Tak jsem si po dlouhé době sbalila azurové morčátko, i když tentokrát jsem nejela do hor. Na to je ještě času dost. Ale hned jak jsem si nasadila batoh na ramena a vyšla ze dveří, dostavil se ten krásný pocit volnosti, příslib dobrodružství, co mám tak ráda. Cesta do Prahy ubíhala rychle, jen v Zábřehu jsem si počkala půl hodiny na přípoj, ale nenudila jsem se. V jednu chvíli mě velmi rozptýlil obtloustlý mladík, který si přisedl vedle mě na lavečku. Znáte ten pocit, když držíte dietu a někdo vám pod nos zavoní párkem v rohlíku? Nelázeží na tom, že tohle nejím, ale ta vůně prostě jede. :-DNo ale jedl dost rychle,tak jsem to vydržela a nevytrhla mu to z rukou ani neutekla.
Dalším zpestřením byl rozhovor pána z Jeseníku s paní u výdeje jízdenek. Ono totiž je zrovinka koncem dubna od Šumperka výš sněhová kalamita, čili vlaky jezdily jen někam do Hanušovic a asi do Koutů, ale už ne přes kopec. Pán si nakonec situaci ověřoval po telefonu u silničářů a bral to vlakem do Šumperka a pak asi přes ČH sedlo busem.
Kamarád, u kterého mohu většinou v Praze bydlet, říkal ať nespěchám a jedu pozdějším vlakem. No tak jsem nespěchala, protože vlak nabral ještě půl hodiny zpoždění. Ještě chvíle napětí, než jsem se setkali na hlaváku… ("Když přijdeš do haly tak vlevo máš dvěře a vpravo halu?" "Jo, ale já přišla od vlaku, takže jsi na opačném konci." 😀 ) Po cestě jsem chvíli odpočívala a zjišťovala,co je nového a večer jsme zašli do balkénské restaurace na pizzu. No nebyla vegan (kozí sýr), ale byla tak dobrá a velká, že mi stačila půlka, abych se najedla. Navíc jsem seděli u stolu s dvěma kytaristy, co hráli tématickou hudbu a vytvářeli pěknou atmosféru. Připomnělo mi to večer v Zakopaném v hospůdce s živou hudbou. Bohužel se v restauraci kouřilo, čímž jsem nechtěně pasivně porušila další doporučení co nedělat před kurzem, ale co už. Stejně jsem druhý den zjistila, že v Praze je to jedno, protože když se projdete centrem a každý druhý vám kouří pod nos, tak se tomu nevyhnete.
No ale spala jsem dobře, i když jsem si připadala jako ve spacáku pod širákem, protože jsem teď nějaká zhýčkaná a v bytě bylo tak chladno, že mi byla zima i na vlasy. Ale do šesti jsem o sobě nevěděla, dokud nezačali popeláři vyvážet odpadky v přilehlých ulicích, což trvalo snad půl hodiny. Když Štefan odešel do práce, tak jsem pomalu vstala, snědla banán, pár lžiček kokosového oleje, jelikož mi pravděpodobně chybí tuky, a protože venku byla modrá obloha , rozhodla jsem se jít si zaběhat na Vítkov, který je od bytu dvě minuty a mám to tam moc ráda ještě z dob, kdy jsem tu bývala častěji. OK, takže další porušení doporučení (den před kurzem nesportovat, jen protahovat). Asi i proto, že jedu jen jako záskok a nevybrala jsem si kurz sama. Nejít si v Praze, nebo jinde mimo domov, zaběhat, to prostě nejde. 😀 Navíc ráno, ač chladné, bylo jako vymalované a všude tolik běžců, že jsem si připadala jako u nás při rozklusu před závodem. :-)) Proběhla jsem si to od Žižkovského tunelu k hlaváku a cestou zpátky hned po schodech nahoru k Žižkovi, pokochat se výhledy, pak na opačný konec a zpátky ke schodům nad tunelem, na kterých už nějaký běžec trénoval výskoky snožmo. No tady by se dalo už něco naběhat ale zase člověk není za deset minut v lese. Navíc teď jsem akorát vychytala pěkné počasí, protože na Vítkově už pomalu kvetou šeříky a od nás všichni posílají fotky s metrovými závějemi. Jsem opravdu zvědavá jestli to roztaje do Jesenické stovky. No na osobák asi letos nebude, ale sníh aspoň zpomalí všechny stejně.
