…a jestli máš nutnou potřebu něco dělat, tak já nevim… začni třeba plavat.“
Easy like that.
.
.
.
Taky v tý větě cítíte konec? Je to jako když dítěti vezmete jeho oblíbenou hračku a řeknete mu, že na světe je spoustu jiných. Nakonec si možná půjde hrát s jinou, ale na tu starou nikdy nezapomene.
Tak jo, konec metafor.
Není to tak zas dramatický jak se zdá. Nicméně pokud jste zvyklí sportovat (a tím myslím víc než dvě hodiny zumby týdně nebo víkend na golfu), dost pravděpodobně Vás už někdy za tu dobu doběhlo nějaký zranění. Ať jsou to zlomený končetiny, vykloubený ramena, přetržený vazy, vymknutý kotníky a nebo zkrátka jen přetížený tělo a nějaká ta bolest ve svalech, únava, křeče. Většina z nás si něčim takovým prošla. A většina z nás ví, jak je to otravný, když musíte na dva týdny, měsíc, dva nebo i dýl, přestat s tím, co Vás baví a naordinovat si klid a čekat až se to dá dohromady.
Krátce, asi dva nebo tři dny po olomoucký půlce mě začalo bolet koleno. Začalo to tak nevinně, vypadalo to na klasický přetížení a já to úspěšně ignorovala, ostatně jako skoro vždycky. Po závodě stejně pár dní odpočíváte a tak jsem tomu nevěnovala dvakrát pozornost. Jenže místo toho, aby bolest postupně odeznívala, pořád narůstala. A já si uvědomila, že tentokrát to nesouvisí s chondropatií, která mě pronásleduje už někdy od 16 let a že je na čase tomu věnovat pozornost. Když se to asi dva týdny bez zátěže nezlepšovalo a já trpěla i na KVIFF při sezení v sále u dvouhodinovýho filmu, nemohla kvůli tomu večer usnout a měla i problém došlápnout spojku v autě na zem, věděla jsem, že je něco špatně.
Po těch 15 letech neustálýho sportování totiž už tak nějak dokážu identifikovat, co se zvládne uzdravit samo a co bude potřebovat doktora.
A to je právě ten problém.
Naše zdravotnictví má v tomhle trochu mouchy. Když pominu fakt, že jsem volala během jednoho týdne 8 ortopedům a nejbližší termín jsem dostala asi za 6 týdnů (což je při bolesti kolene, kdy máte problém vyjít bez bolesti i patro schodů docela pozdě), každý si vyžádal odlišnou žádanku a obvoďačka fungovala jak na baterky, nakonec se dostanete vždycky ke třem stejným fázím:
a) „dejte tomu klid, slečno“
b) pošlou vás na bezcenný vyšetření
c) daj Vám prášky / injekci na bolest a pošlou ke specialistovi
Jo. Tak já zvládla u jednoho doktora naplnit všechny tři body na jednou. Klid totiž ještě nikdy nikomu neublížil a abyste nebrblali, že Vám jen naordinovali ležet doma, udělají Vám alespoň rentgen (přičemž všichni víme, jak bezcenný vyšetření je rentgen u kolene, pokud se jedná o problém s měkkou tkání). Když si tak slušně zažádáte o magnetickou rezonanci, dostanete akorát injekci na bolest s tím, že to pomůže (protože ta taky ještě nikomu neublížila) a doporučení ke specialistovi, protože tím ze sebe kterýkoli doktor během pár vteřin přehodí veškerou odpovědnost na někoho jinýho. A rezonanci? Hah. Tak tu Vám nenapíšou, protože pro pojišťovnu je to moc drahý… a nebo Vám jí napíšou až Vám ta noha zmodrá a upadne.
Ten největší „šok“ ale přišel, když jsem se vydala ke známému. Je to jeden z těch doktorů, kterýmu prošlo pod rukama stovky sportovců a ví, že když máte za dva týdny turnaj, nemá cenu Vám říkat „dej si dva měsíce klid“. Na místo toho se bude snažit, abyste ten turnaj co nejmíň protrpěli a ideálně se vše postupně uzdravilo. Vzhledem k tomu, že zítra odlítám do Lotyšska na turnaj, bylo pro mě zásadní snažit se dát co nejrychleji dohromady a začít alespoň trochu trénovat.
