Tak tohle byl adrenalinový zážitek – 24 hodin na Lysé hoře 2013

V den závodu jsem brzo vstala a začínala na mě doléhat předzávodní nervozita. Zbývalo už jen zkontrolovat povinnou výbavu, najíst se a konečně můžu vyrazit. Všude kolem mě se začíná šířit závodní atmosféra. Před závodem si vyslechnu ještě slova Libora Uhra:,,V noci se ochladí a trasa závodu může být namrzlá, proto přibývají do povinné výbavy nesmeky. Povinná výbava bude také náhodě během závodu kontrolována.“ Po těchto slovech byl závod započat za zvuku sirén.

V duchu si stále opakuji:,,Hlavně začni pomalu, nepřepal to, máš před sebou dlouhou cestu, musíš si rozložit síly.“ Konečně jsem vyběhla. První dvě kola, které jsem běžela v kombinaci s chůzí měli dobrý průběh. Všude kolem mě bylo ze začátku mnoho lidí, kteří se naštěstí v průběhu závodů rozmístí po trati. Ve třetím kole se začalo stmívat a já jsem oslovena pořadateli:,,Potřebovala bych vidět tvou povinnou výbavu a ,,čelovku“. Odvětím:,,Tak dobře, jen ji najdu.“ Na občerstvovací stanici si doplním pití. Naberu si do batohu jídlo a vyrážím do čtvrtého kola. Bolí mě všechny svaly. V noci se dost ochladilo, a proto jsem si dala přes ústa šátek, abych nedýchala studený vzduch. V pátém kole mě předběhla má soupeřka, proto se ji snažím dohnat. To se mi naštěstí povede hned v prvním kopci. V šestém kole nastala krize a pomýšlím na to, že bych skončila. ,,Jdeš do dalšího kola?“ ptají se pořadatelé. Odpovím: ,, Asi ne, ještě jsi to rozmyslím.“ Šesté kolo jsem došla nad hranici svých sil a do dalšího kola jsem neměla v plánu jít. Opak se ale stal pravdou. V depu potkám kamarády, kteří mě přemlouvají: ,,Pojď s námi do dalšího kola, my půjdeme pomalu.“ Nechám se přemluvit a jdu s nimi do dalšího kola, které se pro mě stane osudným, jelikož mi kamarádi utečou a pokračuji sama v mínus dvaceti stupních, fyzicky unavená a psychicky odrovnaná. Na Lysou horu se mi dojít podaří, ale co dolů? Už nemůžu.

Nakonec přece jen scházím z Lysé hory dolů a těším se do cíle. Při cestě dolů se mi podaří potkat pána. Jsem už tak vyčerpaná, dám se s ním do řeči a poprosím ho: ,,Dobrý den, myslíte, že byste mohl jít se mnou? Jsem vyčerpaná, vůbec už nemůžu a asi nestihnu doběhnout v limitu.“ Odpoví:,,Tak ano, půjdu s vámi, stejně mi o nic nejde.“ Deprese z toho, že nestihnu doběhnout do cíle v limitu a bude se mi počítat jen půl posledního osmého kola, opadne. Doběhneme tedy společně do cíle. Jsem tak šťastná, že jsem to zvládla. Být v cíli po tak náročném závodě je ten nejlepší pocit jaký se dá zažít.