„Where did you get this American accent?“
„Watching MTV?“
Tahle otázka padla loni v srpnu, když jsem si na turnaji povídala s rozhodčím squashe z Maďarska, který kdysi žil v Americe. Divil se, že mám ten „pravej american accent“ a že to u evropanů není zrovna běžné. Ta moje odpověď o MTV byla zprvu míněná jako nadsázka. Oba jsme se tomu zasmáli.
A pak mi došlo, že je to vlastně pravda.
V dnešní době je angličtina samozřejmostí. V podstatě skoro celá naše generace ji víceméně ovládá, protože jsme díkybohu vyrůstali v době, kdy se u nás narozdíl od ruštiny učí povinně angličtina. Nejsem z těch dětí co na ně od mala mluví rodiče anglicky, aby něco pochytili. Nesledovala jsem anglické pohádky, neměla anglické kamarády, ani nechodila do anglické školky. Můj největší kámoš bylo pískoviště a holka odvedle od sousedů, se kterou jsme pravidelně lezly na stromy (a padaly z nich) a běhaly kolem baráků a hrály na schovku. Když jsem pak ve školce chodila na angličtinu, naučila jsem se jen pár barev a slova jako „dog“ a „cat“.
Dobrá práce, Denčo.
Ze základky si nepamatuju z angličtiny vůbec nic. Kromě tý otravný písničky (ej bí sí dý í ef dží..), kdy ultrarychle zazpíváte celou abecedu a naučíte se tak aspoň anglický písmenka, jsem se naučila možná „Hi“ a „I Am Denisa“. Nehráli jsme počítačový hry jako dnešní děti. Nebyly tablety a telefon jsem dostala jen kvůli volání mámě z družiny, kdy největší vymožeností bylo chytání rybiček a had žeroucí pixely. Prakticky jste tam anglický slovíčko nenašli. Akorát jsem měla takovou tu krabičku s tetrisem, což byla největší vymoženost našeho dětství. Takže jediný slova, který jsem se naučila mimo hodiny ve škole bylo „game over“ a „bejblade“ ( přičemž do teď nevim, jak se to píše správně anglicky a co že to slovo má vlastně vyjadřovat).
Na gymplu jsem měla jediný štěstí, že naše třídní byla angličtinářka. Dokonce vedoucí anglické sekce. Jako španělská třída, která měla 11 hodin španělštiny týdně, byla angličtina dost pozadu. Tehdy jsem začala pociťovat, že se španělština začíná pomalu dostávat na stejnou úroveň a možná i do popředí, protože když na Vás 5x týdně mluví 3 hodiny denně rodilej mluvčí ve španělštině, který vám česky nic neřekne, prostě se to musíte naučit.
V tý době jsem si uvědomila, že tomu musím dát navíc i něco sama.
Na gymplu jsem si těch rozdílů nikdy moc nevšimla, ve třídě jsme mluvili všichni víceméně stejně. A kdo to dvakrát neuměl, tak zkrátka moc nemluvil. I tak jsme ale všichni tu maturitu udělali levou zadní a mně zkrátka přišlo, že anglicky umíme tak nějak všichni a každej se na nějaký hovorový úrovni domluví.
Ten velkej rozdíl přišel až na fakultě. Když jsme ve druháku nastoupili na povinnou výuku právnický angličtiny, pochopila jsem, že naše angličtina na gymplu byla trošku nadstandard. Ne, že by snad ostatní anglicky neuměli. Ale zkrátka vcelku rychle poznáte, jak se kdo vyjadřuje, jakou má slovní zásobu a jakou má výslovnost. Spoustu lidí Vám řekne, že moc neumí gramatiku, ale že se tak nějak domluvěj. Na jednu stranu to určitě stačí, pokud angličtinu nepotřebujete do práce a použijete ji maximálně na dovolený u moře, pak je to až nadmíru dostačující. Já ale patřím mezi ty, kteří jsou toho názoru, že i gramatika a výslovnost je důležitá. Stejně jako slovní zásoba. A to především proto, že i v češtině tak trochu soudíte lidi podle toho, jak se vyjadřují. Jestli mluví spisovně, jestli nepoužívají dvacetkrát stejné slovo. Zkrátka, když někdo mluví sebevědomě, nahlas, vyjadřuje se jasně a používá přesné výrazy, hned ho vnímáte líp. A chováte k němu hned větší respekt.
To platí i v angličtině.
Pokud jste cizinec, víceméně nikdo neřeší, když uděláte občas nějakou tu gramatickou chybu. Nebo něco špatně vyslovíte. Na druhou stranu u obchodního jednání nebo prezentace projektu je projev docela důležitý. A pokud pro Vás bude stresový samotný fakt, že něco musíte prezentovat v angličtině, udělá to všechno mnohem těžší.
