Shangri-La. Ať už pro jsou pro vás tibetští mnichové symbolem míru a vyrovnanosti nebo je považujete za bandu nezaměstnaných zamodlenců, asi jste tento pojem zaslechli. Nikdo pořádně neví, co by to mělo být – mýtické údolí věčné harmónie a míru, izolované od okolního světa. V Číně, v Pákistánu, Mongolsku nebo tam někde. Prostě taková země zaslíbená – utopie, sídlo lámů, lam nebo tak něco. Nebo tak něco.
A taky se tam letos běžel závod – Skyrace, v Číně. Sice jen 34 km, ale start ve 3000 m.n.m., nejvyšší bod trasy přes 4 600 a cíl ve čtyřech tisících. Při těchto parametrech bylo jasné, že to bude chtít tam dorazit dříve, aklimatizovat se a trochu tam poběhat. To se mi krásně hodilo do kalendáře a po loňských zkušenostech z Gonggy jsem se do této oblasti moc těšil.
Letišti Daocheng Yading ve 4300 m.n.m. naznačilo co se bude dít. Všude kolem sníh, ze střechy občas padají kusy ledy a některé Číňanky se při otevření dveří kácí jak Hillary Clinton a chápou se kyslíku. Už samotná cesta do Daochengu (sjezd do 3800 m.n.m.) byla radost pohledět, tady se bude běhat. Mám 4 dny na aklimatizaci, jak s nimi naložit? Běhat nebo raději odpočívat? Běhat! Ale až zítra – na hostelu u Drolmy je dost zima, mám hlavu jak střep a cítím se jak kdyby mě někdo přetáhl kotečným bandlem. Dnes to bude bez běhu, jen vycházka na focení.
(Foto: Yuko Chikusa Fujita, Fabián Stocek, Pavel Paloncý)
Kde jsme to přistáli?
Samotná cesta z letiště byla zajímavá…
Mechanizace modliteb.
Kde je kulička a kde není kulička?
Modlitební utěrky jsou všude…
Další den už se snažím vyběhnout, jen klusání po silnici, pořád to zdaleka není ono, ale pokrok tam je zřejmý. Všude kolem suchá, vyprahlá krajina, tady musí být sakra tvrdý život. Na závěr už to docela jde. Odpoledne se už přesunuji přímo do místa startu závodu – Shangri-La. Cestou jedeme přes sedlo ve 4400 m.n.m., kolem sníh – tady to v zimě musí být hodně ostrý.
Nad Daochengem
Večerní Daocheng
Noční Daocheng
Noční Daocheng
Noční Daocheng
Další tři dny se snažím běhat přímo po trase závodu – tady, tady, tady a tady (tady všude běžel). Trasa je v principu velice jednoduchá: Start ve městě ve 3000, 4 km seběhu po prašné cestě do 2800, pak 20 km stoupání po lesní pěšince údolím až do 4700, tam se otočíme čelem vzad a čeká nás posledních 5 km seběhu, abychom skončili u chrámu Chonggu. Nečekají nás orgie technické náročnosti, ale dlouhé stoupání udělá svoje, když se k tomu přidají občas nějaké kameny na cestě, tu a tam nějaký keříky a opice (ale, ne žádnéj alkohol, takový ty drzý zvířata – taky mě překvapily ve 3500), tak to nebude zadarmo.
Kdo s koho?
Přes mostek a údolí nahoru.
Dva dny před závodem si jdu vyzvednout startovní číslo, snad budou umět anglicky, na takovej pouťák kamsi do hor uprostřed Číny se nikdo nepotáhne. No, skoro, vypadá to jak přebor Katalánska a Andorry. Z elitních závodníků v ní jsou Manuel Merillas, Tadei Pivk, Pere Rullan, bratři Mírové z Andorry, Yan Longfei, Sherpa Sunuwar a další tři Nepálci… v ženách Megan Kimmel, Mira Rai, Ragna Debats, Dong Li a spousta rozsypaného čaje. No, zadarmo to nebude.
Letmý pohled do startovky (jen první půlka elity)
Poslední den se s Fabiánem jedeme podívat busem do cíle. Fabián je Čech, co studuje v USA a teď vyrazil na stáž do Číny, koho tu člověk nepotká… Zatím jsem se na závod těšil, teď už jsem doslova nadšený, cesta zařezaná do svahu postupně odkrývá hezčí a hezčí výhledy, blížíme se k nějaké místní šestitisícovce, vypadá to, že někde na jejím svahu bude nejvyšší bod závodu.
První pohled na to, co nás čeká. Po straně tohoto údolí někde poběžíme.
Bez ceremonie by čínský závod nemohl proběhnout, ale na čínské poměry je vše velice střídmé Ještě rychle vrazím foťák Yuko, ať fotí a můžeme startovat. Yuko mě už naoko nesnáší, protože jsem jejímu manželovi řekl o Rondě, ten se v ní shlídl, přidal si k tomu Tor de Geants a Yuko teď s ním musí jet na dovolenou do Andory a do Alp. Jaká mrzutost!
Chvíle do startu, pěkně se tam všichni řadíme do první řady – drobní nepálci a bratři Mírové, vedle nich vysoký Tadei Pivk.. Ambice? Zkusím zabojovat o první desítku. Když kouknu kolem sebe, tak jména jsou tady zvučná, ale není jich zase tolik. Navíc jsem, myslím, zvládl aklimatizaci docela dobře. Prostě do toho půjdu a uvidíme, na co to bude stačit. A jako obvykle – žádná sukýnka. Hned po startu se odděluje skupinka nějakých 20 běžců – všichni favoriti, pár přepalovačů a medvěd.
