Sbalit věci na závod, osprchovat, vyčistit zuby a spát. Typický scénář večera před závodem. Tentokrát jsem však šla spát až potom, co jsem vycucala hrstku anticolu a vyrobila si zábal na krk. Už od čtvrtka mě škrábalo v krku a těžce se mi polykalo. Ještě, že náš týmový doktor je vždy připraven a vymyslí pohotové řešení na každý problém.
Ten večer jsem usínala s prosbou, abych se zítra ráno probudila v takovém stavu, že zvládnu závod. A opravdu, ráno mě v krku skoro nebolelo, i přes ucpaný nos mi bylo celkem dobře.
Do místa závodu jsme vyráželi v 8:30. Cesta trvala asi 45 minut, takže jsme měli spoustu času do startu. Cítila jsem se trochu zesláblá a unavená. Byla mi zima. To je jen nervozita, ujišťoval mě trenér a já mu tak moc chtěla věřit.
Hodinu před startem jsem se šla rozběhat a rozcvičit. Po prozívaném ránu se moje nálada o dost zlepšila. Běželo se mi lehce a já si začala věřit o něco víc. Zbývalo mi 20 minut do startu. Přezula jsem si boty, dala poslední dvě rovinky, vysmrkala jsem se (což pro mě v tu chvíli byla ta nejdůležitější věc!) a pospíchala do svolavatelny.
Na startovní čáře byla pěkná tlačenice. Po startu mě jedna z Britek chytla za ruku a pěkně dlouho ji nechtěla pustit. Díky tomu jsem vůbec nemohla běžet, a tak jsem se najednou ocitla někde ve středu startovního pole. Musela jsem hodně zabrat, abych se dostala zpátky na čelo. Po kilometru se mi podařilo se propracovat do první desítky. Na vrchol stoupání jsem doběhla na druhém místě. Vyhráno jsem však neměla. Čekal mě ještě 2,5 km dlouhý seběh do cíle. Američanka mi pomalu utíkala a zvyšovala svůj náskok, Francouzka mě naopak dobíhala. Byl to hlavně boj s mojí hlavou, který jsem naštěstí vyhrála. Cílovou čáru jsem proběhla na 2. místě. Neskutečně vyčerpaná, a neskutečně šťastná.
Po závodě jsem nemohla dýchat a chytaly mě křeče po celém těle. Takhle zle mi po doběhu ještě nikdy nebylo, ale přece jen to za to stálo. Náš doktor se o mě postaral, on zkrátka umí zázraky…
Zřejmě slušný boty, pomyslela jsem si s úsměvem, když jsem si je zouvala před zaslouženou masáží. Ani jednou mi při závodě neuklouzla noha, a že o podmáčené úseky na trati nouze nebyla. Skoro jsem ani nepoznala, že běžím blátem.
Při bězích mimo dráhu vždy musím přemýšlet, jaké si vezmu boty. Špatně zvolená obuv Vám klidně může prohrát závod. V botách X-Talon 212 od firmy INOV-8 jsem běžela všechny šampionáty a vždycky na ně bylo perfektní spolehnutí. Právě ten pocit jistoty, že mi noha nepodklouzne, mi umožňuje se soustředit na výkon a je mou silnou zbraní při bězích v obtížném terénu.
