To byly zase silácké kecy, že letos budu běhat jen závody od 30 kilometrů a víc, s vyjímkou We Run Prague 2014 samozřejmě. Ale o víkendu jsem si dal Pražský půlmaraton. Sice jen, protože si Petr zranil koleno a nemohl běžet. Jinak bych doma odpočíval a potil bacil z těla. Protože ještě ve středu jsem ležel jak placka v posteli a došel sotva do kuchyně a cesta do školy byla jako výprava na severní pól, natož běžet půlku. Dokonce jsem si překládal schůzky až na další týden, protože jsem se vůbec necítil, ale když mi ve čtvrtek dopoledne napsal Petr, že to nedá a jestli chci číslo na půlku, najednou se mi udělalo zázračně dobře a řekl jsem jo, jdu do toho! Prostě nastavení v hlavě. Vstávej sokolíku, v sobotu běžíš půlku a už to bylo!
V pátek jsem si od Petra převzal číslo, které bylo na jeho jméno, ale co už, pták jako pták a už jsem si to štrádoval domů s taškou a baťůžkem. Mimochodem mám pocit, že jsou rok od roku menší. Ještě jsem cítil kapku bacil v tělě, ale plán pod 1:50 se mi zdál reálný a jen kdyby to šlo mega dobře tak pod 1:40 nebo aspon co nejblíž 1:40. Taktika? Chytit se vodiče na 1:40 a držet se ho co nejdéle. Když to nepůjde tak v poklidu doklusat do cíle. Nejlepší letošní tréninkový čas ukazoval 1:42 ne naplno a věděl jsem, že pokud se něco mega nepodělá dám si oficiálně osobák. V tréninku se to prej nepočítá i když to měří GPSka. 😛
V pátek večer jsem si nedal víno a cigárko, ne že bych měl chuť a v sobotu ráno jsem si přivstal a začal se chystat. Pořád jsem si říkal, že je to jen další půlka(třetí v pořadí) a že už mně nic nemůže překvapit. Oblíkl jsem si kraťasy a tričko, navrch bundu, sbalil si náplasti, suché oblečení, pár drobností, vodu a šup na autobus. Hned na zastávce jsem potkal prvního běžce, mávli jsme si na pozdrav. Běhání spojuje. Kdyby jsme se potkali v týdnu v obleku ani na sebe nemrknem. 🙂 V metru už bylo běžců víc a opět jsme se zdravili neznaje jeden druhého. Poznávací znamení sportovní oblečení, běžecké boty a oči svítící jak vánoční stromeček. Tím taky skončil můj ledový klid frajera, kterého nic nerozhodí, protože už přece běží třetí půlku. 😀 A dostala mně předzávodní atmosféra ne nepodobná tomu jako když se zamilujete. To taky lítáte nahoru a dolu a chvíli máte v bříše pocit jako na zvracení a po tělu se rozlévá pocit tepla, který střídá husina jako prase. BTW a to jsem ještě nevyběhl.
Na Staroměstskou jsem dorazil krátce po 10:30 a než jsem vyfáral z ďury na povrch chvíli to zabralo. Fronta jak na banány za totáče. Sraz s bandou z Nike tréninků jsem ale stihl.
 |
| Skupinové foto před Sportisimo 1/2Maraton Praha by http://novtom.cz/ |
Společné foto, popřát si štěstí a jdem do šaten. Po uložení věcí jsem zjistil jak bylo fajn strávit chvíli ráno s photoshopem a tiskárnou, pří úpraě startovního čísla. Petr měl koridor „Jé“, ale můj čas odpovídal ta asi tak „Déčku“. U koridorů stál sekuriťák, který vracel běžce s pomalejšími čísly k jejich koridorům. Normálně bych si číslo nepadělal, ale když Runzcech neumí udělat triviální změnu v databázi, třeba i za mírný poplatek, tak pokud jste se týden před závodem zranili nebo vám prostě vypadlo hlídání máte smůlu. Zaplať a běž jinak nás dál neotravuj se to dá. Jinak jsem na organizaci nenašel nic závadného. Zkrátka když to děláte po X-té, už vám to jde.