„A jakej sport že to děláš?“
„Squash“
„Jenom?“
„A ještě běhám… půlmaratony a občas nějaký ten Spartanrace.“
„HM.. tak nehraj a neběhej.“
Tak jo. Tady už jsme byli. Cítila jsem v tom trochu ironie a nadsázky a tak jsem v rozhovoru pokračovala… snad proto, abych nahlas slyšela, že to nemyslel vážně. Jenže on to tak myslel. Zoufale jsem odešla z ordinace s dvěma ortézama a volala domů. Myslim, že nikomu nemusim říkat, že jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že bych se na to všechno vykašlala… a zkrátka jen… já nevim, seděla doma, četla zákoníky a vyšívala?
Říct člověku ve dvaceti letech, že pokud bude tímhle tempem pokračovat, skončí na operačním sále a pak si nezahraje o dost dýl, je trochu krutý. Jenže myslet si, že si ve dvaceti sednete na zadek a přestanete všechno dělat, je taky poněkud naivní.
Problém je, jak se s tím smířit.
Snažila jsem se to ignorovat. Koleno dostalo další dva týdny klidu a zdálo se, že bude konečně v pohodě. Občas sice nějaký ten náznak bolesti přišel, ale lepšilo se to a pro klid duše stačilo. Nemusím říkat, že jsem se celý ten měsíc potýkala u garminů s neustálými hláškami jako „pohyb!“, „žádný stav tréninku“ a nebo rovnou „podtrénování“. Ve chvíli, kdy si na léto naplánujete 2 Spartany, pár běžeckých závodů a turnaj v zahraničí a těšíte se, jak budete mít po zkouškovým konečně čas trénovat, zatímco místo toho sedíte doma, Vám na psychice a optimismu taky zrovna nepřidá.
Říká se, že všechno zlý je pro něco dobrý. A já věděla, že přijde den, kdy se zase rozběhnu. A ten den přišel tenhle pátek. Vyběhnout tempem cca 7 minut na kilometr možná ani nelze považovat za běh. Chtěla jsem tentokrát začít pomalu. A mně to stačilo… a já byla spokojená a měla radost, že koleno drží. Což trvalo ani ne 20 minut. Pak přišla šílená bolest, musela jsem zastavit… a už jsem se nerozběhla.
A to byla taková poslední kapka.
Tu beznaděj a naštvání, který se snažíte celou dobu eliminovat myšlenkama na moment, kdy znovu vyběhnete nebo půjdete na kurt a nebudete muset všechno dělat opatrně a na 50 %, vystřídá absolutní pocit demotivace. Chuť se na všechno vykašlat. Vzdát to. Přijít domů, zahodit běžecký tenisky, zrušit přihlášky na Spartana, prodat rakety… a zůstat doma. Uvědomíte si, že místo toho, abyste celý měsíc trénovali na turnaj, nebyli jste na kurtě ani jednou. Že jste se museli odhlásit z olomoucké Runtour. Že místo trénování na liberecký Spartan Beast, který má 28 kilometrů, neuběhnete ani tři… a že dost možná nedokončíte ani ten, co se běží za 3 týdny v Litovli. A zatímco všichni ostatní kolem Vás sázej na instagram a facebook fotky z tréninků, závodů a každý týden nový PR, vy si přejete alespoň bezbolestně uběhnout 5 kilometrů nebo zvládnout zápas, aniž byste nemuseli přemýšlet nad každým pohybem a krokem. Uvědomíte si, že se neustále za něčím honíte – turnaje, závody, lepší časy, těžší váhy, více síly, nové cviky. Věnujete tomu spoustu energie a času – a to všechno bez výsledku. Na konci dne nakonec ale vždycky přijde ta stejná otázka:
Stojí to vlastně za to?
