Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Číslo si vyzvedávám hned při první příležitosti ve středu, krátce po oficiálním otevření Transvulcanického
stanu. Je tam pěkný nátřesk, už hned od prvních minut. Dostávám se na řadu a fasuju startovní číslo 1950, vzadu v mysli jsem trošku nasranej, že číslo neobsahuje žádnou trojku. Jsem trošku pověrčivej a závody bez trojky v čísle většinou nedokončuji :-), ale budiž. Na pokoji si dne před startem závodu chystám věci, připínám číslo na tričko, čistím boty, rovnám gely, skládám mapku závodu abych měl všechno na sobotní ráno připraveno. Den před závodem se seznamuju s naším reprezentantem Honzou Bartasem, toho času poletujícím po horách kolem Madridu. Vyměňujeme si dojmy s pojmy a domluva je, že Honzu vyzvednu ve čtyři ráno v Santa Cruz a pojedeme společně na start závodu do Fuencaliente k nejjižnějšímu majáku La Palmy. Jak bylo domluveno tak bylo i vykonáno. Z předchozích dní, už mám cestu k majáku zmáklou, takže žádný stres nebo tak něco, akorát malej protože, jsme docela v
dlouhý koloně dalších natěšených ultraběžců, a každý potřebuje to své auto zaparkovat co nejblíže startu. Po pár minutách se nám to daří s Honzou se pakujem k moři na start a opouštíme Janičku, která nás jako doprovod pak možná povzbudí někde na občerstvovačce na trati. Start je přímo od hladiny moře, z jakéhosi kamenného „mola“. na ploše cca 80×20 metrů je namačkáno skoro 2000 běžců. No aspoň na nás hned na startu nefouká. Těsně před startem, pořadatel vítá největší hvězdy závodu mezi, které dozajista patří Kilián Jornet či Tim Olson nebo třeba Dakota Jones či Luis Alberto Hernando a další. Z ženských hlavně hvězdná Emilka Forsbergová či Anička Frostová. S Honzou si stoupáme cca do první čtvrtiny hada, pro mě super místo, Honza by byl asi raději ještě o pár metrů vepředu, přeci má jen vyšší cíle jak já.
 |
| Author: Ian Corless |
Do startu zbývá 5 minut, hrajou klasické před startovní hity, moderátor hecuje závodníky a atmosféra je
naprosto úžasná a už jen španělské Tres Dos Uno…a jde se na věc! Hned po startu se obíhá maják a z široké cesty se stává chodníček široký cca metr a půl, který způsobuje naprosto apokaliptický špunt. Snažím se jít dopředu co to jde i mimo cestu, jen se hnout z místa, mezi tím je vidět jak špička naprosto šíleným tempem si to šine po lávovém úbočí směr vesnička Los Canarios, kde je i první mokrá občerstvovačka. Před závodem jsem si řekl, že začátek nesmím přepálit, a v rámci možností se tohoto předsevzetí držím a běžím jen tam kde si myslím, že můžu jen získat a neplaším se když kolem mě lidi běží a při prvním prudším kopci
je svou rychlou chůzi stahuji zpět, tato strategie funguje překvapivě dobře. Těsně před vrcholem Las Deseadas mě podle vlaječky na batohu dotáhl s číslem 1930 Milan Seman, prohodíme pár slov a po chvíli mi v prudším výšvihu Milan mizí a až do konce už jej nevidím. Těsně pod vrcholkem Las Deseadas je občerstvovačka s pitím, beru kelímek s ionťákem a doplňuju jednu půllitrovou Salamon flašku. Úsek, který mě teď čeká již dobře znám, protože jsem si jej proběhl 4dny dopředu. Nádherné hřebenové úseky a sopečné kužely. Cesta je krásně zvlněná a převažuje klesání až na první velkou občerstvovačku na dnes již legendárním sedle El Pilar, tempo mám hezké, držím to někde kolem 5 na kilometr, přesně tak jak jsem si to už mnohokrát před samotným závodem snil. El Pilar je v obležení fanoušků, může tam být v tu chvili kolem 1000 lidí, při samé euforii proběhnu a zapomenu, že by někdě tady mělo být na občerstvení i něco k snědku, běžím přes čipový koberec a už slyším svoji Čulinku jak na mě volá, jako dopink dostanu pusu a mazání na třísla, trenýrky mi začínají řezat do stehen. Přes samý spěch jsem se zapoměl najíst, takže
 |
| Ještě to jde |
vracečka zpět a hledání jídla, na občerstvovačce je všechno možné ale sůl ne, takže hážu jen banán a meloun, ještě něco na pití a valím dál. Od El Pilar na další občertvovačku El Reventón je to cca 8 km více méně po rovině. Běžím ale cca po kilometru přecházím do chůze a absolutně nechápu co se děje, nic mě nebolí, křeče nemám, ale tělo nechce zrychlit, při jakémkoliv pokusu se jakoby dusím lapám po dechu. Snažím se dycky chytnout někoho kdo mě předbíhá, aby se můj motor nějak nastartoval. Chvíli to i tak vypadá, avšak po pár minutách zase motor zhasl. V hlavě naprosté zděšení, zkouším do sebe dát gel. Bez úspěchu. Na Reventón dorážím hodně psychicky na dně. Tempo se snížilo někde na 8km na hodinu. V tomto místě se trasa docela zvedá až do nejvyššího místá Roque de los Muchachos, naprosto fanatastického místa na trase s mnoha observatořemi, jak jsem už psal. Další občerstvovačka na trati za Reventonem je Pico de la Nieve, která je jen 6 km vzdálená. Pro mě je to v tu chvíly 6 km jak pro běžce pětky půlmaratón. Moje tělo si dělá absolutně co chce, vůbec neposlouchá, je v jakém si stand by režimu, kdy mi fungují jen základní funkce jako je nadávání, koukání do mapy a pomalé předbíhání levé nohy pravou a naopak. Absolutně nevím co se děje fouká pro mě strašně silný boční vítr, který neustále suší
moje tělo a já nevím jak jsem už zblblý jestli mám vůbec pít, když se nepotím.
