Už druhý den v práci přepočítávám kdejaké čudlíky a vrtáky. Záda shrbené, oči unavené … inventura v plném proudu.
Člověku se o položkách a číslech i zdá.
A protože je venku nové roční období, zimní jaro, není důvod, proč nevyrazit ven.
Kolegyně mi nabídla odvoz za město, do hlubokých lesů, ať si prý doběhnu domů.
Některé nabídky se prostě neodmítají a tak jsem se nechal zavést do naší vysočinské divočiny.
Venku mlha jako v pohádkách, bláta jak na tankodromu.
Sluníčko se snaží prokouknout přes tu záclonu, ale nedaří se. Vlastně to vůbec nevadí.
Takhle nějak si představuji kraj psa Baskervillského, jen tady z mlází vyskakují srny, ne psi.
Jeden srnčí páreček jsem překvapil nepřipravený.
Vyběhly na poslední chvíli.
Tryskem a vyděšeně.
Bohužel moc daleko nedoběhly.
Ve skoku tu první sejmul drátěný plot, omotoávající kol kolem lesní školku.
Takový ten vysoký s velkými oky.
Normálně se ta srna jakoby zastavila ve vzduchu v letu. Pak už se zmítala uvězněná v plotu.
Prorazila jej asi na pátý pokus.
Byl to zoufalý pohled na to, jak se tam zmítá a snaží se vyprostit.
Musela se škaredě potrhat.
Bylo mi ji moc líto … a bylo mi moc líto, že jsem to vlastně způsobil já. To kvůli mně se dala na zběsilý útěk.
Radši jsem opustil vyšlapané stezky srn (kudy lidé nechodí) a znovu našel rozbahněnou cyklostezku.
Nemůžu tu srnu dostat z hlavy …