Chvíli jsme vyhlížel vodiče zatímco jsem se zahříval. Na poslední chvíli jsem se přesunul k vodiči na 1:40 o koridor zpět, zapomněl jsem se ho zeptat na jméno a už tu byl start a Vltava. Zahákl jsem se za vodiče a držel se a obíhal pomalejší štafetové běžce. První 3 km tlačenka jako vždy, ale co s tím nadělám. Když chcete běžet Pražskou půlku a mít kolem sebe místo musíte ji dát pod 1:30. Jinak to prostě nejde. 😀 Ten dav není příjemný, ale to už k závodům této velikosti patří. Jedinou nepříjemnost jsem zaznamenal asi na 7 km, když mi zkřížil cestu běžec, který špatně odhadl, to že zrovna stáčím lehce doleva a délku mého kroku. Naštěstí se mi nic nestalo a když jsem mu pomáhal na nohy omlouval jsem se mu. Fakt jsem to nestihl vybrat. Sice řval, že má jít do … protože nejsme na závodech, ale na hlavu nespadl určitě, otřes mozku proto vylučuji. Ale chápu, ego bolí víc než ruka v jistých situacích. Fakt promiň, ale nebylo to naschvál.
 |
| Momentka ze závodu by http://novtom.cz/ |
Vodiče jsem se držel až na 13tý kilometr, kdy se mi chtělo na WC tak moc, že jsem se rozhodl si odskočit do TOYTOYky a kašlat na čas 1:40. Po vykonání potřeby jsem už byl v palici lenivý a nechtěl jsem dohánět vodiče, proto jsem pokračoval v pomalém tempu 5:15 až k nemocnici na Františku, kde jsem začal cítit, že po nemoci nejsem přeci jen až tak ok jak jsem si myslel a zpomalil jsem ještě víc ať nezkolabuji v cílové rovince. Dle hodinek jsem pořád běžel na osobák a letos budou i jiné půlky, kde to můžu v lepší formě natnout až budu trhat asfalt. 😀 plácnul se Štěpánem, dal pusu Verči a namířil to do cíle, který jsem proběhl dle mých Garminů za 1:47:30 rovných, přesně o dvě minuty zlepšení osobáku od loňské Karlovarské půlky se spokojeným úsměvem na tváři. Nakonec se to ukázalo i jako ofic. čas. Vím, že mám i na čas pod 1:40, tréninkové časy to dokazují, ale dva dny po nemoci neúplně ok jsem to nechtěl přehnat. Ani to nešlo. Mohl jsem to taky odskákat v lepším případě znovu ulehnutím nebo skončit na kapačkách.
Na mostě jsem si
V cíli jsem si plácnul s úplně cizím běžcem. Pogratulovali jsme si k štastnému doběhu a šli každý svoji cestou. Od Ivany z Nike tréninků, která dobrovolničila jsem si vyzvedl medaili. A za chvíli jsem v davu narazil na Michala jak jinak než z Nike Tréninků. 🙂 Jeho osobák 1:31 je hodně dobrej a jsem rád, že na Tatry piluje formu. Těším se. Potom klasika, vyzvednout batoh, převlíknout a po cestě ještě vystát frontu na balónky se Štěpánem. Fakt mně reklamní stánky na těhle akcích štvou, protože co chce dítě, když vidí jiné dítě s balónkem? Ano, správně balónek. A nedá pokoj dokud ho nedostane. V tomto případě to zamíchala kartou osudu hodně. Protože po cestě na mostě mi Verča něco říkala a než jsem to zpracoval viděl jsem jak jde k davu na mostě. V tu chvíli, ale už dorážela záchranka na místo, kde přihlížející a dobrovolníci oživovali běžce, který měl zástavu srdce. Verča se na základě toho rozhodla dávat kurzy první pomoci lidem jako dárek všem v okolí. Fajn dárek. Jeden jsem hned našel na naučmese a další přímo na stránkách Českého červeného kříže. Kdo se přidá, napište mi zprávu nebo se ozvěte přes komentář.
Pak už na oběd a domů do sprchy a pak se natáhnout do postele. Na neděli jsem si s partou, kterou znám jak jinak než z Nike tréninků naplánovali po závodní výklus na 10 km z Ladronky přes Petřín na Hrad a zase zpět, který se mi i s cestou na Ladronku a zpět protáhl na 19 km přes Košířské kopce.
Když to sečtu za víkend lehce přes 40 km, krásný závod a prima výklus. 😀 Taky jsem si ověřil, že pokavaď nejde o život jde o hovno. Jenom v tu sobotu na mostě o život šlo. Ne mně, ale prostě šlo. Takže šup hlásím se kurz první pomoci a budu rád, když se přidáte. Tohle se fakt může stát každému a nejen na závodech.
P.S.: Jinak kdyby jste se chtěli dovědět víc o blogování a jeho využití pro firemní propagaci pak 22.4. v HUBu v rámci GUG.cz, jehož jsem členem, organizuji akci právě na blogování zaměřenou. Těším se na vás.