Po běhu jsem hodila sprchu, dala si další kolo snídaně a vyrazila na procházku se známým, s Karlem z Karlína (nee, vtip 🙂 ). Napřed snaha přejít Vítkov někudy kudy to nešlo (jsme zjistili, že se vyznám líp než on nakonec), tak jsme to vzali nakonec tunelem. Přes centrum směrem k Holešovicím, kam šel do práce. Ukázal mi, kde je Loving Hut, který bych sice ráda využila, ale nejspíš bych se za své finance moc nenajedla. Když jsem se rozloučili, vzala jsem to zpátky skoro stejnou trasou, jen asi dvakrát rychlejším krokem, jsem tak zvyklá. Ještě jsem se stavila v Bille, kde do mě u vchodu vrazili vybíhající mladící (noo, spratci spíš) s košíkem…takže zloději. Ale nikdo za nimi neběžel a já zrovna byla v takovém rozpoložení, že mi to bylo jedno. 😀 V Praze asi normálka. Nakoupila jsem na oběd a s dalším prohřeškem (nanukem) jsem si kráčela tunelem zpátky. Na oběd (a Štefanovi na večeři) jsem udělala bramborové noky s rajčaty na červené cibulce a tak. Dost se mi to povedlo, na to že jsem nevařila doma.
Odpoledne bylo stejně krásně a já byla domluvená ještě na kafe se Zdenkem, panem inspektorem Fouskem. Nejdřív jsme nějak netušili, kam vlastně v "zaplivaném" Žižkově zajít na kávu, dokonce jsme zalezli do restaurace kam chodí občas s kolegy na jídlo, ale restaurace byla tak členitá, že k nám obsluha ani nenašla cestu, takže jsme nakonec odešli a po dalším kilometru chůze zapadli do Costy. Střední kapučíno (další prohřešek ale už to ani nepočítám) bylo vlastně obří, a tak jsme mohli v klidu nějakou dobu sedět a povídat si. Já nikam nespěchala, bylo mi dobře. Po kapučínu jsme to vzali ještě přes Vítkov a Krejcárek na Balkán, příjemnou procházkou na druhý konec Koněvky (ještě že je tak dlouhá). Byla jsem docela překvapená, kolik se najde v Praze v centru zeleně a zastrčených běžeckých zákoutí. Slunce stále svítilo, stromy se zelenaly nebo růžově kvetly a celá ta romatická atmosféra nás nakonec svedla k chůzi ruku v ruce. 🙂 Ale proč ne, když je vám s někým zrovna dobře. Člověk má žít přítomností, občas vypnout mozek.
Zpátky jsem si už musela trošku pospíšit, jelikož jsem měla klíče od bytu a Štefan, vracející se z práce, ne. Večer jsem byla ráda, že můžu zalézt do postele, celý den na nohou asi nebylo to pravé ale prostě jsem si to musela užít po svém.
Páteční ráno bylo naopak chladné, i co se týká pocitů, nějak jsem se už ani netešila, ale některé plány se špatně mění. A někdy je to tak dobře. Takže jsem odešla na vlak a odjela do Pacova. Už jsem se mohla soustředit jen na sebe, ale bohužel ve vlaku do Tábora jeli hluční studenti a prostě to nešlo, tak nic no.
Po příjezdu do Pacova jsem ještě chvíli čekala než mě vyzvedl Radek, který kurz vedl. Ve Zhoři je zázemí ve 200 let staré škole a pořádá se tu seminářů víc. Pěkné prostředí, nikde nikdo, všeho všude prý 25 obyvatel. 🙂
Ložnice jsou dámské a pánské, cca po šesti postelích. Moc pěkné a opět bude změna pro mě, že nebude tolik soukromí. Ale kromě psaní stejně nebude čas na nic, co by soukromí vyžadovalo. Proto jsem tu (jeden důvod)- sdílet společnost ostatních. Přijela jsem v podstatě první a zalezla si na postel jakoby za dveře, možná bez rozdílu ale instiktivně jsem vybrala místo jakoby skryté.
V pátek pak už nebyl čas napsat ani řádku, tak zkusím teď před snídaní. Stejně nemohu už spát a snídaně je až v devět hodin. Vstala jsem před sedmou a šla si kousek zaběhat a projít se. Alespoň jsem si pak dala sprchu, zakončenou i studenou…to člověka ráno probere. Venku dnes prší, tak to bodlo, byla jsem stejně mokrá jako spocená. Ale super, miluju jít ven v neznámém prostředí, nejlíp tedy ráno, a běhat. 🙂 V lese a na poli mokrá tráva, zpěv ptáků a šumění deště. Jinak naprosté ticho zapadlé vesnice mezi kopci.