 |
| profil plus checkpointy |
Na sluníčku je v tu chvíli kolem 28 stupňů a každým vystoupaným metrem se teplota i vítr stupňuje. Už jen pobit na slunci je pro mě úžasnou zkouškou co vlastně jsem schopný vydržet jak neskonale obdivuju všechny přeživší účastníky Badwater ultramarathonu. Vzpomínám si na mé docela úspěšné Týniššťské šlápoty, kde bylo podobné vedro. Když mě nemůže dostat příroda na kolena, komu se to daří jsou mí „soupeři‘ i když jsou strašně příjemní, tak mě prvních 100 předběhnutí neskutečně sere, ne sere ale SERE!!!!!!! Nejsem schopen nic jen
prostě jít co naha nohu mine, nechci to vzdávat stejně by mi to nepomohlo, jedině, že by pro mě přiletěla helikoptéra. Mám sice maratonske pojisteni, ale nejsem si jisty jestli platí i nad 2000 m.n.m. Než dojdu na občerstvovačku Pico de la Nieve a následně hned na Pičo de la Cruz, mě předběhlo 406 lidí. To je naprosto poslední hřebíček do té mé sluncem vyprahlé tělesné skořápky. Za ty nekonečné kilometry a hodiny, jsem přišel na to proč mi to nechce jet, když mám všechny předpoklady minimálně držet tempo s tou 60tiletou paní co mě právě ladným cupitáním předbíhá. Nejsem aklimatizovaný na běh v takové nadmořské výšce. Všechno co jsem dělal ten týden předtím se smazalo dycky spánkem u hladiny moře. Některé z kilometrů mezi Roque a Cruz jdu v tempu 30 minut na kilometr. Hřeben je sice krásný, ale také nekonečný. Je krásné vidět občerstvovačku a zároveň nejvyšší bod trasy v jeden moment, ale za každým vrcholkem je další sešup
dolů a pak zas hoplá nahoru a tak se to opakuje nejméně třikrát. Nahoře vRoque de Los muchachos to vypadá jak v polní nemocnici a ne jako na občerstvovačce, kopa lidí leží na zemi, dost jich zvrací, já se tam snažím moc nezdržovat kopnu do sebe nějaké pomeranče kolu a jdu do seběhu k hladině moře, nikdy jsem tak dlouhý seběh cca 17 km s 2490 metry dolů najednou nešel, ale nohy mě nebolí, energie dolů skoro není potřeba tak jdu do toho po hlavě a zase mi stoupá tempo a dokonce předbíhám pár soupeřů. Až do občerstvovačky El Time, kde byl finiš Vertikálního kilometru mi to jde docela dobře cítím se fajn, až na ten brutální nedostatek energie nemám stále žádne křeče, puchýře či bolesti. Prostě stále jsem jen schránka bez obsahu. Na El Time mám hovor s tátou a ten mi oznamuje, že ségra přivedla na svět, už svou druhou krásnou holčičku Tínu a mě do okamžitě zalévají oči slzama a jsem celej dojatej, až skoro nemůžu mluvit. Tak to tak ještě chvilku probíráme a ja se už jen zpomalím a ultrapomalím pohybem šinu dolů do přístavu abych dokončil své dlouhé putování. Posledních 8 km cesty mi zabralo neskutečných 120 minut. Po skoro vertikálním chodník do přístavu a pak korytem řeky (zdravím tě Olafe), do neskutečnýho předfinišového hangu, který končíl nekonečnou rovinkou až do cíle obklopený davem fandicích naprosto vynikajících diváků. Do cíle jsem dorazil za neskutečně zklamaných 14 hodin 31 minut. 4,5 hodiny za mým očekáváním, tudíž asi se na La Palmu budu muset vypravit ještě jednou napravit si chuť.  |
| Zombie |
Měl jsem naprosto skvělé pocity virtuálně závodit se světovou špičkou. Bylo to neskutečně silné stát tak blizko nich, s některými si prohodit pár slov (zdravím Timothy). Poznat v rychlíku Honzu B (75 místo 9:25).Všem kdo by si chtěli vyzkoušet tento závod a opravdovou atmosféru světové akce, doporučuju Transvulcanii a La Palmu. Naprosto vyjímečná kombinace. Příroda je naprosto úžasná, výhledy po celé tratě jsou epické. Trať je rozmanitá, ani na minutu se nenudíte (pokud teda nejste na tom s rychlostí jak já). Ostrov není drahý a nabízí toho na prozkoumání strašná kvanta.¨
Díky všem podporovatelům z X-Trailu Orlová, rodině přítelkyni a kamarádům. Doufám, že se brzo někde uvidíme!
Video z Cilové rovinky ZDE
Fotky ze závodu od Ian Corless ZDE
Výsledková listina ZDE
Záznam mé STRAVY
Fotky dodám, až je všchny pořádně protřídím..slibuju, když už ten výkon stál za prd, tak fotky jsou pěkné i ty sferické nějaké mám.
