„Má to něco do sebe, stát dlouho na dešti.“
Poprvé jsem se medvědí Velké Fatry dotkl před rokem. Přešli jsme s Jirkou Nízké Tatry a v dolině pod fatranským hřebenem se na nás spustil hustý déšť a my proleželi den a noc v krmelci. V přestávkách mezi proudy vody jsme zaběhli nabrat vodu na vaření a pití a dál leželi a čas plynul a šuměl s vodou. Nakonec jsme zamávali mračným hřebenům a odjeli stopem do Ružomberoka. Jenže Fatra lákala.
Střih/červen 2009/Žilina
Hučící proud aut. Šedé nebe, poprchává. Asfalt letí do nekonečna. Stojím s Kubou u výpadovky směr Poprad a kolem se míhají a sviští auta. Stopujeme už přes dvě hodiny a pořád nic – nepoznaná situace. Nakonec se smiluje řidič kamiónu a ujíždíme proti proudu Váhu do úzkého údolí, kde se pod vrcholky Malé a Velké Fatry stéká Váh a Orava. Mezi řekami se k nebi vzpíná hora Šíp. Přijeli jsme si změřit vlastníma nohama Šípskou a Velkou Fatru, otisknout si je do srdce a obkreslit jako mapy vytlačené batohem do zad, potem do trička a sluncem do vlasů. Čeká nás všechno. Včera byl letní slunovrat.
Hory/první a druhý den
Přes houpající se, zavěšenou lávku přejít skotačící Oravu. Popadnout do rukou hole, pořádně se o ně opřít a nohy už sami letí do kopce. Za chvíli jsme u sady Podšíp. Louka, kopretiny, mokrá tráva, kolem voní kvetoucí bez a šípek. Staré Slovensko, roubené chalupy, šindel na střeše, nikde člověka. Poprchá, nacházíme nocleh pod střechou těsně u dřevěné zdi. Budíček ve dvě ráno, budí nás Slováci, kteří přišli večer do jedné z chat. Musí si s námi připít. Tři štamprle domácí hruškovice na seznámení a zase spát. V šest ráno vstaneme už vážně a po první cestovatelské, ovesné snídani se vydáme na Šíp, který trčí do mlhy.
Zážitků nepočítaně, den jako barevný kaleidoskop, tisíce střípků i kroků. Do kopce i z kopce. Mlžný vrchol Šípu, hledání jeskyně (neúspěšné), návštěva salaše, kupa sýra a žinčice, řezání lipových větví ve vesnici (děda na chatrném žebříku potřeboval pomoc) a pak zase výstup na hřebeny Velké Fatry. Na oběd půl kila čerstvého ovčího sýra, samozřejmě každý půlku. Solíme si ho solí z krabičky od filmu a o drobky chleba se dělíme s mravenci. Pak jdeme hřebenem, po lesích i lukách. Cesta si nás získává a starosti z nás odpadávají a zůstávají bezmocně ležet u cesty. Vyhlížíme medvědy a tygra, který pod Šípom utekl pašerákům. Kolem se míhá slunce, výhledy a zase déšť. Spíme v posedu pod horou Klak a neznačenou pěšinu zdobí medvědí výkaly. Venku prší. Déšť se rozbíjí o střechu posedu.
Turčianský hřeben/třetí den
Ráno je všude mlha a déšť. V prameništi nabereme vodu, umyjeme hrnec i zuby a vydáme se lesem zpátky na značku. Den začneme blouděním a prodíráním. Pěšina západním hřebenem Velké Fatry je široká asi třicet centimetrů. Prodíráme se mokrými buky, kapradím a lezeme strmě na Klak. Prší a mlží. Mží a lije. Vrcholová kniha na Klaku povídá něco o nádherném výhledu, ale jsme v mraku. Hlavní liják nás ještě čeká, až přijde, tak i z nosu nám odpadávají kapky chladivé vody. Na hoře Malý Lysec jsou ale mraky poraženy naší touhou vidět něco z hor. Trhají se a slunce roztřpytí mokrou trávu. Narazím si na hlavu mokrý a několikrát rozsedlý slamák, který doposud velice trpěl. Zubatým hřebenem se převalíme v sílícím slunci a za chvíli jdeme po hřebenových lukách pod Borišovem.