A mě se na to ptali i při pohovoru do advokátky. České. Kde angličtinu téměř nepoužívám.
Tím se dostáváme k důvodu, který mi dal impuls k tomuhle článku.
Právnická angličtina.
Kdesi po maturitě jsem se přesvědčila o tom, že s angličtinou nemám problém. Nebojím se mluvit, v běžné řeči rozumím víceméně všemu (pokud na mě někdo nenasadí nějakej americkej slang ideálně ještě s ultrasilným akcentem) a když zrovna nenajdu správné slovo, zkrátka to nějak opíšu. A když ne, nakonec se rukama nebo nohama vždycky domluvíte. A nebo máte google translate.
Jenže zrovna tenhle týden mi začal seminář s názvem Introduction to American legal system. Vyučujícím je rodilý mluvčí, profesor z NOVA Souther University z Miami. Zní to všechno fantasticky, ne? Má to jen jeden háček. Na každý seminář (takže ze dne na den) máme přečíst cca 15-20 stránek textu amerických rozsudků z trestního práva, většiny z 60. – 80. let 20. století.
Četl jste někdy někdo rozsudky soudu v češtině?
Ani to se téměř nedá číst.
Najednou mám pocit, že skoro neumím anglicky. Sedím nad tím denně tři hodiny, většinu slov neznám, a to ještě záleží, čeho se zrovna trestný čin týká. Ideální jsou třeba telefonní odposlechy nebo dopravní nehody a následný lékařský ošetření (tady by si smlsli i medici) a nebo třeba zpronevěra. To pak místo čtení víc listujete slovníkem, kdy nakonec zjistíte, že 5 různých slov jsou v podstatě synonyma a nebo nemaj ani českej ekvivalent (lepší možnost). A když už nakonec pochopíte, jak že to ten soud rozhodl a přejdete k části „concurring opinion of justice“, kde přeci concurre asi LOGICKY bude od slova „concurrence“, tudíž zkrátka v naší mluvě „odlišné stanovisko soudce“, nakonec z toho po pár minutách, co máte pocit, že to pořád nějak nesedí, vyleze, že „concurring“ vlastně znamená „souběžný“.
Takže přesnej opak.
A to může být, obzvlášť v právu, docela problém 
Zkrátka jsem si zase uvědomila, že si nikdy nemůžete myslet, že už umíte anglicky natolik, že se nemá cenu nic víc učit. Já jsem si to vlastně ani nikdy nemyslela, ale ruku na srdce – sednout si večer k televizi a dělat si cvičeníčka nebo se ze slovníku učit nový slovíčka by nebavilo asi nikoho. A tak jsem si za těch pár let od gymplu osvojila takových pár známých či méněznámých způsobů, jak se přirozeně dostat k angličtině, aniž by Vás to nějak moc obtěžovalo, a vcelku efektivně se i naučit něco novýho.
Písničky
Jasně, tady by asi nebylo co vysvětlovat. Poslouchat anglický písničky zvládnem všichni. Já se z toho ale snažím skoro vždycky dostat něco víc. Vždycky se snažím té písničce porozumět. Takže si ji jednou, dvakrát nebo kolikrát je potřeba, třeba před spaním, pustím do sluchátek. A vnímám jen tu písničku. A text. Mám takovou úchylku (která nepramení úplně z angličtiny jako z potřeby mít všechno tip-ťop), že musím mít u každé písničky v iTunes i nahraný text. A když tomu náhodou nerozumím, občas si přeložím nějaké to slovo. A nebo jdu zkrátka na karaoke texty, kde je český překlad celé písničky (a pak třeba i pochopim, o čem je vlastně Rockabye od Clean Bandit).
Filmy, Seriály, Videa
Kromě toho, že v originále je to vždycky lepší, dá Vám tohle skoro nejvíc. To, že nerozumíte některým slovům vůbec nevadí, většinou to pochopíte z kontextu. A nebo si k tomu pustíte český titulky, což je skoro nejlepší způsob, jak si ten překlad propojit (pokud teda jen nečtete titulky místo poslechu). A tohle je ten způsob, kdy se za a) nejlíp naučíte výslovnost a za b) zvyknete si na přízvuky různých lidí, protože každej herec mluví trošku jinak. A tak Vás pak nepřekvapí, když na Vás někdo vychrlí o něco rychleji a ještě s přízvukem, kterej nezní jako ten, co měla Vaše učitelka na základce.
A pokud zrovna nemáte čas na sledování filmů nebo seriálů, bohatě postačí i videa na YouTube. Pokud holdujete zahraničním youtuberům, tím líp pro Vás. Já nesleduju žádnýho, ale z mých oblíbených odpočinkových videí, které trvají pár minut, je zásadně The Late Late Show Jamese Cordena, Jimmy Fallon a nebo Ellen Show. Dřív jsem nepohrdla ani MTV Cribs nebo Sixteen – Pregnant (ale i z toho každej jednou vyrostem).
