Aneb víkendový výlet ze šuplíku.
Plány na víkend byly a bylo jich dost, ale tak nějak postupně padly a já celý týden přemýšlela co podniknout- ono když se slibuje poslední opravdu letní počasí tak to už se musí využít, no ne? Pořád jsem koukala do mapy, ptala jsem se ostatních co podnikají ale pořád to nebylo ono. Až jsem se nakonec rozhodla uskutečnit jeden z výletů naplánovaných na neurčito. Opět vlakem (procvičujeme cestování do ciziny) jsem se vydala do Považské Bystrice, odkud jsem měla naplánovanou trasu přes Velký Manín (891 m.n.m.), Manínskou Tiesňavu a Súľovský hrad do Bytče. Jednak je to ještě dost blízko na to, vyjet si na jeden den a také jsem jako malá byla v kempu nedaleko Manínské Tiesňavy na dovolené s mamkou.
Cesta vlakem byla příjemná a utekla rychle, i když pravda, chyběla mi wifi, jelikož na běžecký výlet knížky netahám. Vzala jsem tedy za vděk zapomenutými novinami s víkendovou přílohou. V Považské Bystrici jsem nejprve trošku bloudila, takže trvalo snad hodinu než jsem se vymotala opravdu ven z města. Ono stačí, že se někde něco opravuje, staví a tak, zmizí pár turistických značek a člověk je, víte kde… Příště si snad napíši nějaký podrobný itinerář na ty první kilometry. Nakonec jsem ale cestu našla, nějaký domorodec mi poradil když mě tam viděl zmateně pobíhat. Nutno říct, že pěšina těsně kolem plotu mezi keři nebyla moc vidět. Po pár metrech mě ale zavedla mezi zahrádkami do lesa a tam už se běželo dobře. Střídala jsem opět s chůzí ale když to šlo, běžela jsem. Musela jsem trošku nahnat ztracený čas, abych měla jistotu že stihnu vlak.
Žlutá mě zavedla k louce, přes kterou jsem se vydala po pěšině přímo na vrchol. Až teď, když rekapituluji, zjišťuji, že jsem vlastně ani nešla po značce. Já si říkala, že v lese žádné nebyly a to kamenité korytu se mi hned zdálo nějaké moc strmé, ale vedlo to nahoru a nešla jsem tamtudy sama. Krpál měl neskutečný sklon, ještěže už jsem se trochu otrkala. Když si nějaký borec nahoře dělal srandu, že výš už to nejde, jen jsem odtušila "škoda". Výhled ze zarostlého vrcholu ale není žádný. Dál z kopce to šlo už lépe, samozřejmě mezi skalkami a kameny opatrně. Kousek níž jsem minula odbočku odbočku a pokračovala dál až k rozcestníku, kde jsem po další konzultaci s turisty zjistila, že se vlastně vracím po trase které Manín obchází spodem. No nic, tak zase do kopce, ani to nebolelo a mohla jsem se pustit serpentinami směrem ke kempu v Manínské Tiesňavě. Z této strany kopce jsou nádherné výhledy na údolí Váhu, Považskou Teplou a Javorníky.
Seběh do kempu opět trochu bolel, ta šotolina, nebo spíš kamenitá cesta, to není nikdy příjemné. Navíc jsem si tentokrát vzala silničky, abych nebyla úplně za trhana, tak mi to občas uklouzlo. Dole bylo dost lidí, pokračovala jsem dál, ale v Tiesňavě bylo taky těsno a tak jsem se davům nevyhnula.
Jen jsem si tam měla koupit něco na osvěžení. Než jsem proběhla celý úsek až do Vrchteplé, byla jsem úplně odvařená. Nicméně aspoň mezi skalami byl chládek. Škoda že ty úseky nebyly delší. Na skály jsem se těšila, ale když jdete pod nimi po asfaltce, není to úplně ono. Asi na kole bych si to užila víc- projet si tam širší okolí.
Minula jsem Kostolecký dóm- snad největší skalní převis na Slovensku, i když by mě to ani nenapadlo. Neměla jsem sílu ani odvahu šplhat až k němu. Cesta vede podél potoka, kam jsem vezla hned jak jsem našla vhodný přístup. Kolena po Yes! maratonu už se celkem zhojila, tak jsem si klekla na písčité dno a chvilku to vydržela a chladila se. Dál už mě čekalo jen úmorné vedro až do Vrchteplé, kde naštěstí hned na návsi stojí hospoda. Hned jsem si dala kofolu a do půllitru džus s vodou, kterým jsem částečně doplnila soft flasky. Ráda bych řekla, že mě ta přestávečka osvěžila, ale po pár stech metrech, opět mezi loukami na slunci, jsem byla zase tam kde předtím. Tílko šlo dolů, batoh jsem odlehčila alespoň o banán, do té chvíle jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, a pokračovala dál.
Když jsem vyběhla pod kopcem z lesa, hned na obzoru na azurové obloze zazářily Súľovské skály. Od rozcestníku necelý kilometr, ale také pořádný kopec, na první vyhlídku, pak ještě kus dolů a nahoru techničtějšími pasážemi. Uvědomuji si, že na víkend to nebylo zrovna vhodně zvoleno, jelikož se tu tvořily dokonce fronty a jako fotograf jsem vyloženě brečela- v chumlu zadýchaných turistů a ukřičených a značně otylých dětí, se mi jen těžko hledaly pěkné záběry.
Šplhání k samotné zřícenině hradu Súľov bylo už bez lidí, které jsem předběhla. Byly zde ale prašné úseky, které hrozně klouzaly, musela jsem se chytat kořenů kde se dalo, abych se vyškrábala nahoru. Tam opět davy- no, možná tak na obou rukou bych je spočítala, ale pro mě až dost. Ale zase na druhou stranu mám tak aspoň jednu ne-selfie fotku jak důkaz, že jsem stála někde na skále, která mohla být vlastně kdekoliv a která opět nic neznamená v porovnání s mým zážitkem. 😀
Dolů na druhou stranu to bylo jen kousek, po tom klouzajícím prachu, naštěstí zde bylo zábradlí. Pokračovala jsem po červené na Sedlo pod Bradou, odkud už vedla pěkná široká lesní cesta, po které se běželo jedna báseň, stejně jako přes louku za ní. To už jsem byla skoro v Hrabové. Nahnala jsem skoro hodinu, tak jsem se zastavila v hospůdce u silnice, kde byl velmi milý hospodský, a doplnila tekutiny kofolou a Budišem (pramenitá voda). Necelých deset minut už je nádraží v Bytči, odkud mi jel po páté hodině vlak do Púchova Z Púchova už EC Hradčany rovnou domů. Tak jsem to krásně stihla. I s blouděním mělo kolečko 33 kilometrů s převýšením 1500 metrů, za necelých 6,5 hodin.
"Enjoy nature and live! Berenique