Je nás tu na kurzu i s Radkem osm, čtyři holky a čtyři kluci. Píšu kluci a holky, nebyla jsem sice nejmladší ale vesměs všichni starší, kolem čtyřiceti tak. Ale všichni v pohodě a je nás tak akorát, abychom se za dva dny poznali. Jsem ráda, když si zapamatuju jména 🙂
Včera po večeři jsme meditaci a povídání končili až asi v jedenáct, tak jsem si ani během ani po nezapisovala žádné poznámky. Teorie je spíš obecná, všechno se dá najít v knihách nebo videích (například Tolle, Mooji, Osho…). Zato praxe. To teda je něco pro mě. Možná tak jednou v životě jsem zkoušela meditovat. Nee, že bych tomu nevěřila, ale nějak jsem si prostě nenašla čas, nebo nevím. Některé věci prostě neděláte jenom proto, že je neděláte. Tady jsme začali uvolňováním, dýcháním a protahováním. Což je u mě opravdu tragédie. Pak přišlo na řadu vyvolávání emocí se zavřenýma očima, kdy mě naprosto nic nenapadalo. Moje mysl byla zezačátku naprosto proti tomu se do toho jakkoliv ponořit. V jednu chvíli jsem si připadala úplně jako Julia Roberts ve filmu Eat, pray, love, když se pokoušela meditovat v ašramu.
Způsobů meditací bylo tolik, že je tu ani nemohu všechny popisovat, ani si nepamatuju jak šly za sebou. Rozhodně to bylo až moc intenzivní na člověka, který nemá žádné zkušenosti. Doporučila bych začít spíše chodit dvakrát,třikrát týdně na jógu, kde se člověk naučí dýchat v různých pozicích, sedět v klidu, věnovat pozornost každému pohybu, než se pustí do něčeho takového jako je celý víkend v kuse nebo odjezd na měsíc do Indie. 🙂
Co mi celkem šlo, byla Oshova pohybová cvičení se zavázanýma očima. Různé tance, rychlé, pomalé pohyby, vytřepávání celého těla. Ty šlo, protože to občas dělám doma na oblíbenou hudbu. Jen na konci už mi to bylo až nepříjemné, hlavě neustálé pobízení. Také jsem byla už unavená (ostatně jako celý víkend), nebo mi to alespoň hava tvrdila. Musela jsem si na chvíli sednout na zem a jen vnímat dlaněmi vibrace z podlahy jak tančili ostatní.
Večeře jsem se už nemohla dočkat, pokud nedržím půst, tak jím asi víc (a pořád se mi to zdá málo). Měli jsme dobrou zeleninovou polévku, hutnou. K tomu se podávalo "listí", což byl salát z baby špenátu s rajčaty , okurkou, naklíčenými mungo fazolkami a určitě ještě něčím. Polévky jsem měla dost takže jsem pak už skoro nemohla (doma jím častěji ale menší porce), ale listí brzo slehne , takže po večerní meditaci jsem šla spát hladová. Ráno jsem si musela dát banán, který mi zbyl, abych vydržela do devíti. Zvyk je zvyk. Na snídani byly vždy dvě až tři sklenice smoothie, na což taky nejsem zvyklá, i když by člověk řekl že je to jedno, jestli se sní miska ovocného mixu s oříšky, nebo se to vypije. Určitě si každý musí najít tu svoji cestu, nedržet se slepě trendů a nenutit se do ničeho, přesto nezklouznout k tomu, že by mu bylo jedno co jí.