Jenže, co je větší pokladnice britskýho akcentu než poslouchat rozhovory s Adele?
Čtěte… VŠECHNO!
Nemusí to být nutně knížky. Některý knížky se týkají takových témat, kde byste se víc trápili se slovíčkama než by byl samotný požitek ze čtení. Koneckonců když jsem si koupila v Austrálii knížku Leading od Alexe Fergusona, uměla jsem po měsíci v angličtině skoro všechny pozice fotbalových hráčů na hřišti, včetně pozic v lidí z týmu (od uklízeče po obchodní vedení), taktik, a k tomu všemu navrch podrobné výsledky a vývoj anglické fotbalové ligy. Bohatě ale stačí si občas přečíst nějaký ten článek na netu. A pokud Vás zrovna nebaví číst BBC nebo The Guardian, můžete si číst třeba anglickou verzi Vogue. Nebo třeba The Forbes, což je moje oblíbená zábava na nudný přednášky.
Ve výsledku je úplně jedno, co to bude. Zkrátka jen stačí něco číst (i kdyby to byl návod na mobil nebo obal od žvejkaček).
Mluvte
Introverti s tím možná budou mít trochu problém, stejně tak lidi, kteří svý angličtině moc nevěří. Ale tím, že budete mluvit, se zlepšíte právě nejvíc. Snažte se využít každý příležitosti. Já jsem vděčná i za brigádu ve Starbucks, protože většina našich zákazníků na Muzeu byli cizinci. A i tak Vás to donutí mluvit, poslouchat a komunikovat. Stejně tak je fajn využít každý možnosti mluvit s rodilým mluvčím. A pokud Vás opraví, nepřestávejte mluvit.
Není to kritika, snaží se Vám pomoc.
Najděte si speaking-buddyho
…nebo zkrátka někoho, s kým budete mluvit anglicky. Kamarádi s ciziny jsou hrozně fajn! Nejen proto, že se za nima můžete vydat a poznat jinou zemi, ale protože si s nima můžete povídat. A většinou jak jinak než anglicky. Ideální je volání na Skypu, protože při psaní máte možnost přemýšlet jak se co píše, opravovat to, hledat si slovíčka. Když s někým mluvíte, je to zkrátka víc přirozený a nutí Vás to reagovat rychle. A že uděláte občas nějakou chybu? No a co.
Používejte autocorrect
Pokud to jde, nastavte si ho alespoň v mobilu a we wordu. Jedna výhoda při psaní je totiž ta, že se musíte zamýšlet nad gramatikou. A spellingem. Někdy totiž někde odposloucháte nějaký slovo (to jsou typicky ty moje písničky), který sice dokážete už vcelku bez problému použít, ale když ho najednou máte jednou napsat, váháte. Českej autocorrect ze srdce nenávidim, ale ten anglickej ve wordu funguje skvěle. A vychytává vám přesně ty chyby, kde se píšou zdvojený souhlásky „ll“ „rr“ a nebo ty super slova o osmi slabikách, kdy v některé z nich jsou i tři samohlásky po sobě. Třeba u slov „millennium“ nebo „accommodate“ přemýšlim skoro pokaždé, které z těch písmen je tam vlastně dvakrát.
A právnická angličtina je teprv oříšek.
Běžte tomu naproti kdykoliv to jde
Taková snadná rada na závěr, která ale obsahuje téměř to nejpodstatnější. Tyhle univerzální rady sice možná fungují víceméně na všechny, i tak je ale každý schopný pomoc tomu někde sám. Já osobně si třeba judikáty do školy čtu zásadně v angličtině. Původně to vycházelo z mýho přesvědčení, že zkrátka budou zpracovány líp než v češtině, protože to hledá mnohem víc lidí na celém světě, a za druhé – anglická wikipedie je prostě o moc lepší než ta česká. Když už vím, že nad tím ten čas strávím tak jako tak, čtu si to radši v angličtině. Na hodinu se připravím úplně stejně a narozdíl od čtení v češtině se občas naučím nějaký to slovíčko navíc.
Stejně tak není vůbec od věci vzít si ve škole nějaký volitelný předmět v angličtině (za kterej ještě nafasujete kredity).
Stejně tak můžete sledovat celebrity / cizince na sociálních sítích a vnímat jejich příspěvky.
Třeba instagram je studna nekonečných popisků fotek v angličtině.
A všichni u něj trávíme hodiny.
A ještě jedna věc na závěr – CESTUJTE!
… protože cestování je láska. A spoustu zkušeností k tomu.
A jestli máte někdo svoje osobní triky jak si sami aktivně zlepšujete angličtinu, sem s nima do komentářů!
Ocením všechno
Mějte se fajn a úspěšný zkouškový (nebo maturity)!
