Už když jsem šel večer domů z práce, cítil jsem jeho volání.
Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody … světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
„Pojď ven, za město! Následuj mě!“ volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.
„Dobrou noc“, řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji.„Dobrou noc …“
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím … stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
„Pojď ven! Následuj mě!“
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři … usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.
Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo … tělo si tam běhá, stále dokola.
 |
| Koláž jsem vytvořil z ilustrací vystřižených z knihy „Umění radosti a boje“ 😉 |
Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH … UH … UH … zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH … sekunda a půl pauza … UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.
UH … UH … UH … prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu …
