Kdy se mi naposledy stalo, že bych měl ve středu před obědem na kontě odběhaných 39 kilometrů? Asi nikdy, mám dojem. Ani v dobách, kdy jsem opravdu hodně trénoval. Samozřejmě, jsou to kilometry pomalé, šouravé, ale taky se počítají.
Asi je únor měsícem běhání zaslíbený. Díky počasí si můžu přispat, jít běhat později a nehrozí mi, že se upeču na slunci nebo se budu prodírat mezi desítkami korzujících chodců.
Je to měsíc, kdy nemusím uskakovat před cyklisty.
Je to měsíc, kdy od sebe nic nečekám, natož abych se dral na závody. Takže si mohu popobíhávat v klidu, na pohodu, jenom se zapnutým autopilotem.
Je to měsíc, kdy mávnu rukou nad tím, že mi to zrovna moc nejde. „Počkej v říjnu,“ říkám si pro sebe, když mě někdo nadupaný na cestě předběhne.
Je to měsíc, kdy běžecká sezona vypadá plna nadějí.
Tak proč má únor, sakra, jenom 28 dnů?
