Už je to týden, co jsem se vrátila domů z cest. Týden, kdy poprvé můžu s klidným svědomím říct, že už mě opustil jet lag a i přesto ležím zahrabaná v dekách s kakaem v ruce, leduju koleno, ve sluchátkách mi hraje nové album Passenger a užívám si tenhle moment jak nikdy. Všichni si pořád přejou cestovat kolem světa a ani já jsem v tomhle nebyla výjimkou. Tiše (a kolikrát i nahlas) jsem záviděla všem, kteří se loučili z letišť a odjížděli do světa. Ale kdyby mě teď kdokoli odvezl na letiště a chtěl vzít kamkoli za hranice, bez váhání bych nasedla na autobus a vrátila se zpátky domů. Pravděpodobně není momentálně na planetě místo, kde bych byla radši.
Blížící se nezajímavé prázdniny se staly ještě méně zajímavějšími ve chvíli, kdy plánovaní společné dovolené s přítelem vystřídalo tříměsíční prázdno v diáři zaplněné pár tréninky a závody. Když prakticky ze dne na den přijdete po více než dvou letech vztahu o člověka, se kterým trávíte veškerý volný čas, sedět doma je ta poslední věc, která se zdá být správná. A tak se postupně prázdno v kalendáři začalo zaplňovat. Začalo to pár dny v Prostějově, pokračovalo turnajem v Lotyšsku, pár dny v Ostravě, Spartanem v Litovli, Night Runem v Mostě, lázních v Maďarsku… všechno se v tu chvíli zdálo být lepší než být doma. A když jsem se konečně vrátila na 3 dny domů… za další 3 dny jsem odlétala na měsíc do Austrálie.
Austrálie se dlouho tyčila vysoko na vrcholu mého travel wishlistu. Je naprosto nádherná a kdokoli má možnost se tam podívat, určitě jeďte, protože krásnější místo budete hledat jen těžko (až na ty pavouky a všechnu tu havěť, co tam všude pobíhá). Jenže po pár dnech a týdnech neustálého přejíždění, řízení a balení vám začnou chybět ty obyčejné věci, nad kterými se normálně asi ani nepozastavíte. Když mluvím o balení, mám namysli každodenní balení a zase vybalování, hledání apartmánů na airbnb a denodenní spaní v jiné posteli zas o pár (stovek) kilometrů blíž cíli. To jsou ty chvíle, kdy si uvědomíte, že byste ranní vstávání a balení před check-outem v 10am klidně vyměnili za pár nocí ve vlastní posteli, oblíbenou snídani, čaj a procházku v lese se psem. Ty chvíle, kdy Vás mrzí, že nedáte své vlastní mámě pusu k narozeninám, protože jste desítky tisíc kilometrů daleko.
Dřív nebo později si stejně uvědomíte, že je úplně jedno, jestli jste v Praze, Lotyšsku, Maďarsku nebo Austrálii. Všechny myšlenky, co máte v hlavě cestujou s váma a největší omyl je si myslet, že před nima utečete. Ani náhodou. Všechno je tak naopak ještě umocněno tím, že jediná náplň dne spočívá v chození a koukání po okolí, což je naprosto ideální čas na to, aby váš mozek začal šrotovat na 110% a zahlcovat mysl vším, co jste se snažili tak dlouho držet kdesi v temných zákoutí své hlavy.
„Only know you’ve been high when you feeling low,
only hate the road when you’re missing home..“
(Passenger – Let Her Go)
A tak jsem ze stavu „kdekoli mi bude líp než doma“ postupně dospěla do stavu „nikde mi nebude líp než doma“. Možná to chtělo pár desítek dní a pár tisíc kilometrů, abych si připomněla, že slovo „doma“ je mnohem víc než jen schránka s naším příjmením. Je to místo, kam se můžete vždycky vrátit. Místo, kde vás budou čekat lidi, kteří vás nikdy nepřestanou milovat. A jestli jste to dočetli až sem, vstaňte a běžte jim říct, jak moc pro vás znamenají…
… protože nikdy nevíte, co se může stát.
Tuhle poslední větu bych chtěla věnovat našemu kamarádovi, který nás nedávno nečekaně opustil. Nikdy nezapomenem ❤
