Již v roce 2005 jsem se postavil poprvé na start tohoto legendárního závodu s velkou tradicí. Od té doby se pravidelně zúčastňuji tohoto listopadového běhu a nebylo tomu jinak ani letos, kdy se konal už 76. ročník. Počasí bylo na listopad nezvykle teplé a slunečné, ale to rozhodně nikomu nevadilo, ba naopak.Letos jsem se postavil na start s číslem 674, běžel jsem tedy poměrně brzy. Po odstartování jsem vypálil vpřed a po překonání potoku a výběhu prvního stoupání, jsem se připravoval na další vodní překážku a následný prudký výběh (nebo snad výlez) kopce. Musím říci, že ten kopec na Hrádek nemám rád. Letos mi to připadalo jako věčnost, než jsem se vydrápal nahoru. Zato jsem se pak relativně rychle rozběhl nahoře, kde má člověk pocit, že mu nohy lítají všemi směry, jen ne dopředu. Po chvilce pak přišlo pro změnu tradiční prudké klesání do potoka. Tady má taktiku, jak se co nejrychleji a ve zdraví dostat dolů, každý zcela jinou. Já preferuji styl strom – strom. To znamená, že se pustím dolů proti stromu o který se zastavím a hned se pouštím proti dalšímu stromu, co je níže. Jako úsměvný mi přišel styl mého oddílového kolegy, který používá styl, řekl bych horolezecký. Ten spočívá v tom, že zbíhá dolů stejně, tak jako slaňují horolezci z vrchu. Jelikož bylo kolem trati nataženo pomocné lano, není to nemožné. Po překonání těchto krkolomných pasáží přichází na řadu více lidská část trati. Po několika zmáchání se v potoce následovala 300 m asfaltová rovinka a následné poslední stoupání do kopce. V těchto místech se láme chleba. Těsně pod vrcholem jsem se rozběhl a snažil se rozhýbat ty moje líné nohy. Když jsem míjel místo, kde se měří mezičas, začínalo mě píchat v boku a bylo mi zle. Tušil jsem, že tohle jen tak nepřejde. Po chvilce jsem měl úplně tvrdé břicho a hrozně špatně se mi dýchalo. Byl jsem nucen na chvilku přejít do chůze, což jsem musel pak udělat ještě jednou. Hlavou mi v těchto okamžicích proběhlo jen to, že se musím zakousnout a tento závod dokončit. Neexistovala jiná možnost, tato rovnice měla jedno řešení a to dokončení závodu. Věděl jsem, že až doběhnu, bude mi zle, ale vím, že takové závody prostě jsou a nebylo by to poprvé. Nakonec to mohlo skončit ještě hůře. A to když už jsem zbíhal do cíle po úzké cestě na stráni. Hlavním činitelem možného neštěstí byl vlhký kořen stromu. Pravá noha mi po kořenu sjela a levou nohu jsem si zapletl mezi pravou. Naštěstí jsem to ustál a mířil vstříc cílové rovince, kde už jsem jen běžel získanou rychlostí. Na nějakou akceleraci v cílovém prostoru jsem neměl pomyšlení. V cíli jsem se hodně dlouho dával dohromady, bylo mi dlouho na zvracení a i se mi to pak povedlo. Po 15 minutách už jsem byl téměř v pohodě. Byl jsem zklamán svým výkonem, čekal jsem více. Ale nakonec jsem pak zjistil, že jsem si na této trati zaběhl svůj nejlepší výkon o 7 sekund. Není to sice mnoho, ale vzhledem k tomu, jak se závod vyvíjel, jsem byl nakonec spokojen.
Tento závod, i když má stále stejnou délku, i stejný profil trati, je pro mě každý rok zcela jiný. Přesto jsem se dával 4 dny poté dohromady. Vinu ale přisuzuji tomu, že letos bylo mnoho závodů a asi jsem už unavený. Těžko říci, kde byla chyba. Teďka si dávám od běhání jako takového chvilku pauzu a dám přednost nějakým sportovním hrám. Bez pohybu totiž být nemůžu.
