Jestli je něco pozitivního na tom, kdy musíte veškerý data z iPhonu A převést do iPhonu B, je to pravděpodobně třídění tisíců (zbytečných) fotek, u kterých se kolikrát dost zasmějete, zděsíte a některé radši smažete, aniž byste rozklikli jejich náhled. A mezi těmi stovkami screenshotů materiálů do školy, velevtipných „hrozně trefných quotes“ z chili-čili, který se „zaručeně někdy budou hodit“ takže nikdy, najdete i pár fotek, který stojí za tu archivaci. A to jsou kromě těch s rodinou a kamarády třeba fotky z cest. A mezi nimi jsem právě objevila i ty z Rigy, o kterých jsem po pár minutách usoudila, že by si snad i zasloužili menší photodiary. Alespoň z těch, které jsem stihla vyfotit (než si můj Olympus usmyslel, že zkrátka přestane fotit, v doslova ideálním čase – dva dny před odletem z Rigy domů a týden před odletem do Austrálie, #dikymoc).
Riga. Hlavní město Lotyšska. Místo, kam bych pravděpodobně nikdy sama bezdůvodně nevyrazila, minimálně by nepatřila k prvním destinacím, po kterých bych prahla při výběru destinace. Ale když doma padla myšlenka, že bychom se mohly o prázdninách vydat na turnaj za hranice, hlasovala jsem všema dvaceti, ať by to bylo kamkoli. A tak jsme se začátkem srpna, den po příjezdu z turnaje z Prostějova, objevily na pražském letišti. A já pila to nejmenší a zároveň nejdražší latte, který si asi v Praze můžete koupit. Vítejte na letišti u Paula.
Znáte tu radost, když zas někam po sto letech letíte, ne?
Poslední selfíčko s mámou před odletem. A minuta ticha za brejle, který zůstaly v australskym národním parku.
P.S. – podle mě si nejsme vůbec podobný, ale všichni to říkaj. Tak co?
Up in the sky.
…a hodinovej let do Polska a přestup na druhej let do Rigy.
A pak rovnou na procházku do centra!
Ručně šité panenky. Není kouzelná?
Další kavárna? Jestli Vás něco v centru Rigy trkne jako první (a nebo možná jen ty, kteří prahnou po kafi každou chvíli), pak je to doslova kafe na každým kroku. Lotyši jsou totiž doslova coffee nation. Je to trošku jako když jdete po Manhattanu, kde vidíte od jednoho Starbucksu ke druhýmu, jen stačí Starbucks vyměnit za Golden Coffee. Nebo Double Coffee. Nebo Coffee Inn.
Kafe. Kafe. Kafe. A ještě jednou! #Kafejnica.
Pátek ráno. První hrací den a první kolo ve 21:30. A vzpomínka na summer body, který zůstalo v Austrálii. #RIP
A tak nějak to čekání vypadalo. Koukat na squash, dát si kafe, koukat na squash, dát si oběd, dojít na pokoj, vrátit se zpět, koukat na squash. Jen to kafe je za 4 eura z benzinky, která stála hned vedle squashovýho centra. A i když ji vevnitř kompletně rekonstruovali, a kromě kasy a kávovaru tam nic nebylo, bylo to jediný kafe široko daleko. Protože jestli je v centru kavárna na každym kroku, mimo centrum není skoro žádná. ŽÁDNÁ!
Skvošs?! Do teď doufám, že je to vtip.
Sobota ráno. První kolo jsem vyhrála 3:0, stejně jako zbytek naší výpravy a večer jsme „slavily“ postup v hotelovym lobby baru. Někdo u sklenky vína, někdo u kafe. Nicméně tahle milá mísa ovoce od hotelového personálu nebyla až takovým překvapením, jako omluvou za absolutně neschopný personál na lobby baru, kdy jsme na po objednání čekaly na kávu přes 20 minut, když jsme se následně vydaly na bar a zjistily, že už se připravuje, vrátily se zpátky ke stolu. A když za dalších 5 minut nedorazila, zjistily jsme, že kafe stále stojí na baru, studené. A tak jsme si pro něj došly samy. Stejně jako pro další objednávku. Stejně jako pro účet. A to byl, prosím, čtyřhvězdičkový hotel.
–
Nicméně manažerka byla dost profesionální, stejně jako zbytek hotelu, včetně úžasných snídaní a čistých pokojů. To aby si někdo nemyslel, že máme potřebu si stěžovat. Tohle malé překvapení nám udělalo radost, většina hotelů by se vám zkrátka jen omluvila… takže kdo se někdy budete chystat do Rigy, můžu Bellevue Park Hotel Riga jen doporučit, protože je přímo u obrovskýho zelenýho parku s kvantem květin a rybníčků, kde se dá skvěle běhat a procházet 
Hodinu před čtvrtfinále, který jsem nakonec vybojovala v pátým setu. Klasicky jsem vedla 2:1 a čtvrtý set prohrála, takže se muselo rozhodovat v posledním setu…
a ten nakonec vyšel a já mohla slavit postup do semifinále!