Neděle ubíhala v podobném duchu. Ráno jsem si dala opět krátký výběh na kopec, tentokrát jsem ale zvládla jen 2 kilometry. Byla jsem totálně vyčerpaná. Už před během jsem málem nevyšla ani schody ze záchoda do ložnice. Ale během výběhu se to trošku zlepšilo, hlavně sluníčko a houpání na stromě na houpačce mě nabilo pozitivní energií a sprcha zakončená studeným proudem osvěžila. Bohužel jen na pár hodin. Tři sklenice smoothie, a před během ovocný salát od večeře, si během dne přestali rozumět s mungo fazolkami (byť naklíčené, prostě mi něčím nesedí a dostávám z nich koliky, myslím že už se jich nedotknu). Nejhorší to bylo po obědě, pak se to sklidnilo natolik, že jsem si nakonec užila i závěrečnou vzájemnou masáž. Končili jsme kolem páté, ještě něco pojedli, sbalili si, rozloučili se, a postupně se rozjeli domů nabití zážitky. Já bych měla cestu značně komplikovanou, i kdybych jela jen do Prahy (domů bych musela cestovat přes noc), ale naštěstí Jiří byl z Brna a ochotně mě svezl, takže jsem nakonec mohla nocovat u Martina (osobní fotograf), a že se mi usínalo tak lehce jako dlouho ne, co se týká dechu…měla jsem naprosto uvolněné plíce. Martinnavíc dopoledne musel pracovně do Vsetína, a tak mě hodil až do Olomouce. Domů už jsem dojela v pohodě vlakem a ještě se pobavila nad rozhovorem dvou starých chlapíků, kteří řešili velmi nahlas "stařenky" na plesech a používání pračky ROMO Combi 😀 Ještěže jsem byla tak osvíceně naladěná po víkendu, asi bych nevydržela, stejně jako pár spolucestujících. Ale aspoň jsem měla čím pobavit babičku po příjezdu domů.
Ještě pár dalších typů meditací, které jsem si poznačila na papírky.
Jako ranní rozdýchání (nebo před meditací) jsme prováděli, "3×30"…tedy v sedě nejprve sklidnění, pak vzpažit ruce nad hlavu, velký nádech a s přitáhnutím rukou v pěstech k hrudníku prudký výdech (nádech i výdech nosem). Opakovat třicetkrát, kdy nádechy už nejsou tak dlouhé ale přesto hluboké, a výdechy vždy prudké, hlasité. Je to docela posilovna, pekelně mě z toho bolely ramena. :-DDále Dalajlámova dechová meditace. Palcem pavé ruky zacpat pravou nosní dírku, nádech levou, zadržet dech, vystřídat ruce, palcem levé ruky stiskem zacpat levou nosní dírku, výdech pravou. Opakovat libovolně dlouhou dobu. Soustředit se na dech.Během dechových cvičení zavřené oči. Také vizualizace prodýchávání sedmi čaker, to už je na popsání složitější. Nejjednodušší (i když meditace asi nemá být primárně snadná) je vizualizace vdechování lásky a vděčnosti do srdce (srdce se s nádechem zvětšuje) a vydechování do celého těla (srdce se smršťuje).
Při jedné meditaci jsme se také soustředili na slovavděčnost, pokora, pochopení, odpuštění, soucit, srdnatost, a vizualizaci pocitů, událostí, osob s těmito slovy spojenými.
Dosti zajímavá a na první pohled zhola nemožná byla meditace trvající přesně 43 minut, během kterých jsme všichni nahlas do ticha (bez hudby) opakovaliJSEM VĚDOMÍ, BYTÍ, BLAŽENOST. Nejdřív jsme všichni nasadili stejný rytmus, ale Radek nás z něj schválně vyváděl. I já se snažila si občas hrát s hlasitostí a rychlostí opakování slov, ale často se mi stalo že jsem se i přeřekla. Což nebylo příjemné, zvláště, když se člověk nesměl celou dobu pohnout ani přestat mluvit (kromě dýchání). Do mysli se vkrádaly myšlenky, jak jsme asi daleko s časem a co nás svědí nebo bolí. Nejhorší bylo pro mě nedostat záchvat smíchu pokaždé, když jsem se přistihla, že už říkám nesmysly. Například celkem často jsem zklouzla k "Svědomí, blití, vlažnost". 😀
Měla jsem i nějaké osobní vhledy a zážitky během celého víkendu, ale to už si nechám pro sebe. Ať si každý vyzkouší sám. 🙂 Už jen sedět nějakou dobu v jedné pozici je zážitek.
Zatím ještě nevím, co mi to vlastně přinese, ale celkově to hodnotím nakonec jako pozitivní zkušenost. Minimálně změna stereotypu a setkání s lidmi bylo fajn. Vlastně asi to sdílení bylo pro mě zásadní. (každý tam šel kvůli něčemu jinému).
Jestli jsem na něco zapomněla, tak to nebylo důležité. 😀 Nebo si vzpomenu, až to budu zase někomu vyprávět osobně. Joo, teda, ještě jedna drobnost…pití horkého raw kakaa, koukání potmě do plamene svíčky a povídání si v kruhu, to bych teda ráda praktikovala častěji. Takže si poznamenávám, že takovou ssession bych mohla uspořádat i sama. 🙂
"Enjoy nature and live." Berenique