Start ve městě.
Klušeme kolem 4 min/km, s tím nemám problém, přepalovači postupně odpadají, posunuji se někam k hranici první desítky. Jo, jo, tak nějak jsem si to představoval. V náběhu do stoupání se rozbíhá Megan Kimmel a postupně se prokousává dopředu. Soustředím se především na sebe, tuhle pasáž znám, ale 20 km stoupání bude zatraceně dlouhých. Ve 3800 je všechno OK, pořád mi to docela běží, dokonce se začínám dotahat na 10. a 11. místo. Ve čtyřech tisících už mi nadmořská výška přestává chutnat, ale Číňan přede mnou se motá, odpočívá a zdá se, že je ze hry. Ještě jednoho, to dám!
Tam někde přes les.. a nahoru!
Poslední 4 kiláky a 700 metrů nahoru – rozjíždím strojové tempo, ale to mi vydrželo velice krátce – ve 4200 se stroj naprosto zasekl. Nejede to, kopec vůbec neubývá. Svaly mě prosí, ať zastavím a vydýchám se, ale víc než pět nádechů jim nedám, to nepustím. Když vidím, kam až se škrábeme, chce se mi brečet. Velmi pomalu se přibližuju do sedla. To už běží čelo dolů zpět – nejdřív v klidu kluše Nepálec Bhim Gurung, za ním zuby nehty vlaje Tadei Pivk. Přede mě jde Číňan, o kterém jsem si myslel, že už je hotový, další Číňan a nakonec i Ragna Debats. Ale není se na co šetřit, musím se vyškrábat na obrátku.
Obrátka ve 4600..
Tam toho mám plný brejle, na seběh si věřím. Jsem 13., ale na 10. místo ztrácím 6 minut a to je hodně. Jednoho Číňana jsem zaříznul hned, ke druhému se pomalu blížím. Dva kiláky před cílem ho mám a v tom nejprudším seběhu jdu po něm. Musím mimo cestu mezi listy a větve, ale rubu to, co to jde. Číňan nehodlá prodat kůži lacino, ale přehnal to a proletěl se. Pomáhám mu vstát, ptám se ho jestli je OK, asi mi nerozumí, ale něco zahuhlá, zvedá se a jedeme druhé kolo a zase na krev. Na dlouhé rovince kolem jezera mám pocit, že skoro stojím, jsem úplně prázdnej, sotva pletu nohama, ale rovinka je docela dlouhá a když se ohlídnu, tak Číňan nikde. Už jenom zklusat čínské schody z kulatiny a jsem v cíli. Stačí jedno zakopnutí a všechno je jinak. Najednou je oheň na střeše, já na zemi, křeč v lýtku, mžitky před očima a Číňan vedle mě. Vedle mě, ale ne přede mnou, vyškrábal jsem poslední zbytky sil a o pár vteřin uhájil 11. místo. V cíli to ještě dlouho rozdýchávám, celý den jsem hodně unavený, ale užívám si to nádherné místo.
Tudy jsme běželi tam i zpět.
Pekelně dlouhá rovinka
Cíl. Nevím jestli něco ukazuju nebo mávám, jsem rád, že stojím.
Jedna z cílových rovinek, zdaleka ne poslední.
Poslední most. Tohle není skutečnej doběh, ale fotku s tímhle mostkem jsem si nemohl nechat ujít.
První desítka mi těsně unikla (nakonec jen minuta), ale vzhledem k průběhu musím být s výsledkem spokojen. Desátý Davood se mi v cíli svěřil, že skyrunning sice neběhá, ale dlouho běhal do vrchu a výška mu nedělá problém. Před třemi dny byl na Damávandu. Daleko větší peklo předvedla Megan Kimmel, když skončila celkově šestá a od Tadeie Pivka dostala necelých 10 minut. Žádná sukýnka tak byla proklatě vysoko.
Profilem trati to byl závod spíš pro vrchaře (myslím, že Ondrovi Fejfarovi by mohl sedět), ale jinak jsou všichni spokojeni. Nádherné prostředí, nadmořská výška, solidní technická náročnost, závod jak má být. Co pořadatelé nezvládli, tak jsou výsledky. Dlouho prostě nebyly k dispozici a to vůbec. Web krásný, fotky supr, ale výsledky nikde, snad se z toho poučí.
Svůj výsledek bych nepřeceňoval, protože šíře startovního pole nebyla zdaleka taková jako třeba na Zegamě, na Sierre-Zinal nebo v Livignu. Na druhou stranu k zahození také není, pořadatelé sem dokázali dostat špičkové závodníky (jen Merillas se zasekl v Chengdu na letišti) i závodnice a třeba takový RUT nebo Madeira si mohli o takovém startovním poli nechat jen zdát.
Sečteno podtženo – Skyrunning v Číně? Rozhodně! Skvělá zkušenost, výborný zážitek. Pěkná trať a především nádherné prostředí. Jet sem určitě stojí za to a přímo se nabízí zůstat déle – jednak bez pořádné aklimatizace tu člověk nic nezaběhne a také prostředí si zaslouží více pozornosti (fotky mluví samy za sebe a zaslouží si vlastní galerii).
Bylo tady fakt pěkně, příště zas.
The post Úspěch v Shangri-La appeared first on Pavel Paloncý – Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
