Někdy to na člověka příjde zcela neplánovaně a někdy tomu musí člověk trochu pomoci a plánuje to už týdny dopředu. To je ta odvěká potřeba vypnout … restartovat mozek, tělo a vlastně celé JÁ.
Tato potřeba každý rok donutí spousty lidí o prvním letním víkendu (co nejblíže ke dni letního Slunovratu, o Svatojánské noci) osedlat své dvoukolé kamarády, navěsit na ně tábornické nezbytnosti a vyrazit vstříc malým i velkým dobrodružstvím. Nastává svátek bikepackerů (čundráků, co neradi nosej bágl na zádech a raději všechno vozí na kole) SWIFT CAMPOUT.
Víkend, kdy se může stát naprosto cokoliv, protože restartující se mozek nemyslí na práci, na trápení, na povinosti. Myslí jen na tu krásu okolo, na to, že dobrodružství může zažívat i obyčejný člověk na kole a klidně i támhle za tím kopcem na konci města. Stačí jen vyrazit … a mít mysl otevřenou dokořán.
I já jsem vyrazil. Po dlouhém večeru stráveném nad mapou, kde jsem si kombinoval cíle Vrchařské koruny Vysočiny s cílovým vrcholem Hannah Expedice 8000 a nespočtem kešek po cestě mezi tím vším. Když už člověk jednou vyrazí, proč nemít vysoké cíle? 😉
Naše stařičské auto jsem odstavil na Tišnovském parkovišti před supermarketem, vytáhl z něj ověšené kolo, nasadil helmu a vyrazil vstříc prvnímu kopci za městem. Pravý horký letní den, težší kolo než obvykle a nekonečný krpál mi brzy vehnal krev do tváře, ale nic z toho mi nezabránilo nemít úsměv od ucha k uchu. Vlastně po celý den. Úsměv mi nazkazila ani stovka takových těch hnusných létajících klíšťat, co tak rádi lozí ve vousech upocených bikepackerů. Jen jsem se dál usmíval, oháněl se kolem sebe, drbal se na bradě a tlačil čím dál těžší kolo vzhůru. Protože, jak už to tak bývá, vrcholy jsou na vrchu a tenhle vrch byl čím dál strmější, občas se spadnutým stromem přes cestu a nezbývalo nic jiného než tlačit. Nebo to alespoň nezbývalo tomu klukovi s astmatem, menším pupíkem a prvními šedinami, ve kterého jsem se za ta léta proměnil já. Na eleganci nezáleží, důležitá je cesta. Nakonec jsem vrcholu dosáhl a mohl zarazit pomyslnou vlaječku do prázdné mapy Vrchařské koruny. Dobil jsem Květnice!
Chvíli čekám, než mě dožene dech a pak zase hurá dolů. Vítr sviští ve větracích otvorech v helmě, klíšťata se drží zuby nehty na šedivém vousu, kamínky odlétávají od kol a zvířený prach dává najevo, že tudy projel spokojený dobrodruh. Ta radost! Kopcovitá dřina zapomenuta, nastává několikakilometrová cesta plná hezkých výhedů a více či méně svižných záběrů do pedálů. Mozek se restartoval a pomalu nabíhá čístý systém bez zbytečných podprogramů, blokující fantazii a pocit spokojenosti. Je tu jen cesta, kolo a na něm já. Myslím si na sebe, na svoji malou rodinu, na sny. Na okolní Přírodu, na tu spoustu minidobrodružství, která mě jistě ještě čekají, na kafe a knihu, které si vezu na zádech. Na prázdnou mapu přede mnou a na tu již odkrytou, kterou zanechávám za sebou.
Je tu krásně. Jedu si údolím, kolem mě super kopce, které jsou super jen do té doby, dokud si neuvědomím, že na jeden z nich se musím zase vydrápat. Samozřejmě je to ten nejvyšší. Tlačím kolo lesem po kamenité cestičce, tady už není stovka létajících klíšťat, tady jsou jich už tisíce. A taky těch nelítacích. Těch, co žerou lidi. Teď už trochu nadávám a úsměv mi povadl. Neuroticky se ošívám a vraždím každou malou svini, co mi leze po chlupatých nohách a zažívá své vlastní dobrodružství na zalesněné lidské krajině. Zjišťuji, že když tlačím rychleji, tak ty lítací mi nestačí a je jich míň. Tak makám a tlačím usilovněji.
