Na již tradičním místě startu šáreckého trailu Šutru54 se sešel půlmaratónský počet masopustně naladěných běžkyň a běžců. Letmý pohled na obutí dával tušit, co kromě lásky k běhu tyto lidi spojuje. Téměř všichni měli totiž výbavu z krámku Trailpointu vždy dobře naladěného Michaela Dobiáše, který dnešní setkání opět skvěle dirigoval. Tentokrát se však nositelé špuntů (Inov8 x-talon 212) ocitli v nevýhodě. Řadu míst tratě pokrýval led a jako lepší volba se díky větší adhezivní ploše jevily modely Roclite, Minimus od NB a vůbec největší chválu jsem slyšel na Neo trail od Vivobarefoot.
Start se odehrál v duchu nultého ročníku („tak běžíme“). Rychlejší vyběhli rychleji, pomalejší pomaleji. Každý záhy našel tu svou skupinku či spřízněnou duši a dovolil-li to terén, vedl všezahrnující konverzaci. Díky tomu ustaly nářky nad ledem a zůstalo jen vnímání krajiny. Krajiny na hranici zimy a jara. Okamžiky, kdy v kopci je horko, ale při focení potoka zduřelého v masu ledu vniká chlad nemilosrdně ke zpocenému tělu.
Ptačí koncert na jižní oteplené straně údolí vléval do žil jarní mízu. Tělo napojené na tyto signály ožilo a krok se stal lehčím a rychlejším. Paprsky slunce rozpustily led v nejobávanějším kamenitém seběhu a díky chybějícímu listí byl tento úsek bezpečnější než na podzim. Namísto závodních myšlenek, kolik ještě zbývá do cíle, převládaly pocity lítosti, že společné proběhnutí se blíži ke konci. V pomyslném cíli čekala masopustní hostina připravená Michalovými nejbližšími.
Po posledních přátelských slovech zůstala jen čirá radost. Nádherně nepochopitelné uspokojení z toho tu být.