… a v sobotu se rovnou hrálo i semifinále, kde jsem narazila nasazenou dvojku… porazila ji 3:0. Ve výsledku mnohem lehčí zápas než ten čtvrtfinálový (během kterého jsem nevědomky zlomila raketu. ZASE). A tak se „Jr.“, druhej nejmladší hráč turnaje, dostal do finále 
Neděle ráno. Finálovej den. A já si živě pamatuju, jak jsem byla vděčná, že se mi povedlo přesunout finále z 9:00 na 12:00 a i tak jsem se ráno po players party nebyla schopna probudit. A nebylo to ani kvůli players party (protože DJ neměl nic jinýho než ruský písničky a na jméno David Guetta mi ruským přízvukem odpověděl „who is it?“) jen jsem se zkrátka nemohla vůbec naladit do hrací nálady. A tak jsem strávila hodinu v hotelovym fitku, kde mi v uších dokola znělo Aviciiho „Wake Me Up (when it’s all oveeeer)“ a já si přála, abych už to měla za sebou. Finále s první nasazenou, s online streamem na internetu a nervy v kýblu.
A pak přišel ten čas. Šla jsem na kurt, celá nervózní ze všech, co na nás koukali a z těch, co koukali na internetu. A při rozehrávce, kdy jsem se rozehrávala jak desetiletá juniorka jsem zjistila, že mi to nelítá, protože mám zlomenou raketu. Skvělej začátek. A tak mi nezbývalo nic jiného, než zase vyjít z kurtu a vyndat raketu novou. Raketu, se kterou jsem ještě nehrála, protože všechny tři „starý“ jsem před turnajem zlomila a s sebou měla jen 3 nový a tu, která byla zase prasklá. Po dvou zápasech, doslova kvalita.
A pak jsme začaly hrát. První set jsem prohrála 8:11 a přesně se projevil ten styl hry soupeřky, kterého jsem se bála. Pak se mi ale podařilo vcelku jednoznačně otočit a vyhrát další dva sety a za stavu 2:1 jsem šla na kurt s tím, že už to dohraju. A nedohrála. Stav se vyrovnal na 2:2 na sety a šlo se do závěrečného setu, kde jsem nakonec urvala vedení 10:4. Co se vám v tu chvíli honí hlavou? Že už máte vítězství na dosah. A pak všechny ty zápasy, kdy jste měli tři, pět, sedm matchballů a prohráli nakonec jste prohráli. A to se začalo pomalu naplňovat. Z 10:4 byl stav najednou 10:8 a já uklidňovala sama sebe, abych zbytečně „nevymýšlela“ a hrála trpělivě. A pak… dala aut z podání. A byl konec. Žádný druhý podání jako v tenise totiž není. Prostě přijdete o bod. A to byl ten můj jedenáctý. A výhra! Nepřišla žádná radost, vítězné zvedání rukou nebo radostný výkřik, jako když vybojujete těžkou výměnu a nakonec výhru. Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že to byl opravdu aut a že to znamená konec. A navíc, radovat se z chyb soupeře je zkrátka nesportovní. Ale výhra to byla. A to je hlavní!
A večer přišlo na řadu vyhlašování. První trofej z prvního turnaje a já se na ni neuvěřitelně těšila. Nejdřív ocenili mamku za třetí místo, po tom, co prohrála neuvěřitelně těsně v semifinále s první nasazenou Skotkou a pak smetla ruskou soupeřku v zápase o třetí místo. Hrála o stupeň vyšší kategorii. A pak přišlo na řadu naše vyhlašování. A Denči největší trapas. Podívejte se na další fotku. Nepřijde Vám ta trofej nějaká divná?
….protože to bych nebyla já, abych ji nerozflákala před zraky všech ostatních hned při vyhlašování. Během toho všeho gratulování jsem totiž měla pocit, že Andrej trofej pořád ještě drží a on měl pocit, že ji pro změnu držim zas já. A tak se to seběhlo, že spadla na zem a přerazila se napůl a zůstala ležet na koberci na dva díly… všichni mlčeli, já jsem mlčela a bylo mi pomalu do breku. Naštěstí nic, co by vteřinové lepidlo a můj táta nespravili
A v pondělí ráno už nás čekal odlet zpět do Prahy. Ještě jsme ale stihli vyrazit do kavárny Minka Cat Coffee, kterou jsem našla na google mapách a je dost podobná jako ta kočičí kavárna v Hradci. Nicméně jsem asi před měsícem na tripadvisoru zjistila, že ji zavřeli 
A přitom byla tak krásná!
A závěrečná fotka z taxíku, kterou jsme zakončily náš 4 denní výlet a „mom & daughter time“ ♥
Mimochodem, všechny taxíky v Rize maj wifi, což je hrozně praktický, obzvlášť, když zrovna vylezete z letiště!
Mějte se krásně a dejte mi vědět, jestli byste stáli o nějaký throwback články z našeho měsíčního putování po Austrálii