Nahoře je úplně super výhled. Všude zelené kopce, radost pohledět. Hledám rozhlednu Babylón a začínám být krapet nervozní. Kde dopr…e je? Je to jeden z vrcholů Hannah Expedice 8000 a ona nikde. Aplikace i Mapy.cz tvrdí, že jsem správně, ale rozhlednu asi někdo ukradl. Po chvili nacházím jen základy, rozhledna je pryč. Tak nacházím alespoň kešku, ale ani ona není v nejlepší kondici. Je mokrá a špinavá. Poslední dobou nemám štěstí na pěkné kešky.
No nic, musím dál. Slunce si začíná čechrat peřinu a chystá se do postele. Je na čase vybrat si místo na spaní. Nedaleká rozhledna Křivoš by mohla být dobrým místem. V hlavě si už natahuji hamaku mezi jejími dřevěnými pilíři, ohřívám vodu na kafe a otevírám knihu k siestě před spaním … pár minut, trocha kopců … a sakra. Rozhledna je obydlena.
Mladá paní s malým klukem, rozložené spacáky.
„Vy se tu také chystáte spát?“, ptá se tak trochu vyděšeně paní, vidina trávení noci s upoceným týpkem ji očividně neláká.
„No chtěl jsem, ale nebojte. Trochu se vydejchám a jedu dál“.
Loučím se s představou klidného večera s knihou a šálkem horkého kafe s výhledem do širého kraje 🙁
Světlo by mohlo ještě chvilku vydržet, vydám se tedy k dalšímu naplánovanému budu své cesty, ale bude to o fous. Asi budu muset vrchol najít s pomocí čelovky.
Šlapu do pedálu a jedu po nudné frekventované silnici.
Je to docela změna a opruz po hodinách samoty na lesních a polních cestách. Tak trochu mě to přestává bavit. Potkávám docela dost motorkářů na uřvaných strojích, pokaždé se leknu, když mě s rachotem míjí.
Slunce dočítá poslední kapitolu dne a chystá se zhasnout lampičku.
Vesnice, rozsvícená hodpoda.
Není co řešit.
Místo večeře si dám pivo, pošlu SMS holuba k domovu s přáním hezké noci a vracím se trochu zpět před vesnici, kde jsem zahlédl malý sad.
Vlastně je to ideální místo na spaní.
Hamaku už věším ve svitu umělé bludičky, vyšlo mi to o chlup. Zapomněl jsem si doma prodlužovací provaz, stromy jsou od sebe dál, než jsem myslel. Být to dál o pár centimetrů, musel bych vytáhnou tkaničky z bot, nebo spát na zemi.
Na nebi se rozsvěcují hvězdy, postel se mírně pohybuje v prostoru. Přehrávám si svůj den v myšlenkovém kině a spokojeně usínám. Párkrát mě ten zvláštní zvuk Vesmíru nade mnou probudí, ale to jen proto, abych se mohl na chvíli pokochat tím množstvím hvězd, které ve městě nikdy neuvidím. Klidná noc, kýžený odpočinek.
Východ Slunce zafunguje jako budík, jen zvednu hlavu a koukám. Mám to před sebou jako na dlani.
Chvilku se ještě pohupuji, ale chuť na kafe mě vyžene z teplého spacáku.
Dostane se i na tu slibovanou knihu. Naprostá idylka. Z plecháčku stoupá kouř, nad kopci stoupá Slunce, stoupá i má nálada. Je nádherně, pro tahle tulácká rána se to vlastně všechno děje. Najednou člověk vidí to důležité. Trochu se mi zasteskne po rodince … je mi líto, že tu nejsou se mnou. Že nepopíjí kafe a čaj z plechového hrníčku a nesdělují mi zážitky z právě proběhnuvší noci. Že se jich nemůžu zeptat, o čem se jim zdálo …
Sbalím si svůj tábor a zjišťuji, že touha toulat se k dalšímu vrcholu mě pro dnešek už opustila.
Získal jsem to, pro co jsem vyjel.
Restart se vydařil. Hlava se vyčistila, duševní systém najel do své obvyklé lidské pohody a touhy a sny opět jedou na plné obrátky.
Není důvod, proč se dnes dál trmácet po kopcích a ošívat se po otravných létajících opruzech.
Už jen pár desítek kilometrů z kopce a jsem v základním táboře. U auta před obchodem. Díky Mámo Přírodo, jsi nejlepší psychoterapeut! 😉