Chata pod Borišovem je osamělá, je tu jen personál a já s Kubou. Chatár, zřejmě jeho syn, který má sice podobnou postavu jako my, ale mezi řečí se zmíní, že když je třeba vynese na chatu i devadesátikilovou krosnu, a jeho slečna, která vaří. Dáme si míchaná vajíčka, prohlédnem nosičskou krosnu ( v hlavě létá otázka: „kolik asi unesu?“) a vydáme se hledat noční střechu do nedalekých salaší. Ty nejbližší jsou zamčené, ale koliby Sestričky nás přijmou.
Hlavním hřebenem/den čtvrtý
Ráno svítí do koliby slunce, modromodré nebe. Myjeme se v potoku, průjem mě zažene do kopřiv (břicho si musí zvyknout, že už je léto) a pak se znenadání přižene mlha z Lubochnianské doliny. Snídaně z ovsa, nohy do mokrých bot (ne všechna krása na horách je pohodlná, když se díváte na fotky z hor, mokré boty, bolavé břicho, pot v očích, otlačené palce…nic z toho není vidět. Jenže je dobré vědět, že to za to stojí. Tisíckrát.) a vyrážíme vstříc dalšímu dni, desetitisícům kroků a úderům srdce, které je tady rádo. V mlze se vyškrábeme na Ploskou a na vrcholu nás už zase hřeje slunce. Jen chybí výhled, protože mlha se vznáší pár metrů pod námi. Jdeme fatranským hřebenem k jihu a pot se z nás za chvíli leje. Z ranních mlh se vyloupne slunečný den a hory se z obzoru přesouvají za naše záda. Suchý vrch, vápencové skály mimo stezku a hluboké doliny. Travnatý hřeben a neznámé výhledy na Slovenské rudohorie. Nejvyšší Ostredok, Krížná, poslední vrchol hřebene, zohyzděný vojenskou základnou na vrcholu.
Pod námi leží dolina, kde jsem s Jirkou proležel deštivý den v krmelci a teď už je celá Fatra v mých nohách. Vydáme se postranní rozsochou k západu do podivuhodných skalnatých dolin Bralné Fatry. Vápencové skály září bělobou do daleka.
Večerní bouřka, nacházíme nocleh v obrovském krmelci, který je plný sena. V noci je hrozné horko, spím nahý, jen přikrytý spacákem.
Bralná Fatra/pátý, poslední den
Ráno zamáváme krmelci a vylezeme strmých 700metrů převýšení na vrchol Ostrej. Pot pálí v očích a slano a vyschlo v puse je odplata za nenasytnost očí, které chtějí všechno vidět. Ale výstup je kratší, než jsme čekali a když vystoupáme na hřeben, otevře se nám pod nohama propast a před očima výhled pro olympské bohy. Jako z letadla, z ohromné výšky, pozorujeme kotlinu u Martina. Jsme sice v necelých 1300m n.m., ale převýšení je obrovské. Doslova trčíme v nebi a ve strmých vápencových skalách. Shodíme batohy a prolézáme vrchol Ostré, kouzelnostrmo. Na její vyšší sestru, vápencový kolos Tlstou, jdeme po nenápadném hřebeni. V životě bych neřekl, jak strmý má závěr. Když se chceme na Tlsté svalit do trávy a konečně se najíst (zbývá pár posledních krajíců chleba), zahřmí nám nad hlavou. Urychleně mizíme z vrcholu a v dešti sestupujeme do doliny. Skály, několik řetězů, jeskyně a skalní převisy. Míst k prolézání na několik týdnů, my ale tudy jen rychle projdeme. Bouřka je za chvíli pryč a my šlapeme asfaltovou cestou. Hory jsou za námi a jíme na lavičce ve vesnici. Fatra utekla neskutečně rychle a přesto nám první den přijde neskutečně dávný. Dojíme zbytky chleba a poslední trojúhelníčky taveňáku. Autobusem, vlakem a stopem se posunujeme bouřkovým odpolednem na severozápad a nakonec přespím u Kuby v Bruntále. V sobotu dopoledne dojedu stopem domů a zjistím že v Jeseníkách panuje mlžný a deštivý nečas. V očích mám Fatru a v srdci hory, které čekají.
U výpadovky z Žiliny.
Konečně slunce. A Fatra!
Mraky okolo se trhají, oči volají slunce! slunce! Suším slamák.
Kuba a fatranské luka.
Where do I go?
Hvězdnice alpská, nejhezčí z nesčetných květin na červnových vápencích.
Ostredok(1592m n.m.) a doliny Bralné Fatry.
Skalní okno na Ostrej.
Kuba a vrchol Ostré, krásné hory.
Borišov a večerní cáry mraků.
Jeskyňa.
