…poslední překážka…
…a CÍL!
… v konečném čase 2:03:07.
Rozhodně by to šlo i rychleji, ale po tom, co jsme čekali na sanitku jsem si uvědomila, že nemá cenu se hnát za cenu toho, že se člověk zraní. Navíc jsem od Spartana v Polsku skoro netrénovala a tak by bylo trochu drzé mít nějaké větší ambice 
I tak byl pro mě závod ale milým překvapením. Kdo si pamatuje na sprint z Prahy, ví, že jsem byla dost zklamaná. Žádná voda, téměř žádné bahno, angličáky na betoně a v cíli za hodinu? Tomu říkám závod… a tak díky Bohu za Litovel, spoustu vody, spoustu bahna, super překážky a fantastické dobrovolníky!
A nás přesně za týden čeká Beast v Brisbane!
Mějte se krásně. Aroo!
